Rozdával radost a smích, šťastný ale být neuměl. Neužil si ani velkou lásku. Tajnosti slavných
20.12.2017
Foto: youtube.com
Popisek: Jan Libíček jako preceptor v pohádce Tři oříšky pro Popelku
Pro diváky skvělý komik byl v reálném životě pravým mistrem katastrofických scénářů. Všechno byl problém, z kdečeho měl hrůzu a vůbec se nenaučil základní podmínku spokojeného života – radovat se z maličkostí a být šťastný. I proto zřejmě také odešel předčasně.
„Urození pánové, urození pánové – co vaše studium…?“ Už se vám vybavuje? Ve slavné filmové pohádce režiséra Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku si Jan Libíček zahrál věčně zoufalého preceptora, který se neustále marně snaží dohonit svého nevycválaného královského svěřence a jeho kumpány. Jednu z postav, které, byť rozsahem malé, rozhodně v mimořádně početném davu dalších rozhodně nezapadly. Do paměti diváků se zapsal především jako komik, nesčetněkrát ale zazářil i v rolích vážných či charakterních. Na kontě měl na čtyři desítky filmových rolí a stejný počet televizních inscenací. Bylo jich tudíž více než dost, protože je všechny stihl během pouhých deseti let.
Brzy zůstal na všechno sám
Syn úředníka Baťových závodů se narodil 28. září 1931 ve Zlíně a vyučil se strojním zámečníkem. Kořeny jeho panických stavů, kterými trpěl po celý život, je třeba hledat v dětství. Jeho maminka totiž utrpěla za války během bombardování těžký psychický šok, z kterého se už nikdy nedokázala vzpamatovat, takže strávila zbytek života v různých sanatoriích. Tatínek zase podlehl již v mládí zhoubné nemoci, a tak Jan zůstal již na prahu dospělosti odkázán sám na sebe. Řemeslem se ale živil jen krátce, zhruba rok pracoval v Ostravském strojírenském podniku. Hrát ale začínal již coby učeň ve Studiu divadla pracujících, a tak se brzy odhodlal k radikální životní změně. Jako zámečník ze severní Moravy by se sotva dočkal splnění svého životního snu stát se hercem, a tak se kvůli němu přestěhoval do Prahy. Doplnil si vzdělání, odmaturoval na večerní škole, a pak už mu nic nebránilo přihlásit se na DAMU. A přijali ho hned napoprvé.
Splnění snu se nedočkal
Jako student však nebyl příliš disciplinovaný a po dvou letech byl z herecké fakulty vyloučen. Vojenskou základní službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru a po návratu do civilu jezdil s Vesnickým divadlem po začouzených hospodských sálech a kulturních domech, spokojen však nebyl. Proto uvítal nabídku vrátit se do rodného Zlína. Přijal angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově, dnešním Zlíně, hostoval ale i na jiných scénách. Současně se začal věnovat moderování a rychle si získal velkou oblibu, přestože nebyl klasický bavič. Díky své vizáži byl rychle zaškatulkován do rolí dobráků, různých nešiků a malých podvodníčků. Vytvořil spoustu humorných postav, stal se mimo jiné jedinečným fasádníkem ve Světácích, kamarádem astrologa Stuarta Hamplea v komedii Pane, vy jste vdova či právě preceptorem v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Nepřestával ale toužit po vážné a dějově hluboké roli ve filmu, což se mu nikdy nesplnilo.
Ani lásku nedokázal vychutnat
Zatímco před kamerou jako komik přímo perlil, v reálném životě byl spíš uzavřený a nikdy nevyhledával velkou společnost. Na rozdíl od většiny kolegů ale miloval filmové scény, v nichž se jedlo. Zatímco jiní herci sotva vyzobali čtvrtku talíře, Libíček klidně zbaštil dvě porce a ani trošku mu nevadilo, když se musela klapka několikrát opakovat. Neustále se přejídal a dopřával si svých deset ‘kousků‘, přestože trpěl cukrovkou a problémy s ledvinami. Od sebevražedného životního stylu ho nedokázala odradit ani manželka Zdena, přestože měli opravdu krásný vztah a Jan velmi miloval i dvě dcery, které vyženil. Dobrosrdečný tlouštík s plachýma očima, na jejichž dně bychom našli i zvláštní smutek, trpěl komplexy a vlastně nikdy nedokázal být opravdu šťastný. Přesto dokázal bavit a rozesmávat lidi v mnoha rolích i estrádních pořadech. Mezi kolegy ale byl známý svými intenzivními projevy mrzutosti. „V jádru jsem smutný člověk,“ říkával.
Noční nájezdy na lednici
Jeho obrovskou vášní bylo houbaření a navzdory zdravotním problémům a extrémní nadváze byl i překvapivě zdatným sportovcem. Nejraději hrál házenou a byl uznávaným hráčem klubu zlínských házenkářů. Pro nedostatek času sice musel brzy členství ukončit, když se ale vracel do rodného města, nikdy neopomenul navštívit házenkářské zápasy. Bylo obdivuhodné, jak se i při své váze téměř sto čtyřiceti kilogramů dokázal pohybovat. Doslova klamal tělem. Klidně vystřihl hvězdu nebo přeskočil snožmo židli. Režisér Václav Vorlíček v jednom rozhovoru zavzpomínal, že Libíček dokázal na place vyšvihnout doslova akrobatické kousky, které by vzhledem k jeho korpulentní postavě od něj opravdu nikdo nečekal. Přesto celý život trpěl komplexy, sužovaly ho noční záchvaty hladu, během nichž luxoval ledničku, a vnitřní smutek.
Panický strach z bílých plášťů
Lékařům se vyhýbal velkým obloukem, čímž bohužel přispěl ke svému předčasnému konci. Zemřel náhle během natáčení nesmrtelné komedie Jak utopit doktora Mráčka. První varovný signál se dostavil o tři dny dříve, když cestou na natáčení omdlel v autobusu. Přivolaný lékař ho chtěl okamžitě hospitalizovat, to však rázně odmítl. Přitom měl oteklé nohy tak, že se nemohl ani obout, o dvě čísla větší boty mu byly malé. „Kdyby tam zůstal, určitě by to podchytili a Honza mohl žít,“ povzdychl si v rozhovoru pro deník Aha! jeho kolega z pražského Divadla Na Zábradlí Ivo Niederle. O tři dny později, 24. května 1974, když už měl za sebou osm natáčecích dní, točil jako vodník Alois scénu v loďce na Vltavě, v níž vodníci čekali na doktora Mráčka a chtěli ho utopit. Libíček však uprostřed záběru opět ztratil vědomí a skácel se pozadu do vody.
Vodníka Aloise museli přetočit
„Vyrazili k němu připravení záchranáři, vylovili těch jeho sto čtyřicet kilo váhy z vody a mezitím dorazila záchranka,“ připomněl nejdramatičtější zážitek své režisérské kariéry Václav Vorlíček, kterému tak Jan Libíček uchystal pořádné komplikace. Již natočené scény s vodníkem Aloisem pak musel přetočit. Převzal ji a dokončil Zdeněk Řehoř. Po příjezdu záchranky se Jan Libíček ještě na pár okamžiků probral, jakmile však nad sebou uviděl doktory, začal jim jako v transu utíkat. Nakonec se jim přece jen podařilo dostat ho do sanitky. Z ní už ale už nikdy nevystoupil, zemřel během převozu do nemocnice. Podle lékařské zprávy ho zabil diabetický šok, mluvilo se však i o druhém infarktu a urologických problémech. Bylo mu pouhých čtyřicet tři let a většina přátel je přesvědčena, že jeho předčasný odchod zavinila především špatná životospráva a panický strach z lékařů.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská