Moře, vítr a slunce jsou pořád ještě zadarmo. Režisérka o filmu, mapujícím meze svobody generace Y. S Vladimírem Polívkou
03.11.2017
Foto: Facebook
Popisek: Film Do větru se natáčel v Řecku doslova na koleni. Na snímku hlavní hrdinové, Polívka, Řezníček a Boková
FOTOGALERIE Není zrovna obvyklé, aby někdo natočil svůj první celovečerní film v sedmadvaceti letech. A ještě méně obvyklé je, aby to byla žena. Sofii Šustkové se to podařilo, nyní produkce filmu shání prostřednictvím crowfundingové kampaně poslední finance na dokončení filmu. Její debut s aspiracemi na generační výpověď dnešních pětadvacátníků s názvem Do větru vypadá slibně...
„Moje generace narozená kolem listopadu 89 poslouchá, jaké máme štěstí, že jsme se na rozdíl od našich rodičů narodili do svobodného světa, že co chceme, to můžeme. Filmem chci ukázat, jak s tím žijeme. Jaké rozměry a limity má naše hledání svobody v dnešním světě, i s jakými otázkami se potýkáme. Ale hlavně chci diváky vzít na moře na plachetnici a nechat je prožít tu radost a nevázanost, jakou člověk cítí, když se vytáhnou plachty a zafouká vítr,“ vysvětlila mladá režisérka svůj záměr.
Rodinný projekt?
Snímek, který natočila s kameramanem Janem Pivoňkou (jako studentský tým spolu vyhráli Noc filmových naději), je nyní ve fázi zvukové a obrazové postprodukce. Hudbu pro film složil Mikuláš Růžička z kapely PIANO a Republic of Two. A autorům chybí poslední peníze k dokončení, které shánějí prostřednictvím Hithitu… Ono, s těmi penězi na film je to složité. Na film se skládala zpočátku celá rodina režisérky. A její rodina při natáčení nakonec také asistovala, otec a jeho café bar Hany Bany zajišťoval catering v Řecku, kde se film natáčel, bratr s kamarádem vozili plachetnice a pomáhali při svícení a s rekvizitami, sestra se zapojila společně s produkční firmou do produkční práce, a nakonec všichni pomáhali všude…
Současné drama odehrávající se na plachetnici v komorním obsazení Řezníček - Boková - Polívka slibuje – alespoň na české poměry – nezvyklou filmovou podívanou. Příběh vypráví o sourozencích Matyášovi a Natálce, je jim lehce přes dvacet a tak trochu nevědí, co se sebou. A tak odjedou do Řecka. Vytvářejí si iluzi „svobody“, které se pozérsky drží. Jejich intimní a skleníkový svět nabourá dokumentarista Honza, který přijede na týden na prázdniny. Téma svobody se během jejich plavby kolem řeckých ostrovů skloňuje ve všech pádech, ale odpovědi na nastolené otázky režisérka nechává i na divácích. Události v Řecku a uprchlická krize vytvářejí kontrast tvrdé reality.
Šli jsme do natáčení srdcem
Nezávislá producentka filmu Lucie Gorovoj (dříve Šustková; sestra režisérky se stihla provdat a otěhotnět, sama režisérka pak přivedla svému příteli na svět mezi tím vším statného synka) a producenti Michal Nýdrle a Barbora Peroutková ze společnosti CARTEL productions, která se nakonec ujala produkce, museli při přípravách a realizaci zcela nezávislého projektu přijmout nejen to, že se film natáčí v cizině, ale i nezvykle náročné realizační podmínky na palubách plachetnic, což byla veliká výzva. Štáb složený z mladých filmařů, kteří měli chuť do odvážného projektu jít, si užil v loňském srpnovém vedru moře, vlny i slunce v plné míře, stejně jako mořskou nemoc a vyčerpání. Herci Vladimír Polívka, Jenovéfa Boková a Matyáš Řezníček se koupali ve dne s medúzami, v noci v nepříjemných vlnách, plachtili jako profesionální jachtaři, často čelili nevyspání a únavě, ale užívali si i příjemné atmosféry letního Řecka, kterou se snažili do filmu přenést.
„Myšlenkou na toto téma se zabývám přes tři roky. Na moři jsem strávila v součtu několik měsíců života, ale točit tam film je úplně jiná věc. Při přípravě mi pomohlo mnoho lidí, jachtaři, zavedení filmaři jako paní Hádková či pan Michálek, ale při realizaci samotné už to bylo jen na mně, na mých skvělých hercích a štábu. Jsem nadšená z toho, jaké lidi jsem do filmu obsadila a jak se dokázali vžít do role jachtařů, “ říká Sofie Šustková po dokončení prací ve střižně. „Pro začínajícího tvůrce je těžké sehnat finance, takže jsme se museli srovnat i s omezeným rozpočtem. Naštěstí moře, vítr a slunce jsou i dnes zadarmo. Šli jsme do natáčení srdcem a doufáme, že výsledkem bude film, se kterým budeme spokojeni, bude mít úspěch na festivalech, a hlavně u diváků.“
Svoboda ve všech odstínech
Snímek Do větru vypráví příběh normálních mladých lidí ze slušných poměrů, sourozenců, kteří se prostě vypařili do Řecka na loď a nechají se najmout jako posádka, zatímco nově příchozí Honza cílevědomě točí prázdninový dokument o skutečné situaci v Řecku. Ale pozor, o uprchlících tento film opravdu nepojednává. Hlavním tématem je svoboda, ve všech jejích podobách, odstínech a významech. Film se natáčel ve velmi atraktivních lokalitách a odehrává se na moři, což bychom u českého filmu asi nečekali… „My se, na rozdíl od našich rodičů, máme prý všechny možnosti,“ uvažuje Sofie Šustková nahlas. A pokračuje: „Mně přijde zajímavé, jak se s tím vyrovnáváme. Protože hodně lidí z naší generace vnímá jen svou vlastní svobodu. Ale už ne tu zodpovědnost za ni. Třeba, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, že o tu svobodu musím pečovat a že se musím zajímat o to, co se bude dál dít s tímto světem, zemí… To podle mě spousta mladých lidí neřeší, obecně dost lidí řeší jediné – chci si užít, bavit se, vydělat peníze, abych mohl jezdit po světě, možná si koupit comp, mobil a pořádný auto....“ A i o tom film Do větru podle Sofie Šustkové je.
Na Písek nedá dopustit
Sofie Šustková není samouk. Filmovou režii vystudovala na FAMO, filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kterou si pochvaluje: „Ta škola je malá. Největší rozdíl proti FAMU je pro mne v tom, že je to soukromá škola, a její technické vybavení i finanční možnosti jsou hodně limitované. Lidé, kteří tam jdou, si studium většinou platí sami, dřou, nebo je podporují rodiče a oni si toho váží, tak dřou taky. Je tam i pár spratečků, kteří tam jen tak studují, ale fakt jen pár. Většina školu bere vážně,“ vypráví a dodává: „Další rozdíl mezi FAMU a FAMO je, že v Písku nic jiného kromě té filmovky není. Takže kontakt mezi lidmi v ročníku i napříč školou je během studia hodně intenzivní a studentský život si tu člověk užije.“ Na píseckou školu nedá dopustit i přes její menší proslulost: „Z nevýhody písecké školy se dá udělat výhoda, v Písku opravdu nic nedostanete zadarmo. Vlastně na všechny studentské a školní filmy jsme si museli shánět peníze sami. A to je velká škola života pro budoucnost. Člověk se naučí uvažovat úsporně.“
Podpora státu pro debutanty?
Na FAMO se Sofie potkala s věhlasnými českými filmaři, k bakaláři ji vedl režisér Jiří Strach, na magistru Vladimír Michálek, kameru učil F.A. Brabec: „Myslím si, že náš ročník měl na učitele neskutečné štěstí,“ potvrzuje Sofie Šustková. „Ale vyjdeš ze školy a začíná realita. Pro každého začínajícího filmaře je stěžejní možnost začít točit, protože až debut je vlastně završením studia. Bohužel, dnešní debutant u nás nemá na růžích ustláno a získat peníze na první film je obzvlášť těžké. Podpora od státu tady nějakým stylem funguje, ale není dostatečná. Ne každý dostane od fondu důvěru, je těžké trefit se komisi do vkusu a přesvědčit ji.“
Klidně natočím scénář někoho jiného
Stejně jako mnoho jiných režisérů, i Sofie natáčela podle vlastního scénáře, což není ve světě právě obvyklé: „Já bych se vůbec nebránila tomu točit scénář někoho jiného. Ale nějak mi přijde, že mě zajímají jiné věci v životě než scénáristy, které jsem zatím potkala. Pořád hledám.“ Její první film se totiž nejen snaží o generační výpověď, ale hlavně o uchopení tématu, které je jí skutečně blízké: „Pro každou postavu, která ve filmu je, jsem sbírala inspiraci ze života. Chtěla jsem udělat čistý, jednoduchý lineární příběh, který nebude zatížený milionem dalších věcí. Filmem žiju několik let. Patřím mezi režiséry, kteří si to i po natáčení odsedí a s filmem se doslova mazlí, byla jsem maximum času, co mne snesli, ve střižně, v obrazové i zvukové postprodukci, scházeli jsme se Mikulášem při hledání hlavních motivů hudby, dokonce jsem si nazpívala i jeden song. Moc se snažím, aby se ve filmu všechno propojilo, vyprávěl obraz i zvuk a diváka to vtáhlo. “
Chemie mezi herci fungovala
Film se může pochlubit atraktivním hereckým obsazením, začínající režisérka sáhla rovnou po jménech, která jsou známá. Jednu z postav ztvárnil Vladimír Polívka: „Pořád jsem přemýšlela, kdo bude ten Honza. Moje máma přinesla jednou časopis s rozhovorem a říká: Hele, a co ten Polívka? Podívala jsme se na fotky, přečetla fakt zajímavý rozhovor a říkám si: On je dobrý. Tak jsem se na něj šla podívat do divadla a najednou tu byl Honza. A pak jsme na kamerové zkoušky pozvali jenom Matyáše, Vladimíra a Jenůfu a oni nádherně fungovali dohromady. Pro mě bylo důležité, aby chemie mezi nimi hrála,“ uvádí Sofie Šustková. A dodává: „Jedna z těch postav se jmenuje Matyáš, tu ztvárnil Matyáš Řezníček, na kterého jsem opravdu myslela vlastně od prvního okamžiku. Já ho znám z dětství z divadla, z Oldstars, což jsou lidé, kteří chodili do Dismaňáku. Vždycky jsem měla pocit, že je výjimečný, což se potvrdilo, už na DAMU si studentskou inscenací v Disku získal takovou pozornost, že mu nabídli angažmá v Národním divadle.“
Film za dvacet dnů
Jedinou ženskou postavu představuje nezměnitelná Jenovéfa Boková: „Jenůfa mně přijde neskutečně zajímavá a zdá se mi, že vždycky byla obsazovaná do rolí putiček. Přitom je to nádherná ženská, která má neskutečné charisma. Když prochází místností, tak se po ní všichni chlapi otáčejí, ale v takovém tom obdivném stylu, že to není nic vulgárního. Přesně někoho takového jsem potřebovala.“ Obsazení takto vytížených herců ale nebylo jen tak: „Zvolila jsem dost riskantní cestu, protože všichni společně měli čas jenom na měsíc. A já nikoho jiného nechtěla. Proto jsme hodně času věnovali přípravě, hereckým zkouškám a dotváření scénáře. Do měsíce natáčení se nakonec narvalo nějakých 20 natáčecích dní. Což je hrozně málo na takto komplikovaný film, kde jsou noční scény a plachtění. Proto jsme od počátku naplánovali ještě dotáčky na letošní jaro, kde jsme dotočili během týdne v Řecku a několika natáčecích dní v Čechách chybějící záběry.“
Smutná realita filmaření v Čechách
Po letním natáčení v Řecku (mimo jiné i na Severních Sporádech na ostrově Skiathos, kde se točil i muzikál Mamma Mia) musela Sofie bojovat ještě s dalšími problémy kromě krátícího se času a opět jsou na vině finance: „Většina takovýchto projektů se točí na green screenu v ateliérech. Protože když točíš obraz, scénu, tak potřebuješ mít třeba po 4 až 5 hodin stejné podmínky. Což se ti na moři nikdy nestane. Sluníčko se posouvá, vlny se mění, fouká, nebo naopak nefouká vítr.“ S nedostatkem financí se musela Sofie smířit a s těžkými podmínkami se musela porovnat ona i štáb. Bylo jí jasné, že investice nemůže být příliš vysoká, neboť stamilionové výdělky českým filmům nehrozí: „V Čechách, když děláš film v češtině, tak i kdyby to dopadlo úplně nejlépe, přišlo na to milion diváků, co se samozřejmě nestane, tak poté, co si vezme procenta distributor a kina, producentovi zas tolik nezbude, aby se výroba filmu zaplatila. To je prostě realita,“ říká smířeně.
Od fondu výchovně za uši
Svůj boj o financování filmu zatím nevyhrála ani s Fondem na podporu kinematografie: „Nás zatím nepodpořili. Byla asi chyba, že jsme žádali těsně předtím, než jsme odjeli na natáčení. Od expertů jsme dostali dobré posudky a šli jsme na obhajobu po návratu z natáčení, a bylo po všem. Podle mě jsme je naštvali, že jsme nečekali na jejich posvěcení, odjeli jsme do Řecka a troufli si natáčet bez toho, aniž by oni řekli, že ten film třeba bude dobrý. Tak jsme dostali výchovně za uši. Jenže nás tlačilo počasí a časové možnosti herců.“
Jsou věci, co ve studiu neuděláš
Sofie slibuje, že postavy ve filmu mluví reálným jazykem a nepronášejí moudra, která mezi mladými opravdu neuslyšíte: „Reálné dialogy, které člověk má se svými kamarády, když odejde do Řecka na loď.“ Zároveň by nemělo jít o film s hláškami, pro které si jej diváci zapamatují, jako jsou třeba kultovní Sněženky a machři. „Je to spíš přemýšlivý a pocitový film o tom, jací jsme…“ Nízkorozpočtové natáčení v reálných kulisách se podle Sofie přetavilo ve velký plus filmu: „Ty postavy jsou lidé, kteří na moři žijí a naši herci tam s námi opravdu žili. Častokrát bývají spálení, mají sůl v očích, a to jsou věci, které ve studiu neuděláš. Je tam ta opravdovost v rámci tohoto prožitku, který jsme si s celým štábem naplno dali.“
Dobydou česká kina?
K tomu, aby film Do větru mohl vtrhnout jako vichřice do českých kin, zbývá už poslední krok. Vybrat finance na dokončení. Ty se tvůrci snaží získat od fanoušků filmu: „Před 60 týdny, 420 dny, 10 080 hodinami, 604 800 vteřinami jsme roztočili film Do větru. Pomozte nám napnout plachty, abychom s ním mohli dobýt česká kina! Podpořte nás prosím na HitHitu,“ prosí tvůrci filmu.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Michaela Špačková