Zpíval anglicky, bratr emigroval… Jak to, že country králi přesto vždycky všechno prošlo? Tajnosti slavných
05.11.2017
Foto: repro/Panton
Popisek: Pavel Bobek
VIDEO Největšímu gentlemanovi českého rock’n’rollu a country i za minulého režimu vždycky všechno prošlo, ústupky ale prý nedělal žádné. Byla to jen výmluva, nebo si na tak výraznou osobnost opravdu žádný soudruh netroufl?
Patřil k nejzářivějším hvězdám Zlatých šedesátých a po celý život působil na české hudební scéně jako mimořádný úkaz. Vždycky si totiž dělal, co chtěl, a překvapivě mu to neustále procházelo. Na rozdíl od řady kolegů, kteří si po roce 1989 stěžovali, jak museli za bývalého režimu dělat neustále ústupky režimu, jen aby mohli vystupovat, protože to prý za komunistů jinak nešlo, největší gentleman českého rock’n’rollu a country prý nikdy žádné problémy neměl, přestože zpíval víc anglicky než česky a většina jeho hitů byla převzatých ze ‘západní‘ ciziny. A navíc byl bratr emigranta, který se usadil v nenáviděném Mnichově.
Oh, Boy
(se skupinou Olympic v roce 1964):
Ostatní se jen vymlouvají...
„Někdy v osmdesátých letech volali z Ostravy, že chystají festival sovětských písní a že by mě tam chtěli. Byl jsem ještě rozespalý a řekl jsem jim: Sovětských písní? Ale já zpívám jenom americké. A nic se mi nestalo,“ uvedl nezapomenutelný Pavel Bobek v jednom rozhovoru jako příklad jednu svoji zkušenost a dodal: „Já si myslím, že se někdy moji kolegové vymlouvají.“ Čím víc se mu ale dařilo profesně, tím tvrději na něj osud dolehl v osobním životě. Sužovaly ho vážné zdravotní problémy, přežil klinickou smrt a nemohl pak nejen zpívat, ale ani chodit a psát. „Vnímám sám sebe jako podivný úkaz, který se ukazuje světu už nějak hrozně dlouho, ale kupodivu to moc lidem nevadí,“ prohlásil jen pár měsíců před smrtí, porušil rozhodnutí, že album Víc nehledám… bude jeho poslední, a natočil další. Zkrátka působil do posledního okamžiku dojmem, že je nezničitelný.
Come On Everybody
(se skupinou Olympic v roce 1965):
Zpívající architekt
Narodil se 16. září 1937 v Praze v rodině, v níž měla hudba odjakživa své místo, měl staršího bratra Václava a mladší sestru Alenu. Muzikantskou i stavitelskou tradici založil již dědeček Josef, který byl venkovský zedník a kapelník, otec Václav byl stavební inženýr, skvělý klavírista a kapelník a maminka Božena zpívala ve sboru. Když byl Pavel ve třetím ročníku gymnázia, lékaři u otce diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. Náročná operace se sice podařila, přesto půl roku po synově maturitě zemřel. Pavel úspěšně vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, na kterou ho na rozdíl od nejlepšího kamaráda, pozdějšího slavného architekta Jana Kaplického, přijali bez problémů. V padesátých letech propadl stejně jako většina jeho vrstevníků nové hudební vlně – rock’n’rollu. Začal zpívat s fakultní skupinou FAPS, později působil ve Studiu bigbeatové hudby a v roce 1959 v divadle Paravan. Jako architekt nastoupil po promoci ve Sdružení velkovýkrmen, kde pracoval v jedné projekční skupině s kamarády z fakulty Mirkem Černým a Petrem Nárožným. „Rýsovali jsme prasečince, kravíny, silážní věže,“ vzpomínal. A nejspíš by i architektuře zůstal věrný, kdyby ho kamarádky nepřihlásily do soutěže Hledáme nové talenty.
Keep On
(v Semaforu v roce 1969):
Pravidla pro něj neplatila
V roce 1963 přijal angažmá sólového zpěváka skupiny Olympic a dvě sezóny s ní vystupoval. Poté zpíval s různými skupinami, od roku 1966 ale nejčastěji s Country Beatem Jiřího Brabce, s nímž se stal v roce 1967 stálým členem divadla Semafor. V zákulisí nejslavnější divadelní scény té doby se podle něj sešla veselá společnost, která nevynechala jedinou příležitost k uspořádání mejdanu nebo divokého výletu. „Dodnes říkám, že dobře prohýřená noc s dobrou společností člověku víc dá, než bere. V práci jsem měl v té době naštěstí hodné šéfy,“ vzpomínal na legendární pražské divadlo, v němž působil až do roku 1990. S komunistickým režimem prý problémy nikdy neměl. „V normalizační době, v roce 1975, jsem vydal své první album. A přestože tenkrát platilo pravidlo, že nejméně polovina repertoáru musí být československého původu, z té druhé poloviny čtvrtina spřáteleného původu a teprve ta poslední čtvrtina imperialistického, a to ještě raději francouzského, italského než amerického, moje první album bylo 90 procent americký repertoár,“ sám se s odstupem času divil, že mu něco takového prošlo, stejně jako se mu nikdy nikdo nesnažil spočítat, že jeho bratr Václav v roce 1980 emigroval do Mnichova. „To se tajilo, takže občas dostal propustku na západ. To mě pak navštěvoval,“ přiznala po letech zpěvačka Yvonne Přenosilová v rozhovoru pro deník Aha!.
Má dívka "N"
(záznam z divadla Semafor):
Česky ho naučil Grossmann
Písně s českými texty sice začal zpívat kvůli nátlaku, nepřičinili se o to ale žádní ‘spolehliví‘ soudruzi, ale kolega a kamarád Jiří Grossmann. „Říkal mi: Ty půl hodiny vykládáš, o čem ta písnička je, a pak ji dvě minuty zpíváš. Tak ji zazpívej rovnou česky. A napsal mi text k Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, která měla velký úspěch,“ vzpomínal na předčasně zesnulého kolegu. Právě tento hit ho v roce 1970 vynesl na první místo hitparády Supraphonu, o rok později úspěch zopakoval s písničkou Houston. V roce 1973 připojil další úspěšné singly Vincent a zejména Nedělní ráno, které ho znovu dovedlo až do supraphonské Top 10. Od roku 1982 jezdil s koncertním programem Pár přátel mít se skupinou Groš, později začal při koncertech i ve studiu spolupracovat takřka výhradně s pianistou a aranžérem Milošem Nopem a jeho manželkou Lídou Nopovou. V roce 1980 se stal držitelem Zlaté Porty za zásluhy a rozvoj country music.
Oh, Ruby:
Život dělil na dvacítky
Sám říkával, že byl jeho život rozdělený na dvacítky: „Prvních dvacet let jsem byl hodný syn a dobrý student. Pak jsem se po hlavě vrhl do světa rock’n‘rollu, zažil jsem léta zhýralství a užíval si plně života. A po čtyřicítce jsem se šťastně oženil.“ Celý život prožil v domě, v němž se narodil, a žít jinde si ani nedokázal představit. Doma, s manželkou Martou, dcerou Klárou a o šest let mladším synem Pavlem se cítil šťastný. Rodina se také stala jeho největší oporou, když na něj dolehly vážné zdravotní problémy, které se mu málem staly osudnými. Vše začalo zdánlivě nevinně v roce 2005 – špatně šlápl a natrhl si sval. Jenže kulhání po úrazu vyvolalo bolesti páteře a léčba medikamenty zřejmě způsobila prasklý vřed na dvanácterníku. Nastala otrava organismu a zpěvák pak strávil dva týdny v umělém spánku, připojen k dýchacím přístrojům. Lékaři mu nedávali příliš šancí na přežití. Když se konečně probral, nemohl chodit ani psát, o zpívání ani nemluvě. Jedině svou silnou vůlí se dokázal dostat z nejhoršího a vrátit do každodenního života. Později mu lékaři řekli, že přežít tak těžkou otravu organismu je zázrak. Deska, která vyšla v březnu 2005, zaznamenala velký úspěch a pro Pavla Bobka znamenala návrat na scénu, do rádií i televize.
Můj rodný dům:
Nekonečný boj o život
V roce 2009 se v médiích objevila zpráva, že se musel podrobit operaci srdeční chlopně, protože už téměř nemohl ani dýchat. Podle přátel ale tenkrát šlo o maskovací manévr, ve skutečnosti prý byl v nemocnici kvůli odebrání ledviny. O dva roky později ho již podruhé postihla Dupuytrenova kontraktura, která způsobuje problémy s vazivovým aparátem ruky. Začaly se mu kroutit prsty a nemohl hrát na klavír, takže podstoupil další chirurgický zákrok. Po dalších dvou letech se pro změnu přihlásily bércové vředy na obou nohách. Nemohl téměř chodit a každý krok pro něj znamenal obrovské utrpení. Alespoň občasné vystupování koncertování si ale přesto nedokázal odpustit a zpíval vsedě. Již od roku 1980 byl držitelem Zlaté porty za zásluhy a rozvoj country music, v roce 2010 převzal Zlatou desku za album Víc nehledám a v březnu 2013 byl na předávání cen Akademie populární hudby Anděl uveden do Síně slávy. Koncem září ho opět odvezli do pražské Nemocnice Pod Petřínem, tentokrát kvůli ploténkám. K tomu se přidala zlomená noha v krčku, přesto se zdálo, že i další operaci zvládne. Tentokrát už ale jeho organismus neměl pro zdolání dalších bolestivých útrap dost sil. Legenda české country music Pavel Bobek podlehl 20. listopadu 2013 pooperačním komplikacím. Bylo mu sedmdesát šest let.
Pojď stoupat jak dým
(záznam posledního vystoupení):
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská