Kdysi shlížel na fanynky v jejich pokojíčcích. A po pár letech nejednu z nich rozvedl. Tajnosti slavných

Foto: repro/Supraphon

Popisek: Pavel Horňák

AUIDO/VIDEO Stal se jednou z nejpopulárnějších teenagerských hvězd, přesto na úspěchu nikdy nezačal stavět svoji budoucnost. Rozpustilý kluk, který dlouho vypadal mnohem mladší, než ve skutečnosti byl, měl od dětství úplně jiný sen. Šel si za ním a také si ho nakonec splnil.

Když v devadesátých letech hysterické puberťačky omdlévaly na koncertech klučičí kapely Lunetic, začalo se mluvit o výrobě hvězd na zakázku. Umění uspokojovat srdce fanoušků právě tím, po čem touží, ale zdaleka nebylo ničím novým, znala je už i předcházející socialistická éra. Jedním z prvních manažerů, který tento kumšt dokázal v showbyznysu již tenkrát dotáhnout téměř k dokonalosti, byl kapelník a manažer František Janeček. Jeho Kroky prostě dokázaly nabídnout úplně každému, po čem jeho duše prahla. Pro mladé holky měl Michala Davida. Vyprahlým srdcím opuštěných kluků, především těch, kteří momentálně trpěli steskem ve vojenské uniformě, lahodila Markéta Muchová, takže skutečnost, že vlastně vůbec neuměla zpívat, vadila nejspíš jenom jí samotné. A co nabídnout těm nejmladším, kteří se ještě váleli ve škamnách základních škol? I pro ně dokázal najít tu pravou hvězdu, stačilo se jen porozhlédnout.

Škola v přírodě:

Začínal jenom s holkami

Oko šikovného kapelníka spočinulo se zájmem na klukovi, který do vínku nedostal od svých rodičů z hudby právě mnoho – doma tenkrát neměli ani gramofon.  Pavel Horňák se narodil 17. května 1968 v Sokolově, byl mu ale sotva rok, když se rodina přestěhovala do Prahy. V dětství se prý chtěl stát řidičem autobusu, později lékařem a pak právníkem. A to se mu nakonec splnilo, i když až po éře hvězdy populární hudby. Zpíval odmala a rodiče ho podporovali, takže od třetí do osmé třídy základní školy byl dokonce jediným klukem ve školním pěveckém sboru. Absolvoval s ním řadu různých soutěží a dodnes na to prý rád vzpomíná. Jeho dalším velkým koníčkem se stal fotbal, který hrál za Spartak Tesla Karlín. Kvůli zpívání ho sice pak musel omezit, přesto se stal v roce 1988 členem Amfory, legendárního mužstva složeného z herců a zpěváků, o němž zlí jazykové říkají, že i z nadějného fotbalisty dokáže vychovat úplně beznadějné poleno. Setrval v jejích řadách až do jara 2013 a odehrál za ni 294 zápasy.

Kdo ví:

Zázrak z festivalu politické písně

V sedmičce ho oslovil spolužák s tím, že založili rockovou kapelu a jestli by s nimi nechtěl zpívat. Skupina se jmenovala Faktor a v roce 1984 oficiálně odstartovala Pavlovu hudební kariéru. Nejdřív vystupovali na různých školních akcích a besídkách, pak se přihlásili do obvodního kola soutěže Politická píseň. Postoupili do městského kola, krajského a nakonec až do celostátního finále v Sokolově, kde získali s písní Optika duše Cenu diváků a objevili se i v televizním přenosu. „Byli jsme mladí, bezproblémoví, a tak jsme se líbili,“ zavzpomínal Pavel kdysi v jednom rozhovoru. Díky tomu dostali nabídku k účasti na velkém koncertu Planeta míru. Uskutečnil se v Paláci kultury a kluci na něm vystupovali po boku takových hvězd, jako byli Donovan, Anna Rusticano, Olympic, Helena Vondráčková, Lešek Semelka, Puhdys…

Tričko:

Kapelnická přetahovaná

Tentokrát padli do oka hned dvěma šikovným pánům, kteří ve světě populární hudby dobře věděli, jak na to. Oslovil je šéf Kroků František Janeček, současně ale také Petr Hannig. A kluci se nemohli dohodnout, kterému z nich dát přednost. Pavel nakonec přijal Janečkovu nabídku natočit singl s Kroky s tím, že jako kapela budou dál spolupracovat s Hannigem. „Den před natáčením mi ale kluci položili nůž na krk, že pokud singl s Janečkem natočím, tak jsem u nich skončil,“ prozradil. Zdálo se mu neseriózní, aby natáčení na poslední chvíli zrušil, a tak se rozhodl pro Kroky, i když jeho další působení v kapele záviselo na tom, jaký ohlas deska sklidí. Pilotní singl s písněmi Škola v přírodě a Kdo ví vyšel v roce 1984 u Supraphonu, obě písničky si brzy začaly pobrukovat všechny náctileté slečny a o naplnění hitových ambicí nebylo pochyb.

Dívčí království:

Jak se dělá hvězda

S písní Škola v přírodě se poprvé objevil na obrazovce jako sólový zpěvák a s romantickou hitovkou Kdo ví vyhrál o rok později Hitšarádu. Za sebou nechal dokonce i ‘Hurikána‘ Dalibora Jandu, ‘Šoumena‘ Michala Davida či Poslední fotku Sagvana Tofiho. K tomu přidal ještě Cenu diváků na Intertalentu a vyšplhal se dokonce až na šesté místo ve Zlatém slavíku. Zrodila se hvězda, které padalo do poštovní schránky měsíčně na dva tisíce psaníček od roztoužených fanynek. Naživo vystoupil s Kroky poprvé v květnu 1985 v Bílině, v roce 1986 mu vyšlo první album Dva roky prázdnin a o rok později Dívčí království. Holky ho zbožňovaly, jeho devízou byla klukovská vizáž i hlas, přestože už tenkrát měl pubertu za sebou. S Kroky si užíval éru jejich největší slávy, absolvoval až dvacet koncertů měsíčně. Domů se vracel v noci, učil se o pauzách na šňůrách. Naštěstí studoval na sportovním gymnáziu, na němž nebyl individuální studijní plán ničím neobvyklým.

Kotě:

Učarovaly mu paragrafy

Z úspěchu se mu naštěstí hlava nezatočila a dál pracoval na svém vytčeném cíli stát se právníkem. V roce 1989 mu vyšlo třetí a poslední album, nazvané S tebou i bez tebe, na Bratislavské lyře získal Cenu diváků za píseň Terč lásky. Prodal více než půl milionu desek a statisíce singlů, takže mohl bez velkých obav v pěvecké kariéře pokračovat. Přesto se rozhodl jinak. „Zpěv mě strašně bavil, ale vždycky byl pro mě především příjemným koníčkem a zábavou. Po ukončení studií práv jsem nikdy nepomýšlel na to, že bych se právem neživil,“ konstatoval. Zpočátku se dokonce snažil stihnout obojí, jenže vzápětí toho už bylo trochu moc. V roce 1991 úspěšně ukončil studium právnické fakulty s titulem magistra a vzápětí se oženil. V roce 1992 mu manželka Renata porodila dceru Pavlínu, k níž o šest let později ještě přibyl syn Jan. Pavel nejprve pracoval dva roky v Kanceláři Akademie věd ČR, poté v legislativně právním odboru Svazu českých a moravských výrobních družstev a v roce 1997 se stal odborným konzultantem v Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Jdu pryč:

Nemohl mít všechno

V roce 1999 byl přijat ke studiu postgraduálního doktorského programu teoretické právní vědy na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v současnosti se s ním zřejmě leckterá jeho někdejší fanynka znovu potká. Je totiž soudcem Městského soudu Praha a specializuje se na občanskoprávní spory, tedy mimo jiné i na rozvody. Věděl sice, že by mohl ještě léta vydržet u zpívání, třeba vystupovat v muzikálech a občas něco natočit, jenže doba se změnila. Kapely přestaly jezdit jako dřív, zpěváci začali vystupovat na poloplayback… „To je přece jen něco jiného, než mít za sebou živou kapelu,“ vysvětlil, proč se rozhodl zpívání definitivně pověsit na hřebík, a dodal: „Člověk nemůže mít všechno.“

Vložil: Adina Janovská