Původně se chtěl stát kovářem, nakonec usedl na Pražském hradě. Tajnosti slavných
27.10.2017
Foto: repro/František Emmert: Tomáš Garrigue Masaryk – Myslitel a prezident
Popisek: Tomáš Garrigue Masaryk
Zaprášený filozof, nebo radikální revolucionář? V duši prvního československého prezidenta se skrývali oba. Za svou pravdu, národ, zemi a přesvědčení se dokázal pořádně porvat a procestovat téměř celý svět, od Sibiře přes Paříž a Londýn až po Washington. Kdyby tak od něj aspoň maloučko odkoukali současní politici, to bychom se měli…
Pedagog, filozof, politik, prezident Osvoboditel… Tomáš Garrigue Masaryk se nesmazatelně zapsal nejen do našich dějin. Jako prezident první samostatné československé republiky se stal velmi populárním, nelze ale popřít, že byla i období, kdy většina společnosti stála proti němu. Nebál se totiž říkat své názory nahlas, i když si spousta lidí právě myslela něco úplně jiného. Pohled na něj se stejně tak lišil podle prostředí, z nějž jeho kritikové pocházeli. Neubráním se vzpomínce na svoji babičku. Byla jedním ze šesti dětí chudého žižkovského ševce, z nichž ale tři již ve velmi útlém věku zemřely. Tenkrát se říkalo, že na psotník, tedy křeče, které současná medicína přisuzuje nedostatku vápníku či hořčíku. Celá rodina bydlela v jediné suterénní místnosti, v níž zároveň tatínek příštipkařil, protože ho o větší kšefty připravila Baťova velkovýroba. Na prezidenta Masaryka babička vzpomínala jako na velkého pána, který se rád projížděl na koni v oboře u letohrádku Hvězda a plnými hrstmi rozhazoval chudým dětem haléře. Ponižovalo ji to, měla mu to za zlé. Jednoznačně zkrátka nelze zhodnotit žádnou osobnost, záleží vždy na době, historických souvislostech i úhlu pohledu. Jedno ale prezidentu Masarykovi rozhodně upřít nelze – v historii českého národa bezesporu sehrál roli velmi významnou, i když přitom nikdy nebyl sám.
Jak synek podkoního ke štěstí přišel
I takhle pohádkově lze shrnout jeho dětství a mládí. Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně. Jeho otec Josef Masaryk byl Slovák, pocházel z chudé nevolnické rodiny ze západního pohraničí Uher a v Hodoníně byl kočím na panském statku. Matka Terezie, rozená Kropáčková, která byla o deset let starší než manžel, se na rozdíl od něj narodila v zámožné měšťanské rodině a na statku pracovala jako kuchařka. Rodiče si sice nebyli ‘rovni‘ původem, věkem ani vzděláním, přesto se o jejich manželství tvrdí, že bylo bezproblémové a velmi harmonické. Tomáš byl jejich nejstarším dítětem, po něm se narodily ještě další čtyři, přežily ale pouze dva synové – Martin a Ludvík. Coby panský kočí dokázal Josef rodinu na tehdejší poměry velmi slušně zabezpečit, později byl dokonce povýšen na drába. Kvůli otcově práci se ale často stěhovali po všech možných koutech jižní Moravy, takže Tomáš chodil do obecné školy v Hodoníně, v Čejkovicích a v Čejči a poté navštěvoval reálku v Hustopečích. V roce 1864 ho rodiče poslali do Vídně, aby se vyučil zámečníkem, synek byl ale za šest týdnů zpátky. Vadila mu totiž jednotvárnost práce, s ostatními učni si nerozuměl… a tak raději nastoupil do učení v Čejči ke kovářskému mistrovi. Práce se mu líbila, jenže se brzy setkal s bývalým profesorem z reálky Francem Ludwigem, který rodiče přemluvil, aby ho poslali jako podučitele do čejkovické školy.
Nejstarší, největší a nejchytřejší
V roce 1865 se přihlásil do německého gymnázia, složil zkoušky rovnou do sekundy (druhého ročníku – pozn. red.) a díky výbornému prospěchu získal časem i stipendium. Již ve druhém semestru se stal vychovatelem v bohaté rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Ve třídě byl nejstarší a největší, považoval se za dospělého a často se dostával do konfliktů s profesory. Odmítal chodit k povinné zpovědi, předmětem sporu se mimo jiné stala i jeho láska k jedné dívce, která byla vnímána jako mravní poklesek. Jednou si ho nechal zavolat ředitel a snažil se mu domlouvat a přimět ho k plnění církevních povinností s tím, že jde přece jen o formalitu. „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák!“ odsekl mu zpupný student. Rozzlobený ředitel ho chtěl uhodit, jenže Tomáš na něj vzal pohrabáč. Incident málem skončil Masarykovým vyloučením ze všech rakouských ústavů, naštěstí se ho zastal policejní ředitel Anton Le Monnier, jenž ho další rok vzal s sebou do Vídně, kam se s rodinou přestěhoval a kde Masaryk v roce 1872 úspěšně odmaturoval. Po gymnáziu se nejprve rozhodl pro studium klasické filologie, později ale u něj převážil zájem o filozofii. Za studií se setkával s mnoha významnými vědci a mysliteli a v roce 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku. Po smrti Le Monniera získal ještě výnosnější místo domácího učitele v rodině Rudolfa Schlesingera, generálního rady Anglo-rakouské banky. Díky jeho podpoře také mohl v roce 1876, po úspěšné obhajobě disertační práce Podstata duše u Platóna, doprovázet jeho syna na studijní cestě po severní a střední Itálii a do Lipska.
Student filologie na univerzitě ve Vídni
Chytrá a vzdělaná Charlotte
Během studia na lipské univerzitě bydlel v penzionátu rodiny Göringových, kde často slýchával o americké rodině Garrigueových a jejich dceři Charlotte. Už z vyprávění mu velmi imponovala, osobně se poprvé setkali 13. června 1877. Trávili pak spolu hodně času debatováním a četbou, Tomáš obdivoval Charlottinu vzdělanost, vážnost, zájem o dění kolem a umění prosadit svůj názor. Uvažoval, že ji požádá o ruku, jenže když se konečně rozhodl, byl nejprve odmítnut. Přesto se již 10. srpna 1877 zasnoubili, aby se po pár dnech rozloučili. Charlotte se vrátila do Ameriky a Tomáš musel pracovat na habilitační práci. Po několika týdnech dostal ale telegram, že Charlotta spadla z vozu a zranila se, a tak se ihned vydal na cestu. Plavba nebyla vůbec bezpečná, loď Herder, na které se plavil, byla ve velmi špatném stavu a při následující plavbě se dokonce potopila. Tomáš ale ke Garrigueovým dorazil, setkal se s již uzdravenou Charlotte a 15. března 1878 byli oddáni. Jako výraz rovnoprávnosti mezi mužem a ženou a obdivu a úcty k partnerce Tomáš ke svému jménu připojil Charlottino dívčí příjmení Garrigue. Po svatbě se usadili ve Vídni, zpočátku to ale neměli snadné, protože Tomáš neměl stálý příjem a přivydělával si pouze kondicemi, suplováním latiny a přednáškami. V roce 1879 úspěšně obhájil habilitační práci, ve stejném roce se narodila dcera Alice a o rok později syn Herbert. Finanční starosti se stupňovaly, v roce 1882 ale naštěstí docent Masaryk dostal nabídku místa mimořádného profesora na pražské univerzitě.
Nový život i poměry
V Praze se Masarykovi seznamovali se zástupci české inteligence a vlastenci, žili bohatým společenským životem a setkání se účastnily i jejich děti. V jejich domácnosti se setkávaly přední osobnosti vědy a kultury, často také navštěvovali Náprstkův dům, který byl pokládán za významné centrum českého kulturního i společenského života. Masaryk se plně věnoval přednáškám a vědecké práci, poukazoval na nedostatek českých překladů odborné literatury, potřebu existence nové naučné encyklopedie a populárních časopisů i nutnost založení české akademie věd. V roce 1886 se také zapojil do bojů o tzv. Rukopisy. V letech 1887 až 1888 navštívil Rusko a své poznatky prezentoval v roce 1913 v dvousvazkovém díle Rusko a Evropa. Při svém pobytu také navštívil spisovatele a filozofa Lva Nikolajeviče Tolstého. V letech 1902 a 1907 podnikl přednáškové turné po Americe, kde se zaměřil hlavně na poměry, v nichž žili čeští přistěhovalci. Letní prázdniny trávil s rodinou vždy mimo Prahu.
Čerstvý doktor v roce 1876
Jak to bylo s Anežkou Hrůzovou
Bylo mu čtyřicet devět let, když byla v březnu 1899 u Polné na Vysočině nalezena zavražděná Anežka Hrůzová. Z brutálního činu, který byl bez příčiny označen za židovskou rituální vraždu, byl obviněn mladík židovského původu Leopold Hilsner. V dopisu svému bývalému studentovi Masaryk odsoudil pověru a souhlasil i s uveřejněním svého názoru v deníku Neue Freie Presse. Tím odstartoval proti sobě vlnu nepopularity a útoků, což ho přimělo začít se případem podrobněji zabývat. Poté co napsal brožuru, v níž rozebral neopodstatněnost důkazů a přirovnal proces k Dreyfusově aféře, začal být v tisku obviňován z korupce a skrytých úmyslů, úřady ho dokonce obvinily z narušování klidného průběhu soudního procesu. Po útocích v novinách následovaly demonstrace studentů, kteří ho vůbec nepustili ke slovu. Přestože pro něj hilsneriáda znamenala těžkou životní zkoušku, později přiznával, že mu ohlas aféry velmi pomohl v době budování československého státu. „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mě z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“
Politik s realistickým programem
Do politiky vstoupil na přelomu osmdesátých a devadesátých let devatenáctého století vypracováním nového, tzv. realistického programu, jehož cílem bylo přesné vědecké poznávání. Společně s ekonomem Josefem Kaizlem a historikem Karlem Kramářem začal program prezentovat na stránkách nového týdeníku Čas, cílem realistů bylo hledat poctivou a rozumnou aktivní politiku. Brzy získali sympatie především mladé inteligence, ke zvolení do parlamentu ale potřebovali podporu některé velké strany. Po uzavření dohody s vedením mladočeské strany byl Masaryk zvolen v březnu 1891 poslancem ve volebním obvodu měst Písek-Volyně-Horažďovice-Sušice-Klatovy-Domažlice. Sice hned zpočátku se mu podařilo do složité politické práce parlamentu proniknout, dostával se ale do diskusí s radikálními členy strany a uvědomoval si, že ještě není na politickou dráhu připraven. Proto se v září 1893 mandátu vzdal. Postupně se rozešel s Kaizlem a Kramářem, hnutí začali zastupovat jeho mladí stoupenci Jan Herben, Josef Gruber a František Drtina. Pod vlivem této skupiny byla v roce 1900 založena Česká strana (realistická) lidová, Masaryk se stal jejím předsedou a byl také hlavním autorem jejího politického programu. V roce 1906 přijala strana název Česká strana pokroková. Za ni byl v letech 1907 a 1911 zvolen poslancem a jako jediný poslanec této strany působil v parlamentu až do první světové války.
Předseda Národní rady v ruském Berezne v srpnu 1917
Je třeba rozbít Habsburkům říši
Na počátku války se zabýval otázkou budoucí existence mnohonárodnostního rakousko-uherského státu a došel k závěru, že je třeba válečný konflikt využít a pracovat na rozbití habsburské říše. Již 18. prosince 1914 odjel s dcerou Olgou do Itálie, aby kontaktoval důležité osoby, s nimiž mohl situaci konzultovat. Z původně plánovaných čtyř měsíců se jeho cesta nakonec protáhla na čtyři roky. Poprvé otevřeně vyhlásil boj habsburské říši ve svém projevu v Ženevě 6. července 1915, při pětistém výročí upálení Mistra Jana Husa. Postavil se tím do čela zahraničního odboje, jeho spolupracovníky se stali Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Počátkem září 1915 se přesunul do Francie, kde byl exilovými a krajanskými organizacemi založen Comité d'action tchèque à l'étranger (Český komitét zahraniční). Ten se později přejmenoval na Česko-slovenskou národní radu a Masaryk byl zvolen jejím předsedou. V roce 1915 se přestěhoval do Londýna, kde získal místo profesora pro slovanská studia na King´s College a vybudoval si důležité postavení. Kontaktoval krajany, žijící v zahraničí, organizoval zpravodajskou agendu i získával důležité informace o situaci v Rakousko-Uhersku.
Jak se stát prezidentem
Důležitou roli ve formování samostatného státu sehrály československé legie, které se začaly formovat především v Rusku a ve Francii. S narůstajícím počtem českých a slovenských zajatců vznikala také myšlenka vytvořit z nich samostatnou československou armádu. Nejpočetnější základna československého vojska vznikala v Rusku, prozatímní ruská vláda ale povolila volný nábor zajatců především až díky úspěšnému vystoupení československé brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917. Rozsáhlým náborem bylo do konce roku 1917 shromážděno zhruba 30 000 mužů a rozkazem z 9. října 1917 byl zřízen Československý armádní sbor. Masarykovy snahy o přesun vojska do Francie ale přerušila listopadová revoluce v Rusku, která legionářům odřízla cestu na západ, a tak se vypravil 7. března 1918 z Moskvy, aby připravil transport přes několik kontinentů. Více než 40 000 vojáků pak odjíždělo v šedesáti vlacích přes Vladivostok do Francie. Docházelo ale ke srážkám se sovětskými orgány, které vyústily 25. května roku 1918 v protisovětské povstání. Vojensky dokonale připravená akce umožnila legiím obsadit celou sibiřskou magistrálu a v červnu 1918 byla zahájena přeprava. Dne 29. dubna 1918 připlul Masaryk do Spojených států, kde se mu po zdlouhavých jednáních a důležitém setkání s prezidentem Woodrowem Wilsonem podařilo prosadit samostatnost československého státu. A 14. listopadu 1918 byl Tomáš Garrigue Masaryk ve své vlasti zvolen prezidentem republiky.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská