Svět mu ležel u nohou. Jenže přišel pád a jeho žena musela udělat zázrak. Tajnosti slavných
25.01.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Za touhle tváří byste nejspíš hlavu podnikatelského klanu Rubešů ze seriálu Rodinná pouta nehledali. Jan Kačer ve své první filmové hlavní roli, v dramatu Smrt si říká Engelchen.
Hoch z dobře situované rodiny měl našlápnuto na hvězdnou kariéru, jenže byl „co na srdci, to na jazyku“. A tak ho vyšoupli z Prahy až na Moravu a jeho žena Nina zůstala se třemi dcerami na všechno sama.
Patří k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla druhé poloviny dvacátého století, ke spolutvůrcům epochy ostravského divadla Petra Bezruče a legendárního pražského Činoherního klubu. Když před třemi lety dal výpověď v Národním divadle, zprvu to vypadalo, že už ho nejspíš na jevišti jen tak neuvidíme. Nakonec ale má od té doby práce tolik, že neví, kam dřív skočit. „Štěpánek hrál v šedesáti pěti dědky a já tady teď v osmdesáti hraju a tvářím se, že to je normální. A navíc se mi otevřely ještě dveře, o kterých jsem neměl tušení,“ prozradil před časem v jednom rozhovoru Jan Kačer. „V těch osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlých úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladký. Vidíte svět jinak, než jste ho viděli ve třiceti.“
Továrníkův syn
Narodil 3. října 1936 ve východočeských Holicích do dobře situované rodiny, jenže rodinná továrna na výrobu obuvi po roce 1938 zkrachovala a otec krátce nato spáchal sebevraždu. Po roce 1948 byl zase na překážku jeho buržoazní i židovský původ, a tak místo na vysněné gymnázium zamířil na keramickou školu v Bechyni. Tam se poprvé nadchl pro divadlo a začal se věnovat budoucímu celoživotnímu koníčku – sochařství a výtvarnému umění. Největší náklonnost ale cítil k divadlu, a tak v letech 1954 až 1960 vystudoval na pražské DAMU režii. První zkušenost s filmovou kamerou učinil v roce 1959 nevelkou rolí mladíka z vodácké osady v psychologickém dramatu Jiřího Krejčíka Probuzení. Poté byl ke spolupráci s filmem přizván znovu v roce 1963, kdy v režii Jána Kádára a Elmara Klose natočil válečné drama Smrt si říká Engelchen. Tentokrát již dostal hlavní roli zraněného partyzána Pavla.
Ze dne na den bez koruny
Působivými kreacemi mladých mužů na životní křižovatce pak významně přispěl do filmů československé nové vlny, které útočily na socialistickou realitu, ať již přímo nebo uměleckou metaforou. Zajímavou příležitost dostal v roce 1967 jako fanatický řádový rytíř Armin ve Vláčilově Údolí včel, popularitu mu ale přinesl i komediální žánr. Především se ale stal jednou z nejvýznamnějších osobností českého divadla druhé poloviny dvacátého století, spolutvůrcem epochy ostravského divadla Petra Bezruče a legendárního pražského Činoherního klubu. Jeho schopnost inspirovat herce a vnímat je se podepsala pod takovými inscenacemi, jako byl Revizor nebo Višňový sad. V době normalizace ale musel z Činoherního klubu odejít kvůli svým svobodomyslným postojům i sepjetí se zakázanými filmy. „Já zjistil, že ze dne na den nemám žádné peníze, a on mi nikdo nepomohl,“ zavzpomínal v dokumentu České televize 13. komnata.
Nina dokázala zázrak
Tenkrát ho prý ani ve snu nenapadlo, že zákaz pracovat v Praze bude trvat dlouhá léta. První čtyři roky byl bez práce úplně, v roce 1975 pak odešel do nuceného vyhnanství v Ostravě. Věřil, že tamní angažmá bude pouze dočasné, takže si ani nezařídil byt a každý pátek se vracel do Prahy k rodině, aby ji v neděli večer zase opustil. Bylo to těžké, jeho manželka, herečka Nina Divíšková, s níž měl už v té době tři dcery, zůstala na všechno sama. „Tohle jí nikdy nezapomenu. Dokázala zázrak, který já bych na jejím místě nedokázal nikdy. Uživit ty děti. Nikdy jsme neměli hlad, vždycky tam bylo čisto, vypráno, vždycky tam bylo pochopení. Nikdy mi nic nevyčetla, i když jí to asi příjemné nebylo,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro revue.idnes.cz.
Opuštěný vyhnanec
V Ostravě ho zachraňovalo pouze divadlo. Stýskalo se mu po rodině, kamarádech i pražském uměleckém světě. Přesto tam jako režisér vytvořil pro umělce ostrov relativní tvůrčí svobody a dělal nezapomenutelná představení, na která začali jezdit i lidé z Prahy. Zákazy ale přicházely i tam, komunisté například stopli jeho Příliš hlučnou samotu. „Ty zákazy byly striktní a nefér. Prostě se jim to nehodilo do krámu. Ona se jim totiž nehodila do krámu láska, která z Honzových představení vyzařuje. Oni chtěli řád a poslušnost,“ dodala k tomu na vysvětlenou herečka Jitka Smutná, která byla tehdy v angažmá. Před kamerou se v sedmdesátých letech objevoval jen sporadicky, navíc většinou pouze ve slovenských projektech.
Hostování v politice
Do Prahy se nakonec vrátil po předchozím hostování v Divadle E. F. Buriana až v roce 1986 jako člen Laterny Magiky. Jako režisér se prosadil v Divadle na Vinohradech a konečně přišly i nové filmové nabídky. Mimo jiné si zahrál například primáře Krajíčka v úspěšné filmové podobě románu Stanislava Rudolfa Operace mé dcery. Po změně politických poměrů po roce 1989 působil jako režisér v Národním divadle, kde uvedl řadu inscenací, v nichž také sám sobě přiděloval menší role. V závěru přelomového roku 1989 se angažoval v Občanském fóru a v letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění. Další pokusy prosadit se v politice – kandidatura do Senátu v letech 1996 a 2004 – už ale úspěšné nebyly. Souběžně přednášel v letech 1990 až 1997 na pražské DAMU režii a podílel se i na chodu charitativních organizací. V roce 1998 obdržel od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy v oblasti kultury.
Zpátky na místo činu
Od roku 1997 zůstal na naší nejslavnější divadelní scéně výhradně jako herec. Mimořádnou popularitu u veřejnosti mu ale přinesla až nabídka televize Prima, v jejíchž úspěšných seriálových projektech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy ztvárnil role podnikatele Františka Rubeše. Na hereckou profesi rozhodně nerezignoval ani po odchodu z Národního divadla, dokonce se vrátil po téměř čtyřiceti letech na své ‘místo činu‘ – jeviště pražského Činoherního klubu. A hned s divadelní hrou Svatba pozdního léta, kterou dokonce sám napsal. Přiznal, že se mu v penzi žije skvěle a báječně si užívá, trápí ho jen tu a tam zdravotní problémy. A především zdravotní stav jeho celoživotní družky Niny, trpící Alzheimerovou chorobou, která se bohužel postupně stále zhoršuje. Přesto Jan Kačer dokáže najít v každé situaci alespoň něco pozitivního. „Líbí se vám i ženský, ale nejenom proto, že mají hezký těla, ale pro něco jinýho. Máte rád jiný kamarády, vážíte si lidí, který tady už nejsou, je to fantastickej objev...“ prozradil a dodal: „A kdybych měl trochu času, tak bych to chtěl ještě napsat.“
Vložil: Adina Janovská