Zřejmě měl v plánu stát se nesmrtelným. Co na Jana Třísku řekla jeho dávná přítelkyně
23.10.2017
Foto: Facebook / Tomáš Martínek
Popisek: Jan Tříska
Je to už čtyři týdny, co po pádu do Vltavy zemřel herec Jan Tříska. Jeho náhlý skon ještě doznívá v srdcích přátel a známých. Všichni na něj vzpomínají jako na velmi aktivního člověka, pracanta, dříče a profesionála, který zřejmě plánoval, že nikdy nezemře.
Ztráta byla o to bolestivější, protože byla naprosto nečekaná. Jan Tříska totiž nebyl vůbec nemocný a i v osmdesáti letech se udržoval ve skvělé kondici: „Vstávám každé ráno v pět. Jdu běhat, pak jsem v posilovně, pak vyřizuju poštu. Jsem jako zvíře u žentouru. Tak to mám rád, tak se cítím dobře,“ prozradil novinářce MF Dnes Scarlet Wilkové. Přibývající věk si uvědomoval, ale rozhodl se vzdorovat: „Nedávno mi vyprávěl kamarád, jak v nádherném slunečném dnu, jiné v Kalifornii ani nejsou, pozoroval peloton cyklistů na serpentinách. Všichni měli nablýskaná závodní kola, pestrobarevné cyklistické oblečení. Sjížděli jednu vlásenku za druhou, pak zastavili, on na ně koukal a jim bylo všem kolem osmdesáti. Kult mládí existuje, ale existují i pelotony lidí, kteří ho pěstují i v době, kdy jim je osmdesát. “
Nadšený Američan
Byl jedním z těch, na jejichž návrat se lidé po Sametové revoluci těšili. Jan Tříska skutečně brzy přijel, ale byl poněkud jiný, než když naši zemi opouštěl. Americká zkušenost ho změnila. Těžce profesionální, na sebe velmi tvrdý, a to se zde moc nenosilo: „Pokaždé se divím, když se setkám s lidmi o dvacet let mladšími a oni říkají, člověče, já budu v penzi na chalupě. A já se ptám, co tam budeš dělat? No štípat dříví, vole. Nad tím kývám hlavou. Nekomentuju to, ale nerozumím tomu. Asi se jednou setkám s nějakou čárou, která mi může nedovolit pracovat. Možná. Nebo možná ne. Ovšemže bych chtěl, aby mi bylo šestnáct, a ještě k tomu byl holka. Ale jelikož to nejde, musím se vypořádat s tím, že je mi sedmdesát a jsem mužský, “ řekl novinářce Scarlet.
Teď jsem váš!
Nicméně určité fanfarónství bylo pro něj typické odjakživa, známá je historka, jak předstoupil před komisi a řekl: „Teď jsem celý váš!“ Takový přístup se v socialistickém Československu nenosil. „Pamatuju si Honzíka, když jsme se viděli poprvé. Předváděl se před Krejčou. Měl neuvěřitelné množství energie a byl schopný klidně udělat i kotrmelec, tolik toužil hrát, “ vypráví Marie Tomášová, druhá Krejčova manželka, která s Třískou vytvořila mnoho zásadních divadelních rolí. Pojilo je hluboké přátelství, jeho smrt tedy nesla paní Tomášová velmi těžce. Přátelili se už od dob, kdy spolu hráli v roce 1963 Romea a Julii: „Bylo to v době, kdy v Budapešti stříleli do studentů. Tady se o tom málokdo odvažoval mluvit, když už, tak jedině šeptem. Ale Honzík se nebál. Mluvil vždycky otevřeně. Tehdy ho začala týrat Státní bezpečnost. Sledovali ho, hrozili mu vyloučením ze školy. Vyprávěl mi, jak mu praskly nervy a začal na ně řvát. Tenkrát se hodně používal výraz reakcionáři. Tak na ty estébáky křičel, že nebýt lidí jako oni, žádní reakcionáři by neexistovali. Šlo mu o hodně. Velmi toužil po tom, aby mohl hrát divadlo, přesto neustoupil, nebyl zbabělý. A oni mu pak dali pokoj. To ho hodně vystihuje, byl otevřený, odvážný, nebál se, “ zavzpomínala.
Jediné mínus? Jazyk
Kamenem úrazu Jana Třísky byla angličtina, když se měl setkat s anglickými režiséry, trpěl: „Já uměla asi sedm anglických slov, Honza o tři méně. Nedivte se, byl hluboký komunismus. Tak jsme s nimi mluvili rukama a očima. Honza pak řekl, že se mu z toho chce zvracet. Styděl se, že se s nimi nebyl schopný domluvit. Do noci jsme mívali představení, brzy ráno se vstávalo na zkoušku. A on pokaždé před zkouškou začal chodit na angličtinu. Nevynechal, vydržel. Jakoby tušil, že to jednou bude potřebovat. Už tehdy, jako mladý, měl obrovskou výdrž,“ dodala Marie Tomášová.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Michaela Špačková