Hříchy ctnostné dámy. Štěpničkovou poslala za katr, vzala si kamarádčina manžela… Tajnosti slavných
22.12.2017
Foto: repro/ČT
Popisek: Antonie Hegerlíková jako chůva v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci
Velká dáma českého divadla byla zamilovaná po celý život, opravdové velké lásky prožila ale jenom dvě. Ta první ji opustila kvůli dítěti, druhou jí zase odkázala nejlepší kamarádka.
Vzpomínáte na dobrosrdečnou a chápavou chůvu ze slavné pohádky režiséra Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci? Stejně vstřícná, vlídná a upřímná byla i její představitelka, velká dáma českého herectví Antonie Hegerlíková, i když jí leckdo vyčítal, že byla jednou z těch, kteří v padesátých letech poslali kolegyni Jiřinu Štěpničkovou do vězení. K úspěchu jí dopomohla notná dávka štěstí, pak ale na něm tvrdě pracovala. Díky tomu prožila neuvěřitelných padesát osm let na jevišti jedné z našich nejlepších scén – pražského Divadla na Vinohradech. „Jako třiadvacetiletá děvečka přišla a jako jednaosmdesátiletá babička odešla,“ říkávala. Její profesionální život byl naplněný královnami, princeznami a vévodkyněmi, ale také druhé selskými dívkami či služkami. Stejně skvěle dokázala zahrát intelektuálky i hloupé báby, poběhlice i čisté panny, to vše na jevišti, před filmovými a televizními kamerami i před rozhlasovým mikrofonem, který dal vyniknout jejímu charakteristickému altu.
Tatínkovo moudré rozhodnutí
Narodila se 27. listopadu 1923 v Bratislavě. Otec byl Němec z Úvalna u slezského Krnova, který se nejprve vyučil pekařem. Česká maminka pocházela z Ondřejova u Prahy a byla čtrnáctým dítětem sedláka a hostinského. Seznámili se za první světové války v rodině c.k. důstojníka, kde ona sloužila a on byl jeho ordonanc neboli osobní sluha, a měli válečný sňatek. Po vzniku Československé republiky zůstal otec v armádě s hodností štábního rotmistra. Antonie měla ještě o dva roky starší sestru Annu a dětství a dospívání prožila na západním Slovensku, převážně v Žilině. Tam také rodina zůstala i po otcově smrti v roce 1933 až do vzniku Slovenského štátu v březnu 1939. „Maminka s námi dvěma zůstala již sama. Tatínek začátkem roku 1933 přijal za svou rodnou řeč jazyk český, do té doby měl německý, i když národnost měl českou. Díky tomuto jeho jasnozřivému rozhodnutí, jsme i za druhé světové války byly česká rodina,“ prozradila paní Hegerlíková ve svém životopisu.
Vzali ji jen na zkoušku
Těsně před vypuknutím války se rodina odstěhovala do Čech, kde mohla děvčata konečně naplno studovat. Anna zvolila dráhu lékařky se specializací gynekologie a porodnictví, Antonie absolvovala hudební konzervatoř. Odjakživa chtěla být profesorkou nebo baletkou, studovala výrazový tanec a na konzervatoř nastoupila především kvůli mimice. Nevěděla prý ani, co je monolog, přesto ji nejprve přijali jenom na zkoušku, na půl roku. Nakonec ale prokázala výrazné hlasové dispozice, takže u ní zvítězilo herectví. Na profesionálním jevišti začínala v roce 1940 v legendárním divadle Vlasty Buriana. První profesionální angažmá získala v pražském Divadélku ve Smetanově muzeu, nejprve dostala smlouvu pěveckou, až po pár měsících teprve hereckou. Vzápětí vstoupila v roce 1943 poprvé i do filmových ateliérů, aby ztvárnila vedlejší roličku kadeřnice velkého salonu v Holmanově melodramatu Bláhový sen.
Moskalyk jí uškodil
Žádné jiné herečce se nepodařilo hrát lady Macbeth v pouhých čtyřiadvaceti letech, navíc v Divadle na Vinohradech a v režii legendárního Jiřího Frejky. Antonie se stala členkou slavného souboru v roce 1946 a současně působila jako pedagožka Vyšší odborné školy herecké. Další kroky před kamerou činila již ve znárodněné kinematografii, většinou v postavách třídně uvědomělých proletářských dívek a mladých žen. Počátkem šedesátých let se začala mnohem častěji objevovat na televizní obrazovce a ztvárněním maminky v historickém seriálu F. L. Věk si doslova získala srdce diváků. Vzápětí ale následoval radikální obrat, její obsazení do normalizačního Moskalykova seriálu Matka, v němž jako padesátiletá představovala titulní hrdinku věkově i o polovinu mladší, zkrátka publikum nevydýchalo.
Trápilo ji špatné svědomí
V padesátých letech se stala jednou z těch, kteří poslali na patnáct let do vězení kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, a dokonce pro ni žádali trest smrti za to, že se pokusila s malým synem Jiřím emigrovat. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí – Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny – jsme všichni souhlasili,“ řekla kdysi pro jedny noviny. Všichni, to tehdy znamenalo i takové osobnosti, jako byli Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák či Ota Sklenčka. „Jak jsme měli vědět, že to, co nám o tom řekli, není pravda? Mně bylo dvacet, byla jsem mladá a věřila jsem. I tomu že je republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu škodit,“ vzpomínala později Jiřina Jirásková. Na rozdíl od jiných však Antonie byla jednou z mála, s níž nakonec našla Štěpničková společnou řeč. „Tonka se jí mnohokrát za svou blbost omluvila. Když Jiřinu propustili, byla jedna z mála, ne-li jediná, kdo jí nabízel svou pomoc,“ prozradila jedna z kolegyň.
Rozvod kvůli dítěti
Zamilovaná prý byla celý život, velké osudové lásky ale měla pouze dvě. Tou první byl režisér Antonín Dvořák, za nějž se provdala v roce 1946. Měla s ním jedinou dceru Antonii, která se stala příčinou krachu manželství. „Víte, manžel děti nechtěl, já po nich naopak moc toužila. Řekl mi to dávno před svatbou. Nelhal. Kdyby se rodily alespoň sedmileté, pak by jich měl třeba i deset. Jenže já mu nevěřila... Až po dceřině narození jsem zjistila, že nemluvil do větru,“ posteskla si v rozhovoru pro server televize.cz. Před bezbranným kojencem a nekonečnou péčí o něj začal Antonín utíkat z domova a manželství se po pouhých osmnácti měsících rozpadlo. Obrat přišel až s přibývajícími lety. Jak dcera rostla, stával se otec jejím nejlepším kamarádem a nakonec spolu měli krásný vztah. Dokonce spolu všichni tři jezdívali po celý život na dovolené.
Toho pravého zdědila po kamarádce
Další vážný vztah pak Antonie hledala obtížně. „Ta první láska je přece jen jedna... Přesto jsem se ještě jednou provdala. Vzala jsem si herce z kladenského divadla Karla Fridricha, s nímž jsme se znali od mládí,“ zavzpomínala. Fridrichovou první manželkou byla její nejlepší kamarádka ze studií, herečka Marie Mottlová. „Když se s Karlem brali, byla jsem jí za svědka. A když jsem slavila sedmdesátku, Karel, tehdy už léta vdovec, mi přišel přát. Slovo dalo slovo a za tři měsíce jsme měli svatbu. Prožili jsme spolu nádherných devět let,“ svěřila se. Fridrich však v roce 2003 zemřel po těžké nemoci. „Musím říct, že jsem s ním prožila nejkrásnějších osm let svého života. Ještě den před smrtí mi v televizním pořadu Barvy života vyznal lásku,“ prozradila.
Navzdory utrpení byla šťastná
Paní Antonie vždy říkávala, že ji na herecké profesi nejvíc baví obrovská plejáda postav, lidí a charakterů. Na Vinohradech ztvárnila na sto padesát rolí, většinou energických a panovačných žen. Hrála v téměř třech desítkách filmů a třech stovkách televizních inscenací a další řadu úloh dostala v dabingu. Koncem devadesátých let byla nominována na cenu Thálie za roli v Albeeho hře Tři velké ženy, ocenění ale získala až v roce 2005, kdy převzala Thálii za celoživotní činoherní mistrovství. „Já jsem se dostala k divadlu náhodou. Celý život jsem měla pochybnosti. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem dokázala, že jsem tam právem,“ prohlásila, když cenu přebírala. Nadace Život umělce jí v roce 1993 udělila cenu Senior Prix, za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2008 Cenu Františka Filipovského. V posledních letech trpěla paní Hegerlíková těžkou cukrovkou, kvůli níž prodělala několik amputací. V posledních měsících byla odkázána na invalidní vozík, nakonec ji ale zradilo srdce. Zemřela 11. prosince 2012 v domě své dcery Antonie, která o ni do poslední chvíle pečovala.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská