Uměl všechno a vlastně nic. Přesto se bez něj česká sranda neobešla. Tajnosti slavných
15.10.2017
Foto: repro/Pavel Lukeš: S Vladimírem Dvořákem o chutích a lidech
Popisek: Vladimír Dvořák
AUDIO/VIDEO Nejspíš si ho vybavíte jako toho chlápka po boku ‘Bohdalky‘, který ze sebe dokázal dělat neuvěřitelného pitomce. A leckdy nešetřil ve svém scénáři ani ji. Málokdo už dnes ale ví, že právě v jeho hlavě se mimo jiné zrodily i texty řady hitů, které sehrály významnou roli v kariéře hvězd populární hudby. Alespoň některé si připomeňte s námi.
Všestranný český ‘Ferda Mravenec – práce všeho druhu‘ byl současně vším a ničím. Bavič, konferenciér, herec, scenárista, novinář, textař… Ke všem těmto oborům během své kariéry nějak přičichl, vzdělání či odbornou průpravu ale neměl v žádné. A prý s tím měl i problémy, obzvlášť při vyplňování osobních dotazníků. Tak mnohostranný a významný talent se skrýval za vizáží leckdy poněkud bezradného chlápka, při jehož precizně promyšlených a zacílených výrocích davy padaly smíchy. Charismatický muž v perfektně ušitém obleku byl příkladem dobře vychovaného bohéma s klasickým vzděláním, i když to s jeho studiem nebylo zase tak jednoznačné. Na jeho budoucí úspěch ale naštěstí nemělo jeho nespokojené putování československým školstvím výrazný vliv. S pravidly si nikdy příliš hlavu nelámal, všechno dělal tak, jak to vyhovovalo jemu, bez ohledu na okolí i případné následky. Od začátku do konce byl prostě unikát, který se do žádné kolonky nedokázal vměstnat. A tak se zrodil jedinečný a nezapomenutelný fenomén – Vladimír Dvořák.
Píseň pro Kristinku
(Waldemar Matuška):
Žádná fakulta mu nevoněla
Nezapomenutelný bavič se narodil 14. května 1925 v jihočeském Písku, v železničářské rodině. Po přestěhování do Prahy jeho otec vypravoval vlaky z Denisova nádraží, v jehož budově na Těšnově bydleli. U Vladimíra se velmi brzy projevilo kreslířské i literární nadání. V pouhých jedenácti letech si ušetřil na psací stroj a napsal fejeton, který otiskly Písecké listy, a v Mladém hlasateli mu vyšla povídka Lovci orchidejí. Odmaturoval ve válečném roce 1944, na další studia si ale vzhledem k uzavřeným vysokým školám musel počkat až po osvobození. Původně se chtěl stát malířem, maminka ale trvala na vysokoškolském titulu, a tak se nakonec dohodli na kompromisu – stane se profesorem kreslení. Slušně vychovaného hocha ale studium na výtvarné akademii nebavilo, a tak přešel na Fakultu žurnalistiky Vysoké školy politické a sociální. Ani tam ale nebyl s lecčím spokojen a již po ukončení prvního ročníku přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pokoušel studovat sociologii a estetiku. Jenže ani tím svoji touhu po vzdělání zjevně neuspokojil, takže po dvou letech definitivně se studiem praštil. „Když to tak vezmete, mám vlastně ukončené bakalářské studium, tak co…!“ komentoval po letech studentské lavírování ve své autobiografii.
Je po dešti
(Judita Čeřovská):
Král estrád a varieté
V roce 1946 skončil třetí v soutěži o rozhlasovou hru a hned nato napsal pohádku, v níž dokonce dostal roli, o kterou si ale prý sám řekl. Vzápětí napsal s kamarádem Petrem Poustkou úspěšný kabaretní scénář Nuda útočí. Díky tomu mu na podzim 1946 nabídli místo v Československém rozhlase, a tak se stal redaktorem zábavných pořadů. Začal psát scénáře, účinkoval a učil se takzvaně za pochodu. Jenže poté co na něj přišel v roce 1950 posudek místní organizace KSČ, že nenavštěvuje schůze a nezdraví Čest práci!, dostal výpověď. Jeho bývalý profesor z gymnázia, hudební skladatel Jan Seidel, mu sehnal místo v Gramofonových závodech, kde pracoval půl roku jako úředník, pak ho ale i tam dostihla reorganizace. Naštěstí se za něj přimluvil Jan Werich, kterého poznal v rozhlase, a tak dostal místo v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Zpočátku uváděl artistická vystoupení v cirkusu Praga na Karlově náměstí, pak raději vzal zavděk uváděním zájezdových estrádních představení. V Praze se jeho hlavním působištěm se stala legendární Alhambra, kabaret, varieté, divadlo, bar, noční klub… prostě ráj pražských flamendrů. Dnes bychom spíš řekli, že šlo o klasický music hall, v němž vystupovali velmi kvalitní a leckdy i populární umělci. V něm Vladimír uváděl až do roku 1956 zábavné programy. Současně ale přičichl k dalšímu svéráznému světu v Divadle estrády a satiry, díky němuž si poprvé vyzkoušel nejen jeviště, ale také filmovou kameru. Dostal pár vedlejších rolí ve slavných snímcích, jako byla komedie režiséra Miloše Makovce podle scénáře Vratislava Blažka Návštěva z oblak, legendární hudební komedie Jána Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu či další, tentokrát povídková komedie Martina Friče Zaostřit, prosím!, s hudbou dnes již téměř zapomenutého Ludvíka Podéště. Díky tomu si Vladimír Dvořák mohl vychutnat spolupráci s tak významnými profesionály, jako Danou Medřickou, Josefem Kemrem, Jaroslavem Marvanem či velkým mistrem herectví Janem Pivcem.
Tam, kde šumí proud
(Karel Gott):
Jiřina a televize
V roce 1954 odstartovala pravidelné vysílání Československá televize. Byla to doba přímých přenosů, tedy tvrdé každodenní zkoušky profesionality. Dvořák se sice nemohl zbavit mindráků ze své nefotogeničnosti, přesto si odbyl před kamerou premiéru hned krátce poté, v estrádě Než přijde jaro, a o dva roky později napsal scénář kabaretu Černá hodinka, k němuž si do televize přivedl mladou herečku Jiřinu Bohdalovou. Kde k ní vlastně přišel? Tuhle otázku mu novináři kladli stále dokola. Kdysi prý pozval jistou dívku, do níž se zamiloval, do vypůjčeného bytu. Váhala, pak konečně přišla, ale s kamarádkou. Ta snědla většinu chlebíčků, dost pila, breptala a chichotala se. Pak obě společně odešly. A tou kamarádkou byla Jiřina Bohdalová... Po několika letech přišel jednoho dne domů a spatřil tam stejnou ženskou. A dozvěděl se, že je manželčina kamarádka z dětství. Zrodila se tak nerozlučná populární dvojice a pracovními partnery zůstali až do konce Vladimírova života. Právě zde se datují počátky úspěšné domácí inteligentní televizní zábavy, zrodilo se dnes již klasické Televarieté.
Varujte se žárlivosti zamilovaní
Tak já nevím, co je to láska
(hraje Kateřina Frýbová, zpívá Pavla Břínková – z muzikálu 100 dukátů za Juana):
Konečně šéfem
Dvořákovu scenáristickou stopu nacházíme i v dalších zábavných a soutěžních pořadech šedesátých a sedmdesátých let, ať již to byl hudebně zábavný pořad Kdo s kým, o čem, pro koho, který uváděl s Luďkem Nekudou, Písničky na zítra, Píšu-píšeš-píšeme a či nezapomenutelný a nedávno ‘oprášený‘ soutěžní pořad Zpívá celá rodina. Historicky úplně první československá televizní talentová show například proslavila tehdy dvanáctiletou Báru Basikovou, jež dokázala zpracovat příbuzenstvo, jenom aby si mohla konečně zazpívat před kamerou. V bouřlivém roce 1968 se stal Vladimír Dvořák šéfredaktorem Hlavní redakce zábavných pořadů Československé televize a díky němu přinesla sedmdesátá léta divákům nezapomenutelné silvestrovské estrády i mimořádné Silvestry Vladimíra Menšíka, k nimž se Česká televize stále dokola s nepohasínajícím úspěchem vrací. Inteligentní humor a vtipné scénky se nepřekonatelnou Jiřinou čerpal v běžném životě – prostě jen poslouchal, o čem se lidé baví na zastávkách, co je trápí, na co nadávají, kvůli čemu se hádají...
Až na severní pól
(Milan Chladil):
Jak uživit rodinu
Po srpnové okupaci 1968 stejně jako řada kolegů uvažoval, jestli má vůbec v televizi zůstat, nakonec ale neodešel. Měl k tomu několik závažných důvodů. Chtěl zúročit vše, co se v životě naučil, chtěl, aby obrazovka nabízela divákům lepší zábavu, snažil se nabídnout jistotu kolegům, kteří se obávali příchodu nového šéfa. A navíc – kde jinde by mohl vykonávat svoji práci, aby uživil rodinu a tři děti. V té době už byl totiž ženatý podruhé. Z prvního manželství měl dceru Hanu a syna Vladimíra, při druhém sňatku vyženil dceru, populární výtvarnici a herečku Janu Krausovou, dceru legendárního herce Josefa Pehra, exmanželku moderátora Jana Krause a bývalou partnerku herce Karla Rodena. V roce 1976 byl sice Vladimír Dvořák ‘degradován‘ ze šéfredaktorského postu do funkce dramaturga, často ale musel kvůli tomu kousnout do pořádně kyselého jablka, protože své texty povinně předkládal ke schválení ‘vyšším‘ místům. A leckdy prý kvůli tomu bylo pořádně dusno.
Dobrou noc
(Ladislav Županič – z muzikálu 100 dukátů za Juana):
Bez Dvořáka to nešlo…
Obzvlášť krátce po jeho padesátinách, kdy mu tehdejší náměstkyně a velká ‘normalizátorka‘ Milena Balašová radostně oznámila, že zařídí jeho přijetí do KSČ, přestože strana podle stanov už tak staré členy nepřijímá. Dvořák jí prý zdvořile poděkoval s tím, že nesouhlasí s kádrovou politikou, která rozlišuje lidi podle toho, jestli legitimaci mají, či nemají. A dodal, že ho sice řízení redakce těší, přesto si ale nemíní práci takto pojišťovat. Přesto v televizi zůstal a dál mohl dělat to, co ho bavilo – zábavné pořady. Byl totiž pro televizi v tomto směru nepostradatelný, a tak se dvacet let věnoval jen televizní zábavě stran scénářů a pořadových korekcí. Žil spokojeně se svou ženou, které rád a dobře vařil, pravidelně se setkával s řadou uměleckých kolegů a přitom psal kouzelné texty ke slavným hitům. V roce 1991 odešel oficiálně do penze a současně vyšla jeho vzpomínková autobiografie Všechny náhody mého života. Jeho Televarieté ale bylo tak úspěšné, že v jeho přípravě a natáčení pokračoval. V roce 1994 utrpěl vážný úraz, když na pražské Štvanici mával na taxi, vstoupil do vozovky a přitom přehlédl jiné auto, které ho srazilo. Přestože to zpočátku vypadalo, že přijde o nohu, dokázal se s komplikacemi poprat a po několika operacích se ještě vrátil k natáčení Televarieté, i když už s hůlkou. Jenže pak ho začalo zrazovat srdce. Na Vánoce roku 1999 se mu přitížilo a sanitka ho odvezla do nemocnice na pražském Karlově náměstí, tam mu ale začaly postupně selhávat všechny orgány. Zemřel 28. prosince 1999, tři dny před Silvestrem, kterých pro televizi tolik připravil.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská