Po uhlazeném slušňákovi holky šílely. Pak ale zaútočil nepřítel, nad nímž nemohl vyhrát. Tajnosti slavných
12.01.2018
Foto: repro/youtube.com
Popisek: Stanislav Procházka mladší
AUDIO Takový uhlazený slušňák, a přesto se z něj holky mohly zbláznit. Při koncertech praskaly sály ve švech, jeho hity se na nás valily ze všech stran a po deskách se vždy doslova zaprášilo. I po listopadu, který spoustu kolegů definitivně smetl do zapomnění, předvedl, že se neztratí. Pak si ho ale vzal na mušku nepřítel, nad nímž neměl šanci zvítězit.
Jeho desky musela mít každá holka a konkurentům nadělal pořádné vrásky na čelech. Ani trošku přitom nikomu nevadilo, že odstartoval kariéru na základech někdejší popularity svého otce, jehož jméno ho popostrčilo vpřed. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let okouzloval davy mladičkých fanynek, jejichž babičky při poslechu nových hitů nostalgicky vzpomínaly na mládí, kořeněné zpěvem jeho otce, legendárního ‘dechovkáře‘ Stanislava Procházky staršího. Z mladšího se vyklubal prototyp zdvořilého slušňáka, jakého by každá tchyně doma ochotně přivítala. Toužil po comebacku, zákeřná nemoc ale byla rychlejší.
Celá škola už to ví:
Populární jméno dokázal zúročit
Narodil se 8. října 1954 v Praze jako jediný syn zpěváka Stanislava Procházky staršího, po němž také zdědil talent i hudební sluch. Na rozdíl od tatínka, který coby jeden z pěti potomků mosteckého horníka utekl již v necelých šestnácti letech z domova a ke kariéře zpěváka se propracoval především díky svému úsilí a dlouhému putování po kavárnách, kabaretech a tanečních orchestrech, měl Standa mladší cestičku k hudebnímu vzdělání předem pečlivě umetenou. Od sedmi let se učil hrát na klavír a ze základní školy zamířil rovnou na pražskou konzervatoř.
Rádio a já:
Začínal po klubech s Hrabětem
Na konzervatoři studoval u Jiřího Jirmala hru na koncertní kytaru a zpěv u Václava Bednáře a Miluše Dvořákové. Již během studia zpíval v Kühnově smíšeném sboru, začal vyučovat hru na kytaru a zhudebňoval poezii, například verše Václava Hraběte, populárního představitele tzv. beat generation šedesátých let, kterého tragická smrt v pouhých pětadvaceti letech proměnila v legendu. S jeho zhudebněnou poezií sklízel Standa první úspěchy v pražských klubech. Studia dokončil v roce 1977 a krátce pak pracoval jako hudební redaktor v rozhlasové stanici Hvězda. A pak byl ‘objeven‘.
Správně švihnutá:
Jedno z Hannigových es
Počátkem osmdesátých let se stal jedním z vyvolených, na němž spočinul se zájmem zrak Petra Hanniga. Ten tenkrát pracoval jako hudební redaktor v Československém rozhlasu a mezi muzikanty se o něm říkávalo, že na koho Hannig ukáže, z toho bude hvězda první velikosti. Koneckonců vyprávět by o tom mohli třeba Hana Zaňáková, kterou moudře přejmenoval na Lucii Bílou, ‘Saxana‘ Petra Černocká, zpívající bubeník Vítězslav Vávra, Jaroslav Smolík, kterému raději ‘přidělil‘ jméno Jakub… Se skupinou Maximum Petra Hanniga začal Standa vystupovat v roce 1981, kdy skončil na pátém místě ve finále Intertalentu v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Diváci byli ale jiného názoru a v jejich hlasování dokonce obsadil stříbrnou příčku. O rok později pak dokonce zazářil na festivalu Lidé a moře v německém Rostocku.
První láska:
Dva v jednom
V roce 1983 získal za píseň Maturitní léto třetí místo a zároveň i Cenu publika pro nejsympatičtějšího interpreta a píseň na populárním festivalu Děčínská kotva. Začal vystupovat s vlastní kapelou Magnet ve složení saxofon, dvoje klávesy, sólová kytara, basová kytara a bicí, v jejímž čele stál nejprve Josef Kolín, kterého pak vystřídal Jiří Sýkora. Velká část Procházkova repertoáru byla původní, hudbu k jeho písním ale psali také například Petr Hannig, Jiří Helekal, Pavel Vaculík či Jiří Zmožek. Textově se na nich podílely takové osobnosti, jako Michal Bukovič, Mirek Černý, Václav Hons, Jan Krůta či Vladimír Poštulka, zvlášť v pozdějším období ale psal Procházka sám. Byl vlastně dva v jednom – skladatel i textař.
Bláznivá jízda:
Doba mu přála
Patřil ke generaci zpěváků, kterým doba přála. Byli mladí, rádio omílalo jejich hity stále dokola a posluchači je zbožňovali, i když kritika se k nim stavěla značně skepticky. Standovy hity vydával na deskách Supraphon i Panton, nahrál několik snímků s Orchestrem Československé televize a orchestrem Karla Vágnera, četné nahrávky pořídil rozhlas i televize. Měl otevřené dveře do estrádních televizních pořadů, při nichž se bavily miliony diváků. Díky tomu ho znala celá publika a koncertní sály při jeho vystoupeních praskaly ve švech.
Jůli:
Šikovný manažer
Kariéra většiny hvězd a hvězdiček osmdesátých let, Standu nevyjímaje, skončila prakticky ze dne na den po listopadu 1989, kdy o ‘oficiální‘ domácí interprety přestal být zájem. Standovi ještě nebylo ani čtyřicet, navíc byl ženatý a s manželkou Miroslavou měl tehdy sotva tříletou dceru Karolínu. Musel tedy co nejrychleji vymyslet, jak naloží se životem dál. Na nic nečekal a hned po roce 1989 založil uměleckou agenturu M.P., která produkovala zábavné pořady pro děti a seniory. Brzy se ukázalo, že je velmi schopný manažer. Měl úspěch a kšefty se jen hrnuly. Hrát a zpívat ale nepřestal, dál skládal písničky a maloval. A také nepřestával snít o velkolepém comebacku. Jenže…
Na kamion si ráno zamávám:
Zabijme Parkinsona, pánové!
Od počátku devadesátých let se postupně horšil jeho zdravotní stav. „Když mi bylo čtyřicet, všiml jsem si třesu palce levé ruky,“ přiblížil kdysi čtenářům deníku Blesk počátky své choroby. „Absolvoval jsem řadu vyšetření. Podezření na nádor nakonec lékaři vyloučili a sdělili mi, že mám vážné neurochirurgické onemocnění, takzvanou Parkinsonovu nemoc, pro kterou jsou typické třes těla a poruchy hybnosti.“ Slovenská novinářka Oľga Prekopová o něm dokonce napsala knížku, nazvanou Zabime Parkinsona, páni!.
Tak se tady měj:
Osud mu nedal šanci
Naposledy vystoupil v roce 1998 a v témže roce vydal Petr Hannig ve svém hudebním vydavatelství Maximum Music výběr jeho největších hitů na CD. „Trvalo mi pět let, než jsem se se svou nemocí vyrovnal. Naštěstí mě podržela rodina a přátelé,“ přiznal někdejší idol mládeže v době, kdy už byl v invalidním důchodu. S dodnes nevyléčitelnou nemocí se Standa statečně potýkal osm let, zvítězit nad ní ale neměl šanci. Zemřel 29. srpna 2003, v pouhých osmačtyřiceti letech, a o dva roky později vydal Supraphon na CD výběr jeho nejúspěšnějších písní pod titulem Krásných žen je nejmíň milion. Jeho legendární otec Stanislav Procházka starší ho přežil o třináct let.
Píseň poslední:
Vložil: Adina Janovská