Měl stavět tratě, do cesty mu ale přišly Semafor, rakovina… a navíc ještě Matuška. Tajnosti slavných
08.11.2017
Foto: ČT / repro
Popisek: Karel Štědrý v roce 1975 v Kabaretu U dobré pohody
VIDEO Další velká ztráta dolehla na jedinečnou uměleckou generaci Zlatých šedesátých. Noblesní, stále se usmívající gentleman Karel Štědrý, který nikdy nezkazil žádnou srandu, už nikdy nezazpívá, že má malý stan.
Herec, komik, konferenciér, ale také zpěvák, textař a zakladatel legendárního Semaforu. Přitom se původně měl věnovat diametrálně odlišné profesi, jak si přála jeho maminka. Přání jí sice splnil, ale jenom částečně. Osudným se mu totiž stalo setkání s mimořádnou tvůrčí dvojicí Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Nebýt těch dvou, možná bychom byli bohatší o nějakou tu velkolepou železniční stavbu, pár generací by ale bylo ochuzeno o spoustu legrace, písničky, které si zpíváme dodnes… a vůbec. Karel Štědrý, který bohužel navždy odešel 7. listopadu ve věku nedožitých jednaosmdesáti let, byl zkrátka jedinečný talent, který se navždy zapsal do historie hned několika uměleckých směrů.
Mám malý stan
(s Waldemarem Matuškou):
Kluk z kantorské rodiny
Narodil se 10. dubna 1937 v Praze do učitelské rodiny a maminka měla o budoucnosti obou svých synů zcela jasnou představu. Od mladšího Karla očekávala, že přizdobí své jméno inženýrským titulem. „Říkala, že je to studium na Vysoké škole železniční hrozně výhodné. Jízdenky, ty že budu mít zdarma pro celou rodinu, pražce na topení a tak,“ prozradil s úsměvem před deseti lety v dokumentu České televize Třináctá komnata. Mamince sice její sen splnil a titul Ing. v oboru železničního stavitelství získal v roce 1960, nikdy ale tuto profesi nevykonával. Mezitím už totiž vlak jeho života zamířil na úplně jinou kolej. Osudovou výhybku mu přehodil starší bratr Ivan, s nímž začal již v šestnácti letech amatérsky zpívat. A že jeho výkon rozhodně není k zahození, to velmi rychle zjistil i Jiří Suchý, s nímž se seznámil v roce 1958 a vzápětí začali společně vystupovat v pražské Redutě. Doplňovali se přímo skvěle, takže se o rok později Karel stal samozřejmě i jedním ze zakládajících členů slavného divadla Semafor. Ve stálém angažmá v něm zůstal tři první sezóny, takže vystupoval v legendárních představeních Člověk z půdy, Zuzana je zase sama doma či Taková ztráta krve. V této době vlastně ještě žádné hity sólově nezpíval, nejznámější jsou jeho duety Takový je život a Kaňonem takhle k večeru s Jiřím Suchým, Opilá bílá myška a To všechno odnes čas s Waldemarem Matuškou či Miluj mne nebo mne opusť s Karlem Gottem (Love Me Or Leave Me s textem Jiřího Suchého).
Miluj mě nebo mě opusť
(s Karlem Gottem):
Mlčel – ale významně!
V roce 1962 se uchýlil pod křídla nezapomenutelného herce, komika a především skvělého manažera Darka Vostřela do konkurenčního Divadla Rokoko, na jehož jevišti strávil dalších deset let. Nebyl ale ‘čistokrevný‘ zpěvák, ale spíš zpívající herec, a tak se brzy začal cítit vedle slavnějších kolegů, jako byli Václav Neckář, Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Eva Pilarová či věrný kamarád Waldemar Matuška, tak trochu jako páté kolo u vozu. Ke spolupráci se Suchým a Šlitrem se ještě jednou vrátil v roce 1964 při natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů, už ale jenom jako herec, navíc ještě nemluvící. Od režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka totiž dostal roli Kadrnožky. „Prolistoval jsem scénář a koukám, Kadrnožka ani slovo ani písnička. Tak jsem přišel do divadla a povídám Janíkovi (Roháčovi): Prosím tě, co ten Kadrnožka mluví? A on povídá: Víš co, Karle, Kadrožka nemluví, ten mlčí, ale významně. Ale vždycky, když byla nějaká scéna, kde se mluvilo, byl jsem tam naaranžován v pozadí,“ prozradil později v jednom rozhovoru s tím, že na tohle natáčení vzpomínal po celý život moc rád, především kvůli obrovské euforii, které všichni účinkující doslova propadli.
Meziměsto:
Nejvíc zářil v duetech
Již na počátku šedesátých let se proměnil v mimořádně vytíženého a žádaného umělce všestranného zaměření a do této doby také spadají jeho první filmové role. Úplně poprvé se objevil na plátně již v roce 1960 coby brigádník v budovatelském dramatu Václava Gajera Sedmý kontingent. Samostatných hitů měl opravdu jako šafránu, i později bodovaly především jeho duety, ať již to byl Mám malý stan, opět s Waldemarem, nebo Milenci v texaskách z nesmrtelného filmového muzikálu režiséra Ladislava Rychmana Starci na chmelu, které nazpíval s Josefem Zímou. Jako zpěvák našel uplatnění i před kamerou, například hned ve třech rolích – jako mnich, švec a výběrčí mýtného – v hudební romantické komedii Zdeňka Podskalského staršího Ta naše písnička česká, která se stala poctou písničkáři Karlu Hašlerovi. Sám sebe si zahrál v nestárnoucím hudebním seriálu Píseň pro Rudolfa III. Především ale našel uplatnění jako moderátor úspěšného hudebního pořadu Vysílá studio A.
Opilá bílá myška
(s Waldemarem Matuškou):
Král zájezdových programů
V roce 1972 odešel z Rokoka na volnou nohu a zaměřil se na pěveckou kariéru. Postupně vystřídal několik tanečních orchestrů, až zakotvil pod taktovkou jedinečného Karla Vlacha. S jeho slavným orchestrem nejen zpíval, ale také působil jako konferenciér. V dobové konkurenci přestal postupně pořizovat vlastní nové nahrávky, nadále se ale jako zpěvák vracel k osvědčeným titulům domácí i zahraniční produkce, zaměřené na populární hudbu a swing. Absolvoval stovky koncertních zájezdových programů s Karlem Hálou a Yvettou Simonovou, pod hlavičkou Pražského kulturního střediska účinkoval v řadě estrádních programů a k některým psal i scénáře. Příležitostně se vracel i k práci před kamerou, například oblékl mnišskou kutnu v jedinečném filmovém zpracování Noci na Karlštejně a dočkal se i několika klasických hereckých příležitostí v televizních inscenacích. Hlavně ale následovaly další hudební projekty Československé televize, jako Diskotéka pro starší a pokročilé, Kabaret U dobré pohody či Písničky z obrazovky, díky nimž si stále udržoval popularitu u diváků.
Zvoňte o patro níž
(s Václavem Neckářem):
Táta-máma na plný úvazek
S první manželkou Janou se seznámil na plovárně v pražském Podolí. Bylo mu tenkrát pouhých osmnáct, ona byla starší a rozvedená. Chodili spolu čtyři roky, první dva roky ji ale doma tajil, protože se obával, že z toho bude pořádný poprask. Pak Jana otěhotněla, a tak jejich vztah nemohl skončit jinak než na radnici. Měli spolu dcery Terezu a Zuzanu a obě jsou nositelkami jmen podle slavných semaforských hitů. Těžko ale říct, zda byl hlavním motivem k tomuto rozhodnutí právě úspěch písniček, nebo spíš přátelství s jejich interpretem, jedinečným a svérázným samorostem Waldemarem Matuškou. Pak Jana onemocněla, rok marně bojovala s rakovinou a Karel se svědomitě staral o dospívající dcery. Nakonec ale Jana nerovný boj se zákeřnou chorobou prohrála. „Jana pro mě byla žena na celý život. Počítal jsem s ní. Nikdy bych se s ní nerozvedl. Po tom dvacetiletém manželství jsem ovdověl. Terezce bylo třináct, Zuzce osmnáct a já se stal mámou i tátou dohromady,“ zavzpomínal v dokumentu se slzami v očích.
Písmena (L.O.V.E.):
První pokus nevyšel
Nelehkou roli táta-máma se rozhodl řešit s pomocí nové manželky, první pokus o znovuvytvoření kompletní rodiny se ale nevydařil. Jeho vztah s Evou, rozenou Vondruškovou, spíš připomínal ‘Itálii‘, podle svědectví dcer ho prý několikrát dokonce přetáhla po zádech deštníkem. Až po boku další partnerky, o jednadvacet let mladší Evy, našel konečně vytoužený klid a štěstí. Seznámili se na Zahradnickém plese, který byl v předrevoluční době největší událostí plesové sezóny. Sice přišla v doprovodu Karlova kamaráda, byla to ale láska na první pohled. Nejprve si tajně telefonovali, časem přišly zásnuby a pouhý den před svatbou se dozvěděli od lékařů, že čekají syna Karla. „Po roce známosti jsem ji požádal o ruku a ona odmítla, ale nakonec si mě přeci jen vzala,“ říkával Karel spokojeně. Po roce 1989 se podobně jako řada kolegů z uměleckého světa vrhl i on na podnikání, stal se u nás průkopníkem nápojových automatů. Zpočátku to byla jenom obrovská dřina. Vzal si totiž úvěr půl druhého milionu, a tak ze všech sil splácel a automaty dokonce opravoval sám. „Kolegové ze showbyznysu mi tehdy říkali: A nestydíš se, když tě lidi vidí u automatu s kýbly? Já se nestydím, odpovídal jsem,“ prozradil ve své Třinácté komnatě.
Bi-bom
(ze seriálu Píseň pro Rudolfa III.):
O život se rval
V roce 2008 si na něj krutý osud došlápl znovu. Lékaři u něj diagnostikovali rakovinu střev, zprvu se zdálo, že se vše v dobré obrátí, nemoc se ale ještě jednou vrátila. A tak nakonec musel přetrpět neuvěřitelných šedesát chemoterapií. Pak ho začalo pro změnu zlobit srdce. „První záchvat, kdy jsem se nemohl nadechnout, mě postihl před pár lety na dovolené v Africe. Naštěstí jsme se už s manželkou chystali domů. V Praze jsem absolvoval všemožná vyšetření, ale měl jsem štěstí v neštěstí, protože jsem se dostal do péče profesora Jana Pirka. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Voperoval mi do srdce prasečí chlopeň a čtyřnásobný bypas. Zachránil mi život,“ vzpomínal v rozhovoru pro našehvězdy.cz s láskou a vděčností na uznávaného chirurga. Vrátil se pak ke své profesi a znovu pravidelně vyrážel na vystoupení s kamarádkou Pavlínou Filipovskou, Yvettou Simonovou a Josefem Zímou. Až letos v létě přiznal, že tentokrát na něj zaútočila nemoc, proti níž není obrany – Alzheimerova choroba. Přitom ještě v dubnu odzpíval v pražském Divadle Hybernia velkolepý narozeninový koncert ke svým osmdesátinám a poctivě bral léky, které dokážou postup nemoci alespoň přibrzdit. „Opakuju si stále slova písní, abych je nezapomněl,“ prozradil serveru super.cz v srpnu s tím, že tu s námi hodlá pobýt ještě přinejmenším dalších deset let. Třetí boj s vážnou chorobou ale prohrál bohužel mnohem dříve. Chytrý, noblesní a stále se usmívající gentleman odešel navždy v úterý 7. listopadu 2017, v půl páté ráno.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská