Za smích by dal i vlastní život. Málem se mu to povedlo dokonce třikrát. Tajnosti slavných
08.12.2017
Foto: archiv TV Barrandov
Popisek: Vlasta Burian v roce 1941 v komedii Provdám svou ženu
Král komiků se zapsal do našeho povědomí především jako hvězda na první pohled bezstarostného období první republiky. I během okupace zářil na stříbrném v plátně v komediích, které měly u porobeného obyvatelstva navodit pozitivní pocit a dojem idylického života v tehdejších Čechách. Jaký ale byl doopravdy?
Opravdu během nacistické okupace Vlasta Burian kolaboroval s fašisty, nebo jen někomu příliš vadil? Každopádně byl za tento údajný trestný čin po osvobození odsouzený a zostuzený. O jeho poválečných osudech se toho ví jenom velmi málo, několik let strávil například jako ‘děvečka pro všechno‘ na jedné známé krkonošské boudě. Jaký vlastně byl? O tom vypráví nejnovější kniha filmového historika a badatele Pavla Taussiga, která je druhým dílem volné trilogie o odvrácené straně života tří slavných českých herců. Kniha Hugo Haas Život jako film vyšla v roce 2015, třetí titul Jindřich Plachta Cesta do hlubin hercovy duše připravuje nakladatelství Plus na podzim roku 2018. Taussig v nich poodhaluje nejtajnější zákoutí životů a duší tří mimořádných osobností, které – každou jiným způsobem – postihl totalitní režim a dohnal k životu v exilu, zavržení, či dokonce téměř v kolaboraci.
Hvězda první velikosti
Na nejvyšší výšiny prvorepublikového hvězdného nebe se vypracoval sám především díky své píli, pracovitosti, odhodlanosti a nebojácnosti. Davy zbožňovaly, v titulcích stálo jeho jméno vždy na prvním místě, jeho filmy trhaly návštěvní rekordy a divadlo denně praskalo ve švech. Postavy, které ztvárnil, si jsou všechny velmi podobné. Základem Burianova herectví byla výrazná gesta, dvornost a noblesa, humor bez hrubých slov, parodování hudebních nástrojů a cizích jazyků i některé oblíbené rekvizity. Pro svou popularitu udělal maximum a uměl si ji i užívat. Jenže doba, v níž naplno zářil, byla nemilosrdná. Okupace ho postavila do situace, kdy mohl volit pouze ze špatných možností. S koncem války pak následoval strmý pád až na samotné dno. V období po osvobození stanul dokonce třikrát před soudem za kolaboraci. Ti, kteří mu dříve nadšeně tleskali, ho šmahem zbavili cti. Závistivci s ním velmi tvrdě zúčtovali kvůli příliš velké slávě, kterou mu nedokázali odpustit.
Komedianta doma nechtěli
Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii, která měla z předchozího manželství dceru Žofii. V českoněmeckém městě pod Ještědem prožil prvních deset let, 5. května 1901 se pak rodina přestěhovala na pražský Žižkov, protože otec měl v Liberci málo příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze pracoval jako úředník, vybírající potravinové daně, a Vlastíka, který mimo jiné zpíval v kostele na kúru, vodil do Národního divadla na opery. Od dětství Vlasta rád sportoval, nejraději měl fotbal a několik let byl dokonce brankářem ligového klubu A. C. Sparta. Vynikal ale také v cyklistice, tenise, hokeji, golfu, boxu… Zkrátka neexistoval sport, který by nezkusil. Časem ale většina jeho sportovních aktivit ustoupila divadlu. Bavičské nadání zpočátku uplatňoval na večírcích přátel, což mu postupně otevřelo cestu k veřejnému vystupování. Vyučil se sice obchodním příručím a tatínek nebyl jeho ‘komediantstvím‘ ani trochu nadšený, když ho ale jednou viděl při představení v hospodě, usoudil, že je opravdu výborný komik, a přestal mu bránit.
Hašler ho doporučil
Zpočátku hrál ve vedlejších rolích v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle, pak si ho všiml legendární písničkář, dramatik, scenárista a režisér Karel Hašler a doporučil ho jako komika. Díky němu začal Burian vystupovat v kabaretech, v nichž se již před první světovou válkou stal miláčkem publika. Za války sběhl z armády, putoval pak po českém venkově s přítelem, klavíristou Daliborem Ptákem, který ho doprovázel na piano. Nakonec ho ale chytili a skončil ve vězení. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech, především ale stále dál vystupoval v kabaretech. Několik představení denně na různých místech ale nedokázal stihnout, a tak se na něj nakonec divadelní ředitelé domluvili, že už ho nikdo nezaměstná. Později založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. První představení se odehrálo 1. září1925 v Adrii na Václavském náměstí, v srpnu 1928 se soubor přestěhoval do prostor smíchovského Švandova divadla a v prosinci 1930 do nového paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské. Zde Burian vybudoval nejen prosperující divadelní scénu, ale také dílny, foyer, ateliér, módní salón, a dokonce i vlastní kino Vlasta.
Ani dítě nebylo dostatečný důvod
Jeho první láskou byla o rok mladší tanečnice Anna Emílie Pírková, do ženění se ale Vlasta nehrnul, přestože mu 8. dubna 1912 porodila dceru Emilku. Až o sedm let později konečně vlezl do chomoutu se svou oddanou obdivovatelkou Františkou Červenkovou, která se stala jeho největší oporou v nejtěžších dobách. Říkal jí Nino a nesměla chybět na žádném jeho představení. Když se opozdila, Burian klidně pozdržel začátek představení, dokud nebyla ve své lóži, a když byla nemocná, nechal zavést mikrofon na jeviště, aby mohla jeho výkon poslouchat telefonem. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné. Zatímco společnost hoznala jako zábavného společníka, v soukromí byl melancholický, náladový a trpěl maniodepresivními stavy. Často se uzavíral ve své luxusní vile v Dejvicích, v níž měl mimo jiné i velkou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt. Každé ráno vyrážel ven na kole, pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu a byl velkým mecenášem profesionálních i amatérských sportovců.
Bonbóny i růže
Byl velmi populární, a tak není divu, že se jeho tvář a jméno často objevovaly i v reklamě. Například po něm byly pojmenovány ibonbóny Burianky či nově vyšlechtěná růže Vlasty Buriana. Budil rozruch všude, kamkoli vkročil. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy, které také velmi rád nosíval na veřejnosti. Stal se příslušníkem Československé armády, dokonce si za první republiky ‘vyběhal‘ a zaplatil hodnost nadporučíka, a údajně jeden čas uvažoval i o prezidentské kandidatuře. V době největší slávy měl pronajatý zámeček, kam jezdíval o víkendech na lov, bydlel ale v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy si pořídil statek, kde choval krávy. Každou pojmenoval podle některé postavy ze slavných oper a jména byla napsána na cedulích, které měly krávy zavěšeny nad hlavou. Svým bohatstvím se velmi rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist a zřejmě se také stalo jednou z příčin jeho poválečného pádu.
Sáhodlouhý seznam hříchů
S blížícím se koncem války vzala zasvé i jeho kariéra. Nejprve mu v roce 1944 Němci zavřeli divadlo, po válce byl pro změnu zatčen Čechy a zavřen do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Po intervenci Jana Masaryka byl vyšetřován na svobodě a nakonec ho soud osvobodil. Po negativním ohlasu v tisku byl ale znovu uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci ke třem měsícům těžkého žaláře, které si odseděl už ve vazbě, a pokutě půl milionu korun, na niž si ale neměl kde vydělat. Základem odsouzení byly následující prohřešky. V jednom rozhlasovém skeči zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, k čemuž byl prý donucen nacisty. Žaloba ho vinila, že ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka, ve skutečnosti ale byli Němci u Burianů pouze jednou, když na udání sousedů hledali na zahradě zakopané zbraně. S Frankem se setkal také jenom jednou na jedné recepci. Dalším jeho hříchem mělo být, že údajně podplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když byl za války benzín na příděl, prý ho získával nepoctivým způsobem. Ve skutečnosti autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem. I v Národním divadle vystoupil v Prodané nevěstě jako principál prý jenom díky německé protekci, ve skutečnosti si ale žádost podal sám, aby demonstroval upřímné češství. Různých obvinění nakonec bylo ještě víc.
Bavil lidi do posledního dechu
Za trest byl vyloučen z herecké obce, vystěhován z vily a souzen byl celkem třikrát. Po propuštění mu byl zabaven téměř veškerý majetek a dalších pět let nesměl vystupovat. Po propuštění z nucených prací v severočeských dolech musel odejít z Prahy a živil se na stavbách a náhodnými brigádami. Na přímluvu pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého nakonec zakotvil zhruba na rok v Krkonoších na Hříběcí boudě, kde si prý léčil duši. Pásl krávy nebo jezdil starým studebakerem lidem pro kufry. Hrával tetkám na silnici a snil o návratu na jeviště. Když si nakonec veřejně posypal hlavu popelem, mohl konečně zpátky před publikum, které na něj nezapomnělo. Na plátno se vrátil tristní rolí rozvraceče Kodýtka ve filmové agitce Slepice a kostelník a dostal angažmá v divadle. Na plátně naposledy zazářil v roce 1954 v pohádkové komedii Byl jednou jeden král. Už to ale nebyl bohem nadaný komik, sršící energií. Měl problémy s očima, kvůli problémům se žílami mu otékaly nohy a špatně chodil, takže ke konci vystupoval vsedě na židli. Přesto dokázal stále publikum bavit. Poslední léta vystupoval v podřadných nevytopených sálech. Při jednom vystoupení se nachladil, poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic a 31. ledna 1962 zemřel na následky plicní embolie. Jeho žena Nina pak přestala vycházet z domu a za pouhé tři měsíce ho následovala. Zemřela přímo na jeho hrobě 10. dubna 1962.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská