Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Neplánuje, nesoutěží, na slávu kašle... a navíc je unikát. Přinejmenším v jednom. Tajnosti slavných

05.01.2018
Neplánuje, nesoutěží, na slávu kašle... a navíc je unikát. Přinejmenším v jednom. Tajnosti slavných

Autor: repro/ČT

Popisek: Václav Postránecký v komedii S tebou mě baví svět

Z oponáře se vypracoval až na jeviště Národního divadla, přestože herectví nikdy nestudoval. Výjimečný talent, umocněný obrovským smyslem pro povinnost i humor, zkrátka dostal do vínku. Navíc je v českém showbyznysu bílou vránou. Půl století totiž žije s jedinou ženou a navíc – stále ji miluje.

Hanzlík – Satoranský – Postránecký. To byla trojka zbožňovaných idolů, za kterou se především v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století táhly davy oddaných fanynek. K jejich popularitě významně přispěla i častá přítomnost na televizní obrazovce, díky níž začala chodit do divadel i řada dívek, které by to nejspíš jinak ani ve snu nenapadlo. Když se ale řekne Václav Postránecký, každému se vybaví především Michal v nestárnoucí komedii režisérky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Svoji první roli se musel naučit zpaměti, protože tenkrát ještě ani neuměl číst. V komediích byl vždy mimořádný, nicméně bravurně zvládal i náročné dramatické role.  Navzdory přibývajícím letům nemá odpočinek na programu dne, i když prý zásadně nic neplánuje. „Zabývám se tím, co mě bezprostředně zaměstnává a co se bezprostředně nabízí,“ prozradil nedávno v rozhovoru pro server revue.idnes.cz.

Útěk z přeplněnosti

Narodil se 8. září 1943 v Praze, v rodině nadšených ochotníků, a svoji první roli dostal tak brzy, že se ji musel naučit doslova zpaměti, přestože byla pro rozhlas. Bylo mu totiž tenkrát pouhých pět let, takže ještě neuměl číst. Jeho vzpomínky z dětství, které se odehrávalo v nelehkém poválečném období, poznamenalo také lepidlo a potravinové lístky. Tři děti manželů Postráneckých totiž měly jednu hlavní domácí povinnost. Protože otec byl vedoucím obchodu, nalepovaly každý večer na archy papíru maličké ústřižky, na které se tehdy přidělovaly potraviny. Domov, v němž vyrůstal, byl opravdu skromný – dvě místnosti, celkem čtyřicet metrů čtverečních pro pět lidí. Takže první obydlí, které si pamatuje, vytvořilo v jeho mysli nesmazatelný dojem přeplněnosti.Není divu, že jakmile to bylo možné, toužil po osamostatnění. Podařilo se to díky podnájmům. Jako svobodný jich vystřídal deset, další čtyři pak se svou ženou.

Začínal jako živé závaží

Brzy se stal členem Dismanova rozhlasového dětského uměleckého souboru, jako dítě hrál v divadle i ve filmech. Poprvé stanul před kamerou již v roce 1952 v dětském dobrodružném snímku Konec strašidel se svým vrstevníkem, pozdějším slavným hercem nové vlny Vladimírem Pucholtem. Nejprve se sice vyučil zámečníkem, herecký duch ho ale nepřestával pošťuchovat, a tak zamířil rovnou do libereckého divadla F. X. Šaldy, i když zprvu pouze jako jevištní technik. „Vzpomínám na to velmi rád. Navzdory tomu, že jsem se v té chvíli cítil mizerně, z dnešní perspektivy je to jedna z nejroztomilejších epizod mého života. Už i proto, že jsem tehdy měřil zhruba 160 centimetrů a vážil asi 45 kilo, takže do mužného zjevu jsem měl daleko,“ vyprávěl v rozhovoru pro server korzár.sk. „A představte si, že jsem s touto ptačí figurou zvítězil v anonymním konkurzu na oponáře libereckého divadla. V této disciplíně soutěží zásadně svalovci, aby dokázali tou oponou rychle trhnout. A právě moje tělesná váha byla v dokonalém souladu se závažími v libereckém divadle. Takže jsem dokázal odtrhnout od podlahy, zůstal jsem viset na provazu a zvolna jsem klesal.“

Tankisté měli pochopení

Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1960 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. „Na toto první divadlo mám nejlepší vzpomínky, protože jsem byl nejmladší, nejkrásnější a nejšikovnější. Všechno mi šlo, takže na to člověk rád vzpomíná,“ zasnil se. Pak ale musel narukovat na vojnu, kterou musel absolvovat v základně službě, tedy na dva roky. Navíc ho čekal útvar, z nějž měli všichni panickou hrůzu, protože se jeho technice přezdívalo pojízdné rakve – tankisté. Tankový pluk, k němuž byl přidělen, ale naštěstí sídlil v Českých Budějovicích, kde bývalo v tamním divadle dobrým zvykem přizvat ke spolupráci herce, kteří narukovali. A tak po Janu Přeučilovi přijal tuto nabídku i Václav. „Takže jsem měl úlevy, protože jsem směl hrát v Jihočeském divadle. Bylo to druhé profesionální divadlo, v kterém jsem hrál, předtím jsem ale už měl podepsánu smlouvu do Státního divadla v Brně. Odtamtud jsem pak putoval do Městských divadel pražských a pak do Národního divadla,“ vyjmenoval své putování po českých a moravských jevištích.

Přehled neztrácela jenom maminka

V kolika divadelních hrách vlastně hrál, to prý sám ani nedokáže spočítat. Jediným člověkem, který by to dokázal, byla prý jeho maminka. Na úspěchy svého syna byla mimořádně pyšná, a tak sama sebe pasovala do role jeho osobní archivářky. Měla přesně spočítáno, kolik natočil rozhlasových relací a kolik filmů či kolik nastudoval divadelních her. Václav o sobě tvrdí, že je bordelář, a tak přehled už dávno ztratil, což mu ale ani trošku nevadí. „Zjistil jsem, že se na všechno zapomene, a co se nezapomene, to je možná trošku zajímavé pro úzce specializované lidi. Nemá to žádnou vypovídací hodnotu, protože nikdo z nás si už nemůže vychutnat, jak hrál například Eduard Vojan. Nemůže, protože to nejde. A když vám ho někdo ukáže v televizi nebo na filmovém pásu, tak už to není ono, už je to skreslené, to není ten dojem. To u toho musí člověk být. Takže mi to vrásky nedělá, kašlu na to a je mi to úplně jedno. Nepočítám to a nechci soutěžit. Nesoutěžím, kdo má víc a kdo méně, protože vím, že každá následující práce bude důležitější než ty ostatní.“

Láska na první pohled

Kdo ho poznal osobně, dobře ví, že je mužem velmi pevných, často i ostrých názorů, které jednoznačně formuluje a také si za nimi stojí. „Mám rád lidi, kteří jsou samostatní a umějí si poradit i ve složitých situacích. Vedl jsem k tomu i své děti. Mám rád lidi, kteří nepropadají panice, nehroutí se. Klíčové je, nepovažovat se za hlavní postavu na tomto světě. Takhle přicházíme na svět jako mimina a teprve později se dovíme, že nejsme ti nejdůležitější. Musíme umět pochopit, že když se chceme potěšit, nejlépe toho dosáhneme tím, že potěšíme druhé. S takovými lidmi mě baví svět,“ prohlásil.

O svém soukromí mluví jen velmi neochotně, když se ale přece jen o své velké životní lásce rozpovídá, tak vždycky jenom s něhou. Do baletky Heleny, s níž žije již déle než půl století, se prý zamiloval na první pohled a vydrželo mu po celý život. Rodina pro něj vždy byla na prvním místě, s manželkou má syna Viléma a dceru Lucii a od ní dva vnuky. A říká, že kdyby se měl znovu narodit, tak jednoznačně jako syn své dcery, protože prý své děti vychovává tak ukázkově, že by si to hned dopřál. A na otázku, zda má nějaké životní krédo, dodává: „Mám jedno, ale to je do Květy Fialové. Zní, že na stáří je vždycky času dost… A ono je to vážně pravda. Člověk si je nesmí vpustit do domu. Je totiž nakažlivé a chytí se rychle.“

 

Božoňka

Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace