Parťáka potkal ve vlaku a pohádku si užíval i v soukromí. Jen Popelku nechce ani vidět. Tajnosti slavných
17.01.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Poznáte ho? Režisér Václav Vorlíček v roce 1980 - právě natáčí seriál Arabela
Proslavil se neuvěřitelnými zvláštními efekty, nad nimiž žasl i Hollywood. Navíc je vyráběl skoro zadarmo. Jen ten nejslavnější projekt mu nakonec zhořkl. Zatímco svět nad ním nepřestává žasnout, svému duchovnímu otci nadělil největší životní zklamání.
Kdo by v dětství nemiloval Dívku na koštěti, seriál Arabela či legendární Tři oříšky pro Popelku. Dospělí se zase doslova váleli smíchy při jeho komediích. Zájem o spolupráci s jedinečným režisérem Václavem Vorlíčkem měli i američtí filmaři, jenže přišel rok 1968 a následná normalizace mu to znemožnila. Přesto se stal jedinečným národním pokladem.
Mercedes? Nikdy!
Legendární filmový režisér se narodil 3. června 1930 v Praze a do filmu se zamiloval již v dětství. „Velmi rád jsem chodil do kina, bylo to ještě za protektorátu. Byl jsem tenkrát hubený a byla mi vidět všechna žebra,“ vzpomínal v nejednom rozhovoru. Jeho otec byl úředník, maminka vystudovala přírodní vědy, oba ale velmi milovali umění. Především divadlo se na Václava Vorlíčka odmalička doslova lepilo. Měl ale i velmi blízký vztah k přírodě a jako malý chodil do skautského oddílu, dokud jim to nezakázali nacisté. „Dodnes se pamatuji na den, kdy Němci obsadili Prahu. Šli jsme s maminkou nakupovat a všude jsme viděli jejich mercedesy a v nich zpupné důstojníky. Zařekl jsem se, že si auto značky Mercedes nebo BMW nikdy nekoupím, a také jsem to dodržel,“ nechal se slyšet. O to větší radost mu po válce udělalo obnovení skautingu.
Prvně před kamerou
„Vedoucím našeho oddílu byl Jaroslav Novák, který byl mimo jiné i scenáristou filmu Na dobré stopě. A když ho v roce 1947 začal natáčet, filmovalo se i v našem skautském táboře. Objevil jsem se sice i před kamerou, ale důležité bylo, že jsem se tam skamarádil s režisérem a kameramanem,“ zavzpomínal pan Vorlíček v jednom rozhovoru na významný mezník ve svém životě. Od té chvíle měl naprosto jasno, a když měl podat přihlášku na vysokou školu, jednoznačně zvítězila FAMU. Jenže napoprvé ho nevzali, a tak zamířil přímo do barrandovských ateliérů a šťastná náhoda stála při něm. Stal se totiž asistentem slavného režiséra Martina Friče. Po roce zkusil u přijímaček štěstí znovu a tentokrát už to vyšlo.
Saudkova Jessie za oceánem
Po absolutoriu se do barrandovských ateliérů vrátil a zůstal tam až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1992. „S Martinem Fričem jsem se potom setkal ještě mnohokrát, a když jsem natočil Kdo chce zabít Jessii, řekl mi památnou větu – Vorle, máte smysl pro humor, držte se ho! A já poslechl,“ prozradil. S legendární komiksovou hrdinkou, kterou pro jeho film stvořil známý malíř a karikaturista Kája Saudek, ale zabodoval nejen u Friče, velký rozruch vyvolal film i v zahraničí. Američanům se tak líbil, že se rozhodli natočit barevnou verzi, a tak Vorlíček s kolegou scenáristou Milošem Macourkem strávili téměř tři měsíce v New Yorku, kde chystali pro natáčení vše potřebné. V Československu se ale už nic pro Američany nenatočilo, protože přišel srpen 1968 a s ním sovětské tanky.
Při práci se skvěle bavili
S Milošem Macourkem vytvořil přímo famózní dvojici. Seznámili se v roce 1960 ve vlaku, cestou na filmový festival ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. A opravdu se takzvaně našli. Sedli si po všech stránkách a díky tomu se v jejich ‘dílně‘ začaly brzy rodit megaúspěšné projekty jeden za druhým. Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát, Jak utopit doktora Mráčka, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, televizní seriál Létající Čestmír… „Miloš byl velmi pracovitý, psal každý den. Když jsme spolu vymýšleli dějové zápletky a různé žerty, náramně jsme se přitom bavili,“ zavzpomínal na skvělého kamaráda. Jejich filmy se proslavily i tím, že v nich není nouze o absurdní scény a na tehdejší dobu mimořádně skvěle provedené zvláštní efekty.
Dobrý vtip za babku
V těch se Vorlíček přímo vyžíval, navíc je dokázal vyrobit neuvěřitelně levně. „Dělali jsme je téměř zadarmo. Například to, jak Miloš Kopecký vklouzne do odpadní roury umyvadla ve filmu Konec vodníků v Čechách, jsme natočili pomocí zrcadla. Potom ale bylo jasné, že když do umyvadla vleze, musí se na chvíli zvětšit i sifon pod ním. A tak jsme tam dali duši z fotbalového míče, natřenou nastříbrno, která se nafoukla. Všechno muselo být promyšleno do detailu, jinak by to nebylo ono. A stojím si za tím, že i blbosti se musí dělat důsledně, tedy věrohodně,“ prohlásil před časem v rozhovoru pro novinky.cz. Pověstná je i scéna z Dívky na koštěti, v níž na nemocničním stolku povídá hlava Jana Hrušínského. Natočil ji tak, že herce zavřel do stolku a o zbytek se postarala speciálně rozestavěná zrcadla. A jak to bylo se Saxaninou prodlužující se rukou? Režisér prostě na zemi zamaskoval baleťáka, který svoji ruku ladně natahoval po zemi, zatímco Petra Černocká už jen v záběru lovila tou svojí pod lavicí.
Nejraději probouzel fantazii
Probouzení fantazie především u dětských diváků bylo pro něj hnacím motorem. „Děti jsou ti nejpozornější pozorovatelé a věřím, že pokud viděly některé z mých filmů, něco jim v hlavě zůstalo a jednou možná vymyslí něco ohromného,“ prohlásil. „Fantazie, když lidé přemýšlejí až za hranice reality, je vlastně hnacím motorem všeho. A když jsou děti přinuceny vypnout počítač a číst si, pracují se svou fantazií, a to je nejcennější.“ Právě proto prý potřebujeme v životě pohádky. A právě v tomto směru se stal opravdovým mistrem svého řemesla. Stvořil symbol Vánoc, národem milovaný film Tři oříšky pro Popelku. Zajistil si tím i světovou slávu, protože pohádku s Libuškou Šafránkovou milují malí i velcí v desítkách zemí, od Německa přes severské země až po Turecko či Alžír.
Utajený autor
Velký podíl na tom má scenárista František Pavlíček, který však byl již v té době ‘na indexu‘, a tak se pod jeho scénář podepsala Bohumila Zelenková. Když ho pak dostal do ruky Vorlíček, nezaváhal ani vteřinu. „Okamžitě jsem do toho šel. Původní verze od Boženy Němcové připomíná spíš horor, ale Pavlíček to vyřešil skvěle. Od začátku jsem to viděl v krásných renesančních kostýmech, jenže z Barrandova mi přiklepli zhruba 3,5 milionu korun. To bylo málo, a tak jsem se obrátil na spřátelenou kinematografii v NDR, kde mi v korunách dali další tři miliony. Díky tomu film dopadl tak, jak dopadl, a byla to slušná výprava,“ lehce zabrousil do vzpomínek na natáčení, kterých je tolik, že by jejich vyprávění vydalo na pořádně dlouhý seriál.
Popelku už nechce ani vidět
Herečku Libuši Šafránkovou proměnila Vorlíčkova pohádka v miláčka národa a hvězdu první velikosti, u legendárního režiséra má ale navždy utrum. Před časem totiž zavinila doslova mezinárodní faux pas. „Volali mi z prestižního berlínského týdeníku, že by rádi udělali reportáž k filmu Jak utopit doktora Mráčka. Tak jsem volal Jaromíru Hanzlíkovi a Libuši Šafránkové, jestli by dali rozhovor. Oba souhlasili,“ prozradil před časem deníku Blesk. Z Berlína tenkrát přijela redaktorka s fotografem, Hanzlík dorazil až ze Švýcarska, a když už se všichni sešli na pražské Kampě, zazvonil panu Vorlíčkovi telefon. „Bez udání důvodu mi Šafránková sdělila, že nepřijde. A to jsem se už vážně naštval!“ odfrkl si režisér a dodal: „No jo, nějak se nám ta Popelka změnila...“
Pohádka pro každý den
Noblesní pán, který letos oslaví již osmdesáté osmé narozeniny, padl zřejmě sudičkám do oka, a tak nezkalené štěstí prožíval v soukromí podobně jako jeho pohádkoví hrdinové. Se svou manželkou, akademickou malířkou Sofií Vukolovou, se seznámil již na vysoké škole v roce 1949. O tři roky později se vzali a ona mu vytvořila opravdové zázemí, které potřeboval, aby mohl v klidu dělat svou práci. Až do její smrti v roce 2009 spolu prožili neuvěřitelných šedesát let. Měli dvě dcery, starší Kateřina se věnovala architektuře, mladší Zuzana pracovala v televizi. A ve stopách legendárního režiséra kráčí nyní i jeho vnuk Tomáš, který také zasvětil život filmu.
Vložil: Adina Janovská