Osudové rozhodnutí se zrodilo u piva. Po letech utrpení ji zastaví už jedině smrt. Tajnosti slavných
04.12.2017
Foto: repro/Presston
Popisek: Helena Maršálková
VIDEO Ukrutné bolesti ji sužovaly již od dětství, nádherný a nezaměnitelný hlas byl nakonec jediné, co jí zůstalo. Ze špitálu na koncert, z pódia honem zpátky… Mimořádná country zpěvačka se stala vděčným materiálem pro lékařský výzkum. A pak se stal zázrak.
Zlatá šedesátá se přehoupla do beznaděje nastupující normalizace, řada zbožňovaných hvězd byla násilně zasunuta do propadliště dějin, a právě v tomhle období dosáhly největší poválečné popularity trampské písně. Nejspíš kvůli své lidskosti, podbarvené sladkou příchutí zakázaného ovoce. Na hudební scéně začaly vstupovat první české profesionální kapely – Greenhorns, Rangers, K.T.O., Spirituál Kvintet… A také mladá brunetka s mimořádným hlasem a osobním charisma, jedinečná Helena Maršálková. Téměř nikdo netušil, že zatímco rozdává radost, svádí v soukromí každodenní boj s ukrutnými bolestmi, které dokonce vyvrcholily dočasným ochrnutím.
Tulácké blues
(Pacifik):
Osud úřadoval u piva
Narodila se 2. ledna 1950 v Praze a zpívala prý již od narození. „Ve školce už jsem byla profík. Zpívala jsem v šatně nebo i na procházce, aby děti nedělaly nepořádek. Na oplátku za to mi zavazovaly tkaničky u bot,“ prozradila před časem v rozhovoru pro server disuk.cz. Nejprve sice vystudovala stavební průmyslovku, od rýsovacího prkna ji ale velmi rychle odvedla muzika a v jednadvaceti letech se stala symbolem legendární folkové skupiny Pacifik. „To vzniklo přibližně během deseti minut. Tenkrát se rozpadly dvě kapely – moje kapela a kapela Tondy Linharta. Jenže jejich kapela již byla přihlášena v hudební soutěži Porta a byla by velká škoda se této soutěže nezúčastnit. Navíc tato soutěž měla tehdy věhlasnou pověst a účast byla velmi prestižní. S Tondou Linhartem jsme tedy spojili síly, a tak vznikl Pacifik. V soutěži jsme první rok skončili na druhém místě a další rok jsme již byli první. Dá se tedy říci, že Pacifik vznikl u piva,“ prozradila s tím, že na profesionální dráhu vykročila ve čtyřiadvaceti letech.
Džínová láska
(s Radkem Tomáškem):
Trpěla již od dětství
Její celoživotní utrpení se přihlásilo ke slovu v pouhých devíti letech. Dostala revma, při hrách jí občas ‘vypověděly službu‘ kyčle a klouby nebo se jí podlamovala kolena. Mívala oteklé ruce, občas se téměř nemohla pohybovat. Všichni si dlouho mysleli, že si potíže vymýšlí, přestože prodělala sérii revmatických horeček. Až v jejích devatenácti letech lékaři na základě podrobnějšího vyšetření zjistili, že trpí revmatickou artritidou. Dostala se do intenzivní péče, jednou měsíčně jí odebírali krev a předepisovali desítky pilulek týdně. Jenže nemoc se nezlepšila, naopak. Teprve před časem Helena přiznala v dokumentu České televize Třináctá komnata, jakým martyriem musela projít, aniž její fanoušci cokoli tušili. V pětatřiceti letech dokonce zcela ochrnula, diagnóza zněla – progresivní polyartritida, tedy celkové chronické zánětlivé onemocnění. Neměla žádnou perspektivu, prognóza strašila omezenou hybností a urputnými bolestmi. Jediné, co jí naštěstí fungovalo, byly hlasivky.
Pískající cikán:
Z pódia rovnou do špitálu
Špatně se jí vstávalo, stále ji bolelo v krku, střídala pobyty v nemocnici, leckdy se nemohla ani pořádně najíst. Zpívat ale přesto nepřestala. Jakmile se jí alespoň trošku ulevilo, odvezli ji kolegové z kapely na koncert, a pak zase rovnou cestou zpátky do nemocnice. Její případ byl tak extrémní, že se stala lahůdkou pro lékařský výzkum. Jejími potížemi se začali podrobně zabývat odborníci ve Výzkumném ústavu chorob revmatických. Nakonec se rozhodli přistoupit k radikálnímu řešení, tzv. zlatým injekcím. Ty ji vyléčily a dokonce i samotní lékaři prý její rychlé a úplné uzdravení považují za malý zázrak. Díky tomu se už tři desetiletí každodenně raduje z toho, že chodí a po letech užívání koňských dávek různých medikamentů nemá žádné následky. Jediné, co ji potrápilo, byla silná závislost na prášcích na spaní, které kvůli každodenním bolestem užívala od mládí. Až po letech pak dlouhodobý stres, bolesti a obavy vyústily v psychické problémy a deprese, i nad nimi ale úspěšně vítězí.
Až zatroubějí andělé:
Od každého kousek
Jméno Pacifik vymyslel pro skupinu známý písničkář, zpěvák a kytarista Tony Linhart, v roce 1973 se naplno rozjela jedna z nejkrásnějších etap její historie, Potlachy v pražské Malostranské besedě. Zakrátko Helena otěhotněla, naposledy před porodem syna Ondřeje vystoupila na Portě 1974 ve Svitavách. Mateřské povinnosti jí pak sice zabraly nějaký čas, i tuto zkoušku ale Pacifik ustál. Poměrně dlouho vydržel v původní sestavě, přestože to neměl snadné, poté co Miloš Tůma nesložil kvalifikační zkoušku u Pražského kulturního střediska, protože prohlásil, že NDR je sovětská okupační zóna a autorem písně Kde domov můj je Bedřich Smetana. V roce 1975 natočil Supraphon slavné album Písně dlouhejch cest, kterého se prodalo více než sto tisíc kusů. Podílel se na něm i Pacifik s písněmi Tvůj čas, Tulácký blues a Dál, dál, dál. O vyhraněném žánru se ale sotva dalo mluvit, což je dáno tím, že skupina hraje výhradně autorskou tvorbu, přičemž většinu písniček skládali dva úplně rozdílní lidé. „Můžete u nás slyšet boogie-woogie, šanson, trampské písně, country… Od každého je tam něco,“ vysvětluje Helena.
Ten širý proud
(s Františkem Nedvědem v roce 1998):
Podruhé do stejné řeky
Pak si načas odskočila, mimo jiné nazpívala i několik duetů s Jiřím Schelingerem a nezapomenutelné Sloní bugy zpívá tu a tam se skupinou Jiří Schelinger Revival dodnes. „Cítím se tam trochu jako rocková babička,“ dodala se smíchem. Nakonec ale podtuhé vstoupila do stejné řeky – vrátila se k Pacifiku, i když až po roce 1990. „Můj odchod z Pacifiku byl z osobních a profesních důvodů. Vyzkoušela jsem si jiné žánry i jiný druh práce a spoustu jsem se toho naučila. Zjistila jsem také, že Pacifik je moje srdeční záležitost, a s radostí jsem přijala Toníkovo pozvání k návratu,“ zavzpomínala před lety pro eportyr.cz. Došlo k tomu vlastně díky shodě náhod. Jednoho dne se totiž omluvily z vyprodaného koncertu obě zpěvačky, a tak zoufalý Tony Linhart zavolal Heleně o pomoc a ona bez zaváhání souhlasila. Díky tomu dostaly Legendy Pacifiku definitivní podobu a vrátily se tam, kde Pacifik kdysi začínal. Ten původní ale v té době jakoby najednou přestal existovat. A tak se nakonec z nového názvu legendy vytratily, zůstal čtyřčlenný Pacifik, začaly se rodit nové písničky a došlo i na návrat do Malostranské besedy. Fanoušci zbystřili a začali vylézat ze spacáků…
Nádražáckej song
(s Marcelou Voborskou):
Místo koncertu rozloučení
Počátkem nového tisíciletí kapela definitivně zaplula do spokojených časů, pak ale náhle odešel kytarista Pepa Blažejovský. Těsně před Vánoci, 22. prosince 2004. Potlach v Malostranské Besedě ale Pacifik nezrušil, jen místo, kde Pepa sedával, bylo prázdné. Po čase se našel kytarista, jemuž styl skupiny seděl, František Nedvěd mladší, kterého v květnu 2007 vystřídal Honza Frühwirt. Nejen skvělý kytarista, ale navíc i výborný zpěvák, Pacifik s ním jakoby znovu omládl. Helena s ním vystupuje dodnes, kromě toho ale koncertuje i s Marcelou Voborskou v samostatném pořadu s písničkami, které vyšly na deskách, nikdy se ale do té doby nehrály na jevišti. Ráda říkává, že je dvacet let šťastně rozvedená, práce má stále víc než dost a zpívat chce minimálně do takových devadesáti let. „Prostě dokud nás zdraví nebo smrt nerozdělí. Mnohokrát mne hudba vytáhla hrobníkovi z lopaty a nechci se toho vzdát. Čím jsem starší, tím více mne to baví.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská