Když komunisté přišli zabavit tátovi živnost, honil je po ulicích s latí v ruce. Talentovaná dcera pak za to léta tvrdě platila. Tajnosti slavných
09.10.2017
Foto: repro/ČT
Popisek: Jiřina Bohdalová v hudební komedii Ladislava Rychmana Dáma na kolejích
Pokus o českou Shirley Temple rodičům nevyšel, protože na něj chyběly peníze. Legendární Dáma na kolejích se pak od mládí musela postarat o celou rodinu a nejvíc ze všeho nesnášela, aby ji někdo litoval.
Její život ovlivnila celá řada mužů, nejen ti dva, za které se provdala. Při práci je velmi precizní, patnáctiminutovou scénku prý klidně dokáže zkoušet řadu dní, dokud si není jistá, že je dokonalá. Navzdory ranám, které jí osud uštědřil, se zbožňovaná herečka a komička dokáže dodnes prát se životem s neuvěřitelnou vitalitou. Nebo možná právě proto. A smutek před světem důsledně skrývá. Svým herectvím zasáhla všechny generace a její talent je nekonečný – od dramatických po komediální role, od divadelních po filmové a televizní, od Křemílka a Vochomůrky přes ježibaby, královny a estrády s Vladimírem Dvořákem až po moderování hobby magazínů. „Chtěla jsem jenom, aby bylo vidět, že život nebyl vždycky jednoduchý a že jsem jako herečka měla a mám z čeho emocionálně brát,“ okomentovala Jiřina Bohdalová svůj portrét, který s ní natočil v roce 2009 režisér Viktor Polesný do cyklu české televize Neobyčejné životy.
Na slávu chyběly finance
Narodila se 3. května 1931 v Praze a k herectví ji vedla maminka Marie už odmalička. Nejprve ji přihlásila do baletní školy slavné Niny Gordon-Mládkové, o něco později i do filmového komparsu. „Moji rodiče byli podvraťáci, a to jsou nejchytřejší psi. Oba byli nemanželští, měli nelehký život, ale obrovskou moudrost,“ prohlásila paní Jiřina, která stanula poprvé před kamerou již v šesti letech, v ještě němém filmu Pižla a Žižla na cestách. Pokus stvořit českou Shirley Temple ale nevyšel, protože na tak nákladný ‘projekt‘ neměla rodina dostatek finančních prostředků. Přesto se maminka svého snu nevzdávala, a tak Jiřina hrála alespoň v divadle. V raném dětství si zahrála i v roce 1939 v romantickém dramatu s Janou Vítovou Zlatý člověk a o rok později ještě v hudební romanci Madla zpívá Evropě a v komedii s Věrou Ferbasovou Dceruška k pohledání. Tím však její dětská kariéra skončila a před kameru se vrátila až v roce 1947 v dramatu režiséra Františka Čápa Muzikant.
Živnost bránil s latí v ruce
Jiřinin otec František byl nesmírně hrdý muž, a když se vrátil z fašistického koncentračního tábora, odmítl repatriaci. „Nebudu nikomu vypočítávat, kolik jsem dostal facek,“ prohlásil. Jako drobný živnostník měl truhlářskou dílnu, kterou vybudoval vlastními silami prakticky z ničeho, a tak se výsledku celoživotního snažení nechtěl vzdát. V roce 1949 Jiřina úspěšně odmaturovala na soukromém dívčím reálném gymnáziu Charity školních sester, nějakou dobu pak působila jako učitelka na základní škole v Ostravě, kde se seznámila se svým budoucím manželem Břetislavem Stašem. Mezitím se neúspěšně hlásila na DAMU, kam byla přijata až na třetí pokus. Vzápětí však komunistický režim přitvrdil, což tvrdě odnesla i její rodina. Když komunisté přišli zabavit tatínkovi živnost, honil je po ulicích s latí v ruce. Na svoji tvrdohlavost pak doplatil nejen on, ale i jeho dcera.
Co jí poradil moudrý Werich
Zatkli ho v roce 1954, pouhých čtrnáct dnů před Jiřininou svatbou s architektem Břetislavem Stašem. Byl odsouzen na patnáct let a propadnutí majetku a ve vězení nakonec strávil dlouhých šest let. Po otřesném zážitku u soudu, kdy jí ani nedovolili s tatínkem se rozloučit, se Jiřina tak rozčílila, že předčasně porodila. Zdravotně ho odnesla i její maminka, kterou postihla srdeční slabost. Navíc zůstala ze dne na den bez příjmu. To byl ale jen začátek velkých problémů, s nimiž pak musela herečka bojovat. Manžel byl na vojně, a tak nezbývalo než se o matku, dceru i mladší sestru Jaroslavu postarat. Místo aby si užívala mateřství, svěřila dceru již v šesti měsících babičce a začala naplno hrát v divadle. Vzápětí ji ještě vyhodili z DAMU, kam se po roce vrátila jen díky solidaritě spolužáků, a studia úspěšně dokončila až v roce 1957. Od druhé poloviny padesátých let se začala pravidelně objevovat ve filmu, prvním snímkem, v němž dostala víc prostoru, byl Král králů režiséra Martina Friče. Krátce po absolutoriu na DAMU jí Jan Werich nabídl angažmá v divadle ABC. Přijala s nadšením, později ji ale kontaktovala Státní bezpečnost. Tehdy už naštěstí mohla využít Werichovu radu. „Řekni – já se vožeru a všechno vykecám, toho se nejvíc bojej,“ poradil jí a doporučení skutečně zafungovalo.
Byla jiná, než si vzal
Za otcem jezdila do valdické věznice i s malou dcerou. „To, že se máma musela postarat o celou rodinu, ji určilo pro další žití a bytí a vnímání světa. Největší potupa pro ni je, kdyby ji někdo litoval,“ tvrdí herečka Simona Stašová. Na změnu situace a nahromaděné problémy nakonec doplatilo po třech letech i manželství. „Když se Břetislav vrátil z vojny, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ konstatovala paní Jiřina v knize Měla jsem štěstí na lidi. V roce 1964 se při natáčení válečného dramatu režiséra Martina Friče Hvězda zvaná Pelyněk poprvé setkala s Radoslavem Brzobohatým. Pak se potkávali v Divadle na Vinohradech, ale spíš jako kolegové. Nebyla to láska na první pohled, jejich vztah se rodil pozvolna. Mezitím ji dostihla obdivná láska o dvacet let staršího Friče, kterého odmítla. Prorokoval, že pro ni Radek není ten pravý, že vztah nevydrží. „Jenže to říkal a myslel přitom sám na sebe,“ komentovala jeho proroctví s úsměvem.
Slavné manželství
Před kamerou poprvé s Radkem zazářili jako pár v roce 1966 v nesmrtelné hudební komedii režiséra Ladislava Rychmana Dáma na kolejích a 6. června 1970 se během společného natáčení obrozeneckého seriálu F. L. Věk za velkého zájmu veřejnosti vzali. „Když jsme byli už spolu, byla jsem ráda, že nás spolu dál obsazovali, protože on byl dobrý hráč a ještě navrch pěknej chlap. Tak proč ne? Když jsem se měla zamilovat v té době, tak do koho jiného?“ prohlásila na oslavě svých osmdesátin. V roce 1970 spolu natočili i nejslavnější ‘trezorový‘ film, psychologický thriller režiséra Karla Kachyni Ucho, který se dočkal premiéry až o dvacet let později. Brzobohatý byl gentleman a navenek kliďas, nikdy neztratil glanc. Jenže oba byli hodně temperamentní. On prý avantýry nevyhledával, ženy ho ale uháněly a on se nebránil. Pak natáčel skoro tři měsíce na Slovensku Noční jezdce a zakoukal se do Hany Gregorové, která prý na něj tlačila, aby se rozvedl. Zoufalá Jiřina šílela, přesto ji po dvanáctiletém manželství opustil. Jeho zrada ji strašně zasáhla a dlouhá léta spolu nepromluvili jediné slovo. Jiřina si dokonce vymínila, že s ním nebude točit žádný film, stát na jednom jevišti, a dokonce ani účinkovat v žádné estrádě. Na dávnou hořkost dal zapomenout až čas. Po třiceti letech si konečně odpustili a v roce 2012, jen pár měsíců před Radkovou smrtí, společně natočili film Vrásky z lásky.
Další lásku nehledala
I po druhém rozvodu ovlivnila její život řada mužů, už to ale byli jen kolegové a přátelé. Režiséři Zdeněk Podskalský, kterého prý obdivovala a zbožňovala, přísný Karel Kachyňa, jemuž vděčí za jeden z největších úspěchů právě v Uchu, či přítel Jiří Hubač, milovník jejích moučníků, ale především geniální dramatik, který jí své ‘majstrštyky‘ Dům na nebesích, Generálka jeho veličenstva a Fany napsal ‘na míru‘. Obrovský význam pro ni měla také třiačtyřicetiletá spolupráce s Vladimírem Dvořákem, obdivovaným pro laskavý a chytrý humor s nádhernými pointami, a stejné vlohy později objevila v Karlu Šípovi. „U komiky musíš mít cit pro míru, jinak jsi jenom šašek,“ shrnula paní Jiřina svoji kariéru a dodala: „Měla jsem štěstí na lidi.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská