Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Rozmazlený benjamínek žil rychle a zběsile. Tušil totiž, že to má za pár… Tajnosti slavných

15.01.2018
Rozmazlený benjamínek žil rychle a zběsile. Tušil totiž, že to má za pár… Tajnosti slavných

Autor: repro/ČT

Popisek: Jiří Grossmann

AUDIDO/VIDEO Věřil, že humor a poezie dokážou prodloužit lidem život a dělají ho šťastnějším. Svérázný komik a muzikant tyhle požitky dopřával plnými hrstmi alespoň druhým, tušil totiž, že mu osud vyměřil na tomto světě jen mimořádně krátký čas.

Říkává se, že velcí géniové odcházejí zpravidla příliš mladí. Legendárnímu komiku, humoristovi, zpěvákovi, textaři, divadelnímu autorovi a hudebníku nadělily sudičky do vínku tolik mnohostranného talentu, že by s tím vystačilo na dlouhá léta přinejmenším několik mimořádných umělců. Nezapomenutelný Jiří Grossmann se stal protagonistou jedné z nejpopulárnějších českých dvojic, jejíž úspěch je srovnatelný snad jenom se ‘značkami‘ Voskovec & Werich a Suchý & Šlitr. Navíc se snadno učil cizí jazyky, bravurně zvládal matematické příklady a vášnivě rád luštil křížovky. Nenapravitelný optimista a romantik byl velice zdvořilý a citlivý gentleman, neschopný jakéhokoli hrubého projevu a nadávek. Miloval country a věřil, že humor a poezie prodlužují život a dělají ho šťastnějším. Navzdory tomu ten jeho předčasně ukončila zákeřná choroba.

Ano, pane Jiří

(se Zuzanou Burianovou):

Rodina, pronásledovaná osudem

Narodil se 20. července 1941 v Praze jako čtvrté dítě Ferdinanda a Jiřiny Grossmannových, které pronásledovala obrovská smůla. Jejích první dvě děti nepobyly po porodu na světě ani pár hodin, další dcera Irena se sice dožila dospělosti, zemřela ale v pouhých pětatřiceti letech na mozkovou příhodu. Není divu, že se nejmladší Jirka stal benjamínkem, na němž především maminka velmi lpěla. Právě ona přispěla k tomu, že měl již od dětství blízko k divadlu. Pocházela totiž ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic, která vedla vlastní kočovnou divadelní společnost. Paní Jiřina se sice chtěla stát učitelkou, tatínek ale byl jiného názoru – potřeboval ji ve svém souboru, takže musela chtě nechtě na jeviště. Teprve po svatbě s kroměřížským úředníkem Ferdinandem Grossmannem mohla herectví pověsit na hřebík. Úplně se ale divadla nikdy nezbavila, protože i její manžel byl nadšený ochotník. Dalším Jirkovým příbuzným, který se věnoval divadlu, byl prastrýc Karel, který dokonce zpíval v Národním divadle.

Své banjo odhazuji v dál:

Uměl zahrát na cokoli

Od dětství se učil hrát na klavír, ve škole hrál na kytaru a v podstatě dokázal zahrát na kterýkoli hudební nástroj. Řídil také školní orchestr a již před maturitou hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas. Hudba ale nebyla jeho jedinou láskou, stejně náruživě propadl i fotbalu. Hrál za starší žáky SK Smíchov a přímo vášnivě fandil fotbalistům pražské Slavie. Když v roce 1960 odmaturoval, rodiče ho přesvědčili, aby pokračoval na vysoké škole. Nejprve se přihlásil na filozofickou fakultu, nebyl ale přijat, a tak nakonec zakotvil na Stavební fakultě ČVUT. Po večerech ale dál hrával v kapele Dixie Party na tancovačkách a večírcích a dostával za to 30 korun. Jednou za ním přišel šéf kapely Mirek Pechar s tím, že ve Spálené ulici je studentský klub, kde dávají za večer o deset korun víc. Tím klubem byl Olympik.

Je to mojí chloubou:

Chyběl mu jediný semestr

Právě v Olympiku se seznámil počátkem šedesátých let se studentem pedagogické fakulty Miloslavem Šimkem, který tenkrát právě napsal s Vladimírem Bystrovem kabaret Polotrapno a hledal pro něj orchestr. Jednoho odpoledne za nimi přišli Jiří Grossmann a Pavel Sladovník s tím, že jejich Dixie Party je ochotna s nimi hrát. A tak v prvním kabaretu v klubu Olympik hrál Jiří Grossmann na basu a zpíval. Se Šimkem si padli do oka, začali spolu kamarádit a další věci už psali spolu. Jejich první společný pořad se jmenoval V tomhle teta nehraje. Krátce také účinkovali v sále U Zábranských v Karlíně, kde nazvali své divadélko Karkulka (Karlínský kulturní kabaret) a napsali svoji druhou společnou hru Dva z plivníku. Na ČVUT absolvoval Grossmann sedm semestrů, pak studia vzdal a začal pracovat jako dělník v Tesle Karlín.

Až tě náhodou potkám:

Nemoc se ozvala poprvé

Další hra Hoj, Štěchovice získala ocenění na soutěži v Plzni a díky tomu dostal Grossmann nabídku od doktora Königsmarka na angažmá v plzeňském divadle Alfa. Tím se sice společné vystupování se Šimkem přerušilo, zakrátko ale museli oba narukovat na vojnu. Šimek sloužil u spojařů v Ruzyni, Grossmann byl členem Armádního uměleckého sboru (AUS). Šimek založil v Ruzyni vojenský soubor VOJ (Vojenské jeviště), se kterým uvedl premiéru hry Nečekejte beat. Díky velkému úspěchu ji mohli hrát i v Olympiku – pro tuto scénu ji nazvali Besídka zvláštní školy. Jenže bez Grossmanna. Ten to ale tak nenechal, a aby mohl hrát s nimi, požádal o přeložení ke spojařům. Velitel mu vyhovět, a tak byli zase spolu. V té době se poprvé projevila Grossmannova nemoc. Psal se rok 1963, Jiří stále chodil s ovázaným krkem, na němž měl bouli, a tvrdil, že jde o obyčejné angíny. Nakonec se dostal k vojenskému lékaři doktoru Havlovi, který ho poslal do vojenské nemocnice na operaci. Boule zmizela, k útvaru se ale už nevrátil a dostal ‘modrou knížku‘.

Pupákova píseň lásky:

Velký hit pražského Semaforu

Po návratu z vojny hráli Šimek a Grossmann třikrát týdně ve vyprodaném Olympiku a třikrát týdně v klubu Sluníčko na Příkopech. Jiří se navíc ještě věnoval hudbě. V letech 1965 až 1966 zpíval v Country Beatu Jiřího Brabce, skládal hudbu a psal texty, nejprve k americkým originálům, později i na vlastní hudbu. Oba toužili po profesionalizaci svého divadla, a tak nezaváhali ani na vteřinu, když dostali v roce 1967 nabídku od Jiřího Suchého. Přispěla k tomu zpěvačka Naďa Urbánková, která vystupovala v Semaforu i s Country Beatem a na přinejmenším zajímavou dvojici ho upozornila. Šlitr byl v té době na půl roku na Světové výstavě v kanadském Montrealu s dětským kinoautomatem, takže nová dvojice Š+G měla zaplnit volný prostor v programu. Šimek s Grossmannem se v Semaforu stali brzy hitem, na jejich Besídky zvláštní školy a Návštěvní dny proudily davy.

Jako kotě si příst:

Nesmrtelný Pupák

Kromě divadla vystupovali také v televizi, což jejich popularitu ještě významně posílilo. Jejich Návštěvní dny režíroval Ján Roháč. V roce 1968 obsadil režisér Jiří Menzel Grossmanna do své černé detektivní komedie s hudebními prvky Zločin v šantánu. Kolem roku 1968 také vymysleli Šimek s Grossmannem scénky s Pupáky – Pupák se kdysi jmenoval kocour Jirkovy rodiny. Vystupovali v nich spisovatel Dušan M. Pupák (Grossmann) a Čenda Krchov (Šimek) a postupně vzniklo pět scének s Pupáky, které se hrály v představení Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků. V těchto scénkách byly zřetelně vyslovovány názory proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území, a tak muselo být představení nakonec staženo z repertoáru.

Závidím
(Naďa Urbánková):

Zasvé vzalo už i divadlo a pasáž

Konec života trávil Jiří Grossmann často v nemocnici. Zemřel 5. prosince 1971 ráno, bylo mu pouhých třicet let. Mnozí si myslí, že ho zabila leukémie, ve skutečnosti ale byla příčinou tzv. Hodgkinova choroba, zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Poslední rozloučení ve strašnickém krematoriu se stálo téměř národní manifestací a na přání Jirkovy maminky na něm Naďa Urbánková zazpívala píseň Závidím, kterou Grossmann napsal, když už tušil svůj konec, a jejíž část textu je vyryta na jeho náhrobku. Po odchodu ze Semaforu pojmenoval Miloslav Šimek po svém příteli nové divadlo na Václavském náměstí – Divadlo Jiřího Grossmanna, které fungovalo od roku 1990 až do Šimkovy smrti v únoru 2004. Až do roku 2015 nesla jeho jméno i pasáž, propojující ulici Politických vězňů, Opletalovu a Václavské náměstí. Ta ale padla za oběť přestavbě luxusního hotelu Yasmin.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace