Rocker má tvrdý kořínek, přesto neustál, že se svět zbláznil. Nakonec to s ním seklo v parku. Tajnosti slavných
13.12.2017
Foto: ČT
Popisek: Lešek Semelka
ADIO/VIDEO I když byl odjakživa už napohled tak trochu exot, podařilo se mu za minulého režimu hrát a zpívat, aniž si zadal. Mnohem víc mu dal paradoxně zabrat ten současný. „Svět se zbláznil,“ říká rocker a bouřlivák, kterého trudnomyslnost a špatná životospráva dohnaly při venčení psího kamaráda. Naštěstí šla kolem duchapřítomná paní…
Zpěvák, skladatel a klávesista Lešek Semelka je bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností československé rockové scény. V dramatickém období roku 1968 dostal první velkou nabídku a i za minulého režimu se mu podařilo vystupovat, aniž musel učinit nějaké ústupky. Po roce 1989 ho ovládlo nadšení, nějaký čas se politicky angažoval, pak ale následovalo vystřízlivění. Současná situace se mu ani trochu nelíbí, říkává, že se svět zbláznil. Přesto z hudebního světa nikdy nezmizel, až na jedinou výjimku před třemi lety, která ho ale málem stála život.
Šaty z šátků:
Mzdovka mu nevoněla
Oba jeho rodiče sice pocházeli z Kutné Hory, Lešek se ale narodil 24. listopadu 1946 ve východočeských Pardubicích, stejně jako jeho dva starší bratři. Krátce poté se rodina přestěhovala do severočeského Litvínova, kam šel otec-právník po válce osidlovat pohraničí. Hudbě Lešek propadl snad již v plínkách. Odmalička chodil do hudební školy, nejprve se učil hrát na klavír, později k němu ještě přibylo violoncello. A také zpíval ve sboru. Stejně ale miloval i sport, hrál fotbal, tenis a jako každý litvínovský kluk prožíval litvínovský hokej, což mu zůstalo dodnes. „V šedesátých letech jsem byl studentem litvínovského gymnázia a měl jsem moc rád divadlo Semafor a Waldu Matušku. Ale pak mě zcela očarovali Beatles a už jsme zakládali různé bigbeatové kapely a pokoušeli se hrát aktivně, byť jen ve skromných amatérských podmínkách. Začal jsem chápat, co je to za slast a prožitek. Sílila ve mně touha věnovat se hudbě aktivně, jak se říká, na plný kule,“ svěřil se serveru ibestof.cz. Přesto ale nakonec nejprve vykročil na profesní dráhu v oboru, který je lehkým múzám na hony vzdálen. Především tím plnil přání svého otce. „Po vojně mi zařídil místo referenta daně ze mzdy na Okresním národním výboru v Mostě. Dodneška nevím, co jsem tam měl dělat,“ zavzpomínal před časem v rozhovoru pro Český rozhlas 2. A pak přišel rok 1968.
Zvláštní máma:
Skončil na lavičce v parku
V onom osudovém roce už prý naprosto jasně věděl, že se chce věnovat hudbě. „Dal jsem výpověď, a když jsem to oznámil otci, tak se z toho málem zhroutil. A ještě mi řekl: No jo, prosím tě, ale ten Beatles tě neuživí! Den nato jsem odjel za kamarádem do Prahy založit kapelu.“ Jenže velký sen byl jedna věc a tvrdá každodenní realita druhá. Nikoho v Praze neznal, trefil ale do Music f clubu na Smíchově, pozdějšího Futura, kde se postupně seznamoval s pražskými rockery. Tu a tam ho někdo nechal u sebe přespat, jenže nebyly nástroje, aparatura, nakonec se velmi brzy rozkutálelo i těch pár korun, které měl našetřeny na cestovní vkladní knížce. „Tehdy ale bylo příjemné klima. Jak společenské, tak přírodní. Takže jsem přespával na lavičkách po parcích a žádní četníci mě nekontrolovali. Bezdomovcem jsem se nenazýval, jen jsem neměl kde bydlet,“ prozradil. Pak konečně našel podnájem, na žižkovském nákladovém nádraží vykládal vagóny, na plaveckém stadionu v Podolí točil zmrzlinu… A právě díky tomu se seznámil s manažerem skupiny Cardinals, dostal se do konkurzu a byl přijat. Tím odstartoval profesionální kariéru, zrodil se muzikant Lešek Semelka.
Zázrak jedné noci
(Lešek Semelka a Blue Effect – na koncertu k 70. narozeninám textaře Pavla Vrby):
Splněný sen
Se skupinou Cardinals hrál zhruba dva roky, a pak to přišlo – dostal nabídku od Radima Hladíka do slavného Blue Effect. „Tehdy se mi splnil sen. Byl jsem plný nápadů a společně jsme začali tvořit svoji svébytnou hudbu.“ S Blue Effectem také vystupoval na 3. československém beat-festivalu v Lucerně. Tenkrát ještě hrál na klasický klavír, k němuž zvukař dával snímač. Na klávesy nebyly peníze, zmohl se na ně až časem, když ale přijel s kapelou někam, kde měli klavír, nikdy nedokázal odolat a musel si na něj zahrát. Společenské uvolnění brzy vystřídala tvrdá normalizace sedmdesátých let, kapela ale měla statisíce fanoušků, a tak urputně odolávala všem komunistickým cenzorům. A pak Lešek vykročil na sólovou dráhu. Nikdy nezpíval převzaté písně, výhradně jenom vlastní hudbu. Skladatelská činnost je pro něj zásadní – koneckonců první vlastní písničku složil již v patnácti letech. Během let s ním hrála řada skvělých hudebníků a jeho dvorním textařem se stal jedinečný Pavel Vrba.
Ty krásná ženská
(Lešek Semelka a SLS, Milevsko, květen 1982):
Alenka měla Helenku
Svoji první lásku poznal ještě v Litvínově, jmenovala se Irenka a byl prý do mí zamilovaný v šesté třídě. Pak prošla jeho životem celá řada žen a Lešek se nikdy netajil tím, že má pro slabší pohlaví velkou slabost. Koneckonců to dokládá i fakt, že je ženatý potřetí. Ta osudová žena, která s ním sdílí dobré i zlé, se jmenuje Alena, a když se seznámili, měla už osmiletou dceru Helenku (Zeťovou – pozn. red.). Ani ho prý tenkrát nenapadlo, že z ní jednou bude skvělá zpěvačka, a do hudby ji nikdy nenutil. K její profesionální dráze ale nejspíš přispěl tím, že doma vždycky zásadně pouštěl jenom kvalitní muziku, žádnou komerci. Oficiálně je sice její nevlastní otec, nemá ale tento termín rád. „My jsme spíš kámoši a já jí fandím,“ říkává.
Jména:
Dobrá víla nezaváhala
Rok 1989 přivítal s nadšením a politicky se angažoval, po roce 1990 natočil album Můj věk, vystupoval v muzikálech Michala Davida, ale objevil se i jako host na desce rappera Vladimira 518. Je členem souboru Rock Opera a vystupuje se svou obnovenou skupinou S.L.S., Společností Leška Semelky. Dnešní politická situace ho ale velmi znepokojuje. Tvrdí, že svět se zbláznil, a hodně se před společností uzavřel. „Dnes bohužel diktát komoušů vystřídal diktát peněz a umění je zpět na pokraji společnosti. Vítězí komerce a klišé,“ povzdychl si. Bohužel trudnomyslnost a špatná životospráva, kdy denně vykouřil až šedesát cigaret, se odrazila na jeho zdraví, přestože sportoval – hrál tenis a fotbal. Jednoho dne se mu v ‘domovských‘ Vršovicích udělalo při venčení psa v parku špatně. Naštěstí si ho všimla kolemjdoucí paní, která pohotově zavolala záchranku, čímž mu pravděpodobně zachránila život. V nemocnici mu diagnostikovali mozkovou příhodu. Zotavoval se tři čtvrtě roku, nekoncertoval, nehrál, neměl žádný příjem. Mrtvice však byla zdviženým varovným prstem, že takhle žít dál nemůže.
Já své mosty spálil:
Diktovat si nic nenechá
Přestal pít alkohol, méně kouří, před více než dvěma lety se s manželkou odstěhoval na vesnici. Už nechtěl žít ve městě a stresovat se, chtěl přestat myslet na hrůzy světa. Teď štípe dříví, chodí na dlouhé procházky se psem, nedívá se na televizi a nečte noviny. Uvědomil si, že rozčarování ze současnosti a obavy o spravedlivý systém, které ho dohnaly do depresí a k prasknutí cévky v mozku, nestojí za ztrátu života. Své sedmdesátiny oslavil loni velkým koncertem v pražské Hybernii, na kterém nechyběla řada významných hostů. Ve své tvorbě odmítá dělat kompromisy, rozhodně prý nechce hrát písně do hitparád a nechat si něco diktovat. A k současné muzice je velmi kritický. „Moje ucho ji odmítá přijmout. Kapel, které se mi nelíbí, je opravdu hodně,“ stěžuje si. „Je to všechno klišé. Mladí interpreti nemají vlastní repertoár, jen přejímají cizí písně. Jistě, i ve světě se dělají cover verze. Ale to musí přijít machr, který píseň posune na ještě vyšší úroveň.“
Ztracená víra:
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská