Na Baarovou či Mandlovou neměla. Zato ale dostala, o čem ony marně snily. Tajnosti slavných
01.02.2018
Foto: repro/ČTVždy byla až ta druhá, na Baarovou či Mandlovou neměla. Zato jí ale osud nadělil, po čem ony marně toužily. Tajnosti slavných
Popisek: Světla Svozilová v roce 1938, v romantickém dramatu Druhé mládí
Mimořádně talentovaná herečka a komička byla jemná a půvabná, přesto neměla v silné prvorepublikové konkurenci šanci. Na rozdíl od tehdejších hvězd jí totiž chyběl sex appeal. Zato se ale dočkala vlastní rodiny, i když i ji osud občas velmi tvrdě zkoušel.
Bezesporu se stala jednou z nejúspěšnějších nejen filmových, ale především divadelních hereček třicátých let minulého století. Kromě hereckého nadání v sobě skrývala i úžasného komika v sukních, což odhalilo legendární duo Voskovec – Werich a některé své slavné hry jí dokonce tito pánové psali takzvaně na tělo. Přesto se možná leckomu její jméno dnes ani nevybaví. V konkurenci nádherných filmových div typu Lídy Baarové, Adiny Mandlové, Nataši Gollové či Hany Vítové zkrátka neměla šanci, vždy zůstávala až tou druhou. Na nedostatek příležitostí si sice stěžovat nemohla, vždycky ale šlo o role vedlejší. A některé byly až paradoxní. Například ve slavné komedii režiséra Martina Friče Mravnost nade vše ztvárnila v roce 1937 v pouhých jednatřiceti letech postavu matky hlavní hrdinky, přestože její představitelka Adina Mandlová byla jen o čtyři roky mladší.
Otec, nebo otčím?
Říkala si Světla, do matriky narozených farnosti u sv. Jakuba v Brně ale byla zapsána jako Světluše. Narodila se 13. listopadu 1906 jako nemanželská dcera Julie Kubešové. Matka se až v roce 1921 provdala za Josefa Svozila, viceprezidenta Státního pozemkového úřadu, jenž se až 3. července 1928 přihlásil oficiálně k otcovství a požádal, aby byl zapsán do matriky. Zda byl otcem budoucí úspěšné herečky opravdu on, nebo někdo jiný, zůstává navždy zahaleno tajemstvím. Svozil byl původně římskokatolický kněz, na přelomu století ale z církve vystoupil a začal být politicky aktivní již za Rakousko-Uherska, dokonce usedl i ve vídeňském parlamentu. Po roce 1918 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a působil jako novinář. Světla vyrůstala nejprve na pražských Vinohradech, později v luxusní čtvrti Břevnov. Nejprve začala studovat klasické osmileté gymnázium, po třech letech pak odjela na rok do dívčího penzionátu v německém Harzu. Jejího komediálního talentu si ale všimla žurnalistka Božena Hodačová, druhá manželka Svozilova přítele Stanislava Kostky Neumanna. A tak se díky ní stala Světla studentkou herectví a režie na pražské konzervatoři u Marie Laudové-Hořicové a Jaroslava Hurta.
V+W jí psali na tělo
Hrát začala již během studií, přestože to bylo oficiálně zakázáno, především na malých divadelních scénách, ovlivněných francouzskou a ruskou avantgardou. Na podzim 1926 se stala členkou souboru avantgardního Uměleckého studia Vladimíra Gamzy, které ale z finančních důvodů přežilo pouze jedinou sezónu. Díky tomu si jí ale všimli Jiří Voskovec a Jan Werich a nabídli jí angažmá ve svém Osvobozeném divadle. Zpočátku hrála v Honzlových realizacích Apollinaira, Golla, Nezvala a Hoffmeistera, později byla hlavní ženskou představitelkou ve hrách Voskovce a Wericha. Projevila nevšední smysl pro komiku, mimořádnou schopnost karikatury a pamfletu, a tak počínaje směšnou písařkou Josefkou ve Vest Pocket Revue a potrhlou Carmen ve Smoking revue psali V+W své ženské postavy přímo pro ni. Určitou dobu byla dokonce Voskovcovou partnerkou. V roce 1930 pak přešla do Divadla Vlasty Buriana, což bylo pro její další kariéru klíčové rozhodnutí, protože právě Burian ji přivedl k filmu.
Žádaná, ale až druhá
V první polovině třicátých let dokonce přerušila divadelní kariéru, protože ji film zcela pohltil. Stala se jednou z nejžádanějších českých filmových komiček, přesto na ni ale zbývaly pouze vedlejší role. Sexy krásky Baarová, Mandlová, Vítová či Gollová totiž byly obdařeny schopností strhnout veškerou pozornost na sebe, a tak i když Světla bezesporu patřila k nejkrásnějším herečkám té doby, přece jenom jí něco chybělo – sex appeal. Pomalu se začala vracet na jeviště, na podzim 1933 začala hostovat ve dvou představeních v Národním divadle a od roku 1935 začala hrát v Novém divadle. Dál ale intenzivně filmovala, nejúspěšnějším v tomto směru pro ni byl rok 1938, během nějž stanula před kamerou dokonce v osmi projektech. V té době již byla poprvé provdána za advokáta a šéfredaktora populárního časopisu Kinorevue Bedřicha Rádla, na počátku války se ale manželství rozpadlo a Rádl se vzápětí oženil s její krásnou konkurentkou Hanou Vítovou.
Plán s tragickým koncem
Podruhé se provdala za pražského stomatologa Františka Votrubu a s ním si konečně splnila i velké přání, o němž její úspěšnější a obletovanější kolegyně jenom marně snily – porodila mu syna a dceru. Konec rodinnému štěstí ale učinil rok 1948. Votruba se tenkrát rozhodl, že se naučí létat, později se proslýchalo, že chtěl emigrovat a přelet přes hranice považoval za nejrychlejší a nejbezpečnější. Jenže se něco zvrtlo a v říjnu 1948 zahynul při letecké havárii během jednoho z cvičných letů. Světla zůstala na péči o dvě děti sama, navíc byla od roku 1940 členkou soboru Divadla na Vinohradech, které bylo po převratu přiděleno československé armádě, a tak ze zcela pragmatických důvodů vstoupila, stejně jako řada kolegů, do komunistické strany. Podle některých svědectví byla po smrti druhého manžela dlouhodobě nešťastná a měla pocit, že není herecky vytížená. Živila dvě děti a snaha získat dostatek práce vyústil až v nepříliš šťastné rozhodnutí – ze zoufalství předala syna na čas do péče dětského domova. „Nebyla ale zatrpklá a závistivá, jak se teď píše,“ dodala její dcera před časem v jednom z dokumentárních pořadů Českého rozhlasu.
Kauza Štěpničková
Světlino jméno se stále dokola objevuje i v souvislosti s odsouzením herečky Jiřiny Štěpničkové, pro niž měli kolegové z Divadla na Vinohradech žádat za neúspěšný pokus o emigraci trest smrti. V souvislosti s tím byla dokonce Svozilová leckdy označována za fanatickou komunistku. Kdyby tomu ale tak opravdu bylo, sotva by na ni vojenská kontrarozvědka založila v červnu 1954 svazek pod krycím jménem Mána a sbírala o ní důvěrné informace. Tento svazek byl podle dostupných informací v dubnu 1980 zničen. V roce 1966 ji postihla další pohroma. Po vážné autonehodě musela podstoupit několik operací a i následná léčba byla velmi náročná – během této doby nevstala z lůžka a až do smrti pak výrazně kulhala. Ještě na nemocničním lůžku převzala titul zasloužilé umělkyně, po roce 1968 se ale její vztah k vládnoucí straně definitivně změnil. „Ač byla členkou strany, o komunistech se do té doby doma nijak zvlášť dobře nevyjadřovala. Po srpnu 1968 už z ní byla otevřená antikomunistka,“ dodala dcera.
Tohle se jí povedlo
V roce 1968 odešla oficiálně do důchodu a před kamerou stanula naposledy v roce 1970 coby poštmistrová v komedii Zdeňka Podskalského staršího Ďábelské líbánky. Premiéru měl ale film až několik měsíců po její smrti. Zemřela 25. února 1970 po pádu ze schodů v domě, ve kterém bydlela, a bulvární média s oblibou tvrdí, že ke stáru propadla závislosti na alkoholu a spadla v opilosti. Její dcera, která byla na místě neštěstí jako první, to ale vidí úplně jinak. „Určitě nebyla abstinentkou, ale rozhodně ji nevodili domů opilou. V domě, kde bydlela, nesvítilo světlo. Schodiště bylo bez zábradlí, které se opravovalo, a matka měla v těch dnech nové ortopedické boty, ve kterých se učila chodit. Potmě a bez zábradlí vyšla třináct schodů, na čtrnáctém zakopla a následoval smrtelný pád,“ prozradila Českému rozhlasu. „Světle se to povedlo,“ povzdychl si prý tenkrát ironicky její kolega z divadla Jaromír Hanzlík. Zatímco v ten den všude vlály rudé vlajky, Divadlo na Vinohradech vyvěsilo černý prapor.
Vložil: Adina Janovská