Z princezny Popelkou. Známou režisérku osud těžce zkoušel. V emigraci přespávala v boudě a jedla psí suchary
04.01.2018
Foto: Negativ
Popisek: Andrea Sedláčková
Mimořádně zajímavý a zároveň těžký je osud známé české režisérky Andrey Sedláčkové. Ještě jako studentka FAMU, kde jí hrozilo vyloučení ze školy za různé aktivity, se rozhodla v létě 1989 emigrovat do Francie. Sama po letech přiznala, že se fatálně zmýlila, když neodhadla, že komunistický režim vydrží již jen pár měsíců. Zatímco se v Praze odehrávala sametová revoluce, nemohla se vrátit domů, protože neměla pas. To, že se minula s dějinami, pro ni bylo vůbec nejhorší.
S obdivuhodnou mírou upřímnosti popsala svoje životní trauma v knize Moje pařížská revoluce. Nejenže přiznává, jak nesmírně těžké bylo se v cizí zemi prosadit, ale i to, že se řada Čechů v emigraci chová ke svým krajanům velmi chladně, až odmítavě. Její deníkové záznamy prozrazují, že zpočátku doslova živořila. Spoléhala na známé, co již v Paříži žili, ale když se na ně chtěla obrátit s prosbou o pomoc, téměř nikdo jí nebral telefon. Nebo se ji snažili přesvědčit, aby se vrátila domů. A tak musela dokonce několikrát přespat v psí boudě a živit se psími suchary. „Já jsem z Prahy odjížděla jako princezna a skončila jsem jako popelka, tady jsem najednou byla nula,“ vzpomínala na nejtěžší chvíle života v Třinácté komnatě České televize.
Život s taškou a alkoholem
Později se sice z nejhoršího dostala, ale stále zůstala jako imigrantka, čekající na azyl, bez stálé práce a sociálních dávek. Její majetek představovala taška s pár kousky osobních věcí. Čas od času jí přilepšovala maminka, která ji z Prahy posílala oblečení, knihy a také něco k jídlu. Většinou přespávala v provizoriu a často byla odkázána na to, že ji někdo pozval na oběd nebo na večeři. A když se dostala k jídlu, nacpala se tak, že přibrala za dva měsíce dvacet kilo. Bývalá kráska se změnila k nepoznání. Navíc začala hodně pít. Ocitla se na úplném dně. Aby toho nebylo málo, byla nešťastně zamilovaná.
Největší rána
I když se později dostala z nejhoršího, přivydělávala si šitím pánských vest nebo jako au pair malých dětí. V rodině bohatého vydavatele musela dělat i uklízečku a nakonec o toto místo přišla. Na vlastní kůži zažila, jaké to je být chudým imigrantem a bydlet v ubohých komůrkách bez teplé vody a WC. Naštěstí získala politický azyl, což pro ni znamenalo jistotu sociálních dávek a bydlení. Navíc díky nadaci mohla studovat na vyhlášené Sorbonně. Jenže radost z tohoto úspěchu zkalil fakt, že se v té době radikálně změnila situace v Československu. Jako studentce, která se angažovala na FAMU, jí deptalo, že se nemůže vrátit za spolužáky a podílet se na historických změnách ve své vlasti. Nemohla uvěřit tomu, že se tak fatálně zmýlila.„Největší ránou pro mě byla ta revoluce, minula jsem se s dějinami. Udělala jsem největší chybu ve svém životě.“ prozradila v Třinácté komnatě.
Návrat domů
Domů se však naštěstí mohla vrátit ještě na konci roku 1989. Bála se ale, jak ji rodina i přátelé přijmou. Tušila, že přijíždí jako člověk, který prohrál. Navíc ji známí nepoznávali. A našli se i ti, co jí dali jízlivě najevo, co doma dělá. „Kladla jsem si otázku, jestli do Prahy patřím nebo ne,“ vzpomínala a právě tehdy se rozhodla, že se domů vrátí jako vítěz. Dnes už má francouzský pas a střídavě žijev Čechách i ve Francii, kde nakonec prorazila smolné období a vybojovala si svoje místo na slunci. Slaví úspěchy jako spisovatelka i jako režisérka a střihačka. Jako jediná Češka byla nominovaná na prestižní francouzskou cenu Caesar a třikrát získala nominaci na Českého lva. Její úspěšný film Fair Play bodoval u diváků i na Cenách české filmové kritiky.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adéla Hofmanová