Uznávaný výtvarník chodí v černé, protože na ní není vidět špína. A frajeří dokonce i ve vzduchu
15.01.2018
Foto: Štěpán Rusňák
Popisek: David Černý v pražském Centru současného umění DOX
Ani věční rebelové nemládnou. Dříve enfant terrible české výtvarné scény oslavil v prosinci padesáté narozeniny. Z rozhovoru pro Lidové noviny je ale jasné, že ho jeho rebelství zdaleka neopouští. A že je jeho život stále pěkný punk.
Své padesátiny oslavil se vší parádou. Na svém Facebooku se ukázal do půli těla na koncertu, jak řádí o sto šest, a svědek připsal k fotografii, na které ho nesou fanoušci na ramenou: „Punk is not dead: David Černý zpívá na svejch padesátinách s Michalem Ambrožem Pal vodsud, hajzle, z přední řady přizvukuje Jan Haubert...“ Kde jinde by se akce uskutečnila, než v ‘jeho‘ Meetfactory, kterou provozuje třeba s Davidem Kollerem.
V barevných nesmyslech už nechodí
Davida Černého nepotkáte v jiné než v černé barvě. Snad jen jednou, když před třinácti lety demonstroval na Václavském náměstí proti režimu na Kubě, měl na sobě pruhovaný vězeňský mundúr. David ale tvrdí, že černou nenosí z nějakého protestu, ale čistě z praktických důvodů. „Jako dítě jsem občas ještě chodil v různých barevných nesmyslech. Vlastně až v New Yorku jsem se naučil chodit v černém, protože to bylo nejpraktičtější. Zjistil jsem taky, že v New Yorku se většina lidí snaží vypadat co nejnenápadněji,“ prozradil. Do černé se halí zkrátka a dobře, protože na ní není vidět špína.
Skříně nemá, jen hromady
Doma to u něj asi vypadá zajímavě, protože mu punkový způsob života je stále vlastní. „Takhle po ránu je to občas nepříjemný, protože nemám úplně šatník, jen takovou hromadu u postele. Nebo spíš dvě. Jednu špinavou a druhá by měla být čistá – ale vyhrabat něco použitelnýho není lehký,“ práskl na sebe upřímně a dodal: „Zrovna dneska jsem si toho všiml, že to mám zasraný. Když náhodou někam jdu, tak většinou musím vzít kus nějakýho mokrýho hadru a setřít ze sebe špínu. Kamarádi říkají, že když vylezu ze svýho auta, vypadá to, že jsem ho ukrad’.“
Létá na motorce i v letadle
Na druhou stranu se známý punkáč nezdá, kromě řidičáku na auto jezdí totiž na motorce, a dokonce vlastní i pilotní průkaz. V tomto případě ale prokazuje neuvěřitelný smysl pro preciznost. „Ve větroni člověk neoceňuje nejvíc rychlost, ale spíš svobodu – že si poletuje po obloze s ptáky, krouží s orly. Sám. A taky tam není signál... Rychlost? Asi ji mám rád, ale mě spíš baví akcelerace. A ježdění na okruhu byl absolutně skvělej zážitek. Jedete se závodním jezdcem, který vám říká, co máte dělat. Ale ani tam rychlost vlastně není nejdůležitější. Jde spíš o absolutní superpreciznost a koordinaci. A je to samozřejmě i hodně fyzicky náročný. I letecká akrobacie mně přijde míň náročná než ježdění na okruhu. Protože ve vzduchu, když tedy člověk zrovna neletí Red Bull Air Race, není žádnej strašidelnej průšvih, jestli se seknete o dva metry na jednu nebo na druhou stranu. Země je pořád relativně daleko. Ale když projíždíte ‘dvě kila‘ zatáčku na úplný hraně, chyba může bejt hodně malá, ale hodně drahá.“
Provokace a kontroverze, ale vysoce ceněné
Provokace a kontroverze, to je vlastní všem dílům výtvarníka Davida Černého. A také to, že jde o díla nezapomenutelná. Růžový tank, Viselec, Quo Vadis, čili trabant na nohách, kůň vzhůru nohama v Lucerně, miminka lezoucí po žižkovské vysílací věži… Tenhle umělec měl vždy co říci, a to i doslova. Pravda, mnohá jeho vyjádření byla na hraně, třeba když se strefoval do Čechů a uvedl, že prototyp Čecha je „nepromíchaná, nezajímavá a lehce zknedlíkovaná hmota, která je nasáklá pivem“.
Faktem je, že je David neobyčejně plodný. Jeho plastiky jsou vysoce ceněné, získal pro ně vždy skvělé umístění. V roce 2007 otevřel s Davidem Kollerem a Alicí Nellis centrum Meet Factory, kde se konají koncerty, výstavy a další akce.
Vložil: Michaela Špačková