Vyhlášený škrt zbaštil husu na posezení a vystačil si se dvěma páry bot. A parohy nakonec vrátil svému sokovi i s úroky. Tajnosti slavných
30.09.2017
Foto: ČT
Popisek: Josef Hlinomaz coby děda Makovec v seriálu Chalupáři
Málokdo tušil, že tenhle samorost se vzhledem násilníka byl vůbec někdy ženatý. Netrvalo to dlouho, přistihl totiž manželku v náruči milence. Sice je velmi rázně vyprovodil oba ze dvěří, svoji ex ale prý do smrti nepřestal milovat.
Za svůj život ztvárnil desítky postav, převážně menších či vedlejších, přesto se stal nezapomenutelným. Svérázný samorost působil vždy před kamerou i v ‘civilu‘, jakoby právě vypadl ze dveří té nejzaplivanější hospody čtvrté cenové skupiny, a hospodské rváče a drsňáky hrál s mimořádnou chutí. Nejspíš si ho vybavíte jako zuřivého pistolníka Grimpa, který ve slavné westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera chroupe v saloonu skleničky a zoufalému členu Arizonské obrody Ezru Goodmanovi v podání Bohuše Záhorského zbaští housle. Josef Hlinomaz se velmi často objevoval i na televizní obrazovce a v televizi a nevyhýbal se ani divadlu, především ale uplatnil svůj mimořádný talent v malířské tvorbě. Odjakživa zavalitý muž ale podle přátel skrýval za věčně zarostlou tváří, výrazem hospodského rváče a drsnou mluvou něžnou duši moudrého člověka, milovníka nádherného života, vynikajícího klavíristy a malíře s bohatou fantazií.
Talent téměř univerzální
Narodil se 9. října 1914 v Praze, tedy ještě za Rakousko-Uherska, do umělecké rodiny. Jeho otec Václav Hlinomaz byl učitel, hudební skladatel a ředitel umělecké školy. Mládí Josef prožil na Dobříši a v Příbrami, kde absolvoval reálné gymnázium, a zřejmě nejvíc volného času strávil v tamním ochotnickém divadle, kde začínal hrát s kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem. Po otci zdědil hudební, malířské i herecké nadání, a přestože se nikdy nenaučil noty, za klavírem působil suverénně a s přehledem vystřihl i náročný repertoár. I když na to vůbec nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborný plavec. Po maturitě odešel do Prahy, kde studoval kreslení na Uměleckoprůmyslové škole, již ve druhém ročníku z ní ale odešel kvůli velkým neshodám s pedagogy. Přešel na Státní konzervatoř, kterou úspěšně ukončil v roce 1940. Barvy a štětec přesto nikdy neopustil a několikrát si zahrál malíře i ve filmu, dokonce se svými vlastními obrazy.
Zakotvil až na Barrandově
Jeho doménou byly postavy zrnitých, rázovitých a svérázných bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků. Jeho herectví tkvělo v zajímavě zabarveném hlasu, pohybové a mimické zdatnosti, klaunství, živelném humoru a občas také v improvizaci. Zpočátku často vystupoval s Vladimírem Dvořákem, do konce okupace vystřídal jeviště v Kladně, Pardubicích a Plzni, dokonce hostoval i v pražském Vinohradském divadle. Po válce se nejprve vrátil do Kladna, teprve po čase definitivně zakotvil v metropoli, kde se jeho první domovskou scénou stalo Realistické divadlo na Smíchově, v současnosti Švandovo divadlo. Následovalo Divadlo satiry, Národní divadlo, v němž statoval již během studií, Pražská estráda a opět Divadlo satiry. V roce 1958 konečně zakotvil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov, kde působil až do své předčasné smrti. Často působil také v dabingu a rozhlase. Největší popularity dosáhly především jeho chamtivý velkostatkář a radní Halaburda v komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk, nezapomenutelný hospodský Palivec v Dobrém vojáku Švejkovi, svérázný ochlasta Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! či zřízenec Arnošt ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Jeho poslední snímek Lvi salónů režiséra Jaromíra Borka, v němž si zahrál starého dědu, měl bohužel premiéru až 1. prosince 1978, tedy čtyři měsíce po jeho tragické smrti.
Buclatá Růžičková ho svedla
Do svého soukromí zásadně nikoho nepouštěl a jeho intimní život byl opředen tajemstvím. Málokdo z jeho okolí například věděl, že byl kdysi dokonce krátce ženatý. Jenže svoji ženu nachytal in flagranti s milencem a jejím pozdějším manželem a údajně tenkrát došlo i na facky. Sice se rozvedli, nikdy ji ale nepřestal milovat, a tak parohy vrátil svému sokovi i s úroky, když se později již vdaná exmanželka stala pro změnu jeho milenkou. Dámské přízně se rozhodně neodříkal, k jeho partnerkám prý patřila dokonce i legendární Helena Růžičková. Stalo se to v roce 1971, když společně natáčeli povídkovou komedii režiséra Evalda Šorma Psi a lidé. Josef v ní hrál – co jiného než malíře, a kyprá Helena krásnou venkovanku, která mu stála modelem. Nakonec se stala jeho múzou nejen před kamerou, ale načas i v reálném životě. „Měli jsme spolu techtle a došlo i na mechtle,“ přiznala kdysi v jednom rozhovoru Růžičková a po Hlinomazově smrti na něj velmi často vzpomínala. Helena zřejmě zdaleka nebyla jediná, přesto o něm přátelé říkali, že opravdu zamilovaný byl pouze jedinkrát v životě. A i když nějaké přítelkyně měl, nikdy nikoho nemiloval tak jako svoji někdejší ženu.
Druhá životní láska
Kromě herectví měl ještě druhou velkou lásku – malířství a zasvětil mu veškerý volný čas již od druhé světové války. Herců a zpěváků, kteří v rámci malují, je sice u nás i ve světě jako naseto, obvykle jsou ale jejich obrazy zajímavé pouze tím, že je vytvořily slavné osobnosti. Josef Hlinomaz byl výjimka. Jeho práce obstojí samy za sebe, oceňovali je nejen kolegové malíři, ale i kritika. Byl takříkajíc malířem na plný úvazek, nejen hercem se zajímavým koníčkem. Umělecky vycházel především z kubismu a naivismu, tvořil groteskně fantazijní přeludy s originálním humorem a poetikou. Sám sebe nazýval surneonaivistou. Ilustroval také řadu knížek, například Poláčkův úspěšný román Bylo nás pět, a přispíval svými články a fejetony do novin. Jeho obrázky znají a vlastní nejen herečtí kolegové, ale také naše a zahraniční galerie.
Nešetřil jenom na jídle
Jeho postavy byly výrazné, svérázné a jedinečné, protože byl takový především on sám. Vyhlášený gurmán se rád dobře najedl a na jídle nikdy nešetřil. Když mu chutnalo, klidně si dal v restauraci stejnou pochoutku dvakrát i třikrát. S gustem pak křičel, že ho chtějí okrást, když mu napočítali jedno jídlo víckrát. Jeho apetit zřejmě vypěstovala maminka a dodnes se traduje jeho koloběh u maminčina oběda. Nejprve si poručil tři knedlíky a omáčku, po chvíli oznámil, že mu zbyla omáčka a chce další knedlík, potom mu zase zbyl knedlík a žádal omáčku… Klidně si sám upekl celou kachnu nebo husu, kterou pak bez problémů také sám zbaštil na posezení. Dalším jeho velkým zlozvykem bylo kouření. Podle přátel si zapaloval jednu cigaretu za druhou, a když došly, sáhl po lulce. Na oblékání si nikdy nepotrpěl, za čímž je zřejmě třeba hledat jeho vyhlášenou spořivost. Většinou prý míval pouze dva páry bot, s nimiž si vystačil. Jednou způsobil obrovský rozruch na recepci známého bratislavského hotelu, v němž byl s hereckými kolegy ubytován. Na rozdíl od jejich objemných zavazadel totiž měl v ruce pouze splasklou síťovku, do níž halabala naskládal pár nejnutnějších věcí včetně dokladů. Konvence v oblékání stejně jako módní trendy zkrátka neuznával.
Osudná dovolená
V roce 1978 odjel Josef Hlinomaz s přáteli k moři do bývalé Jugoslávie, přestože mu to lékaři po nedávném kolapsu na Žofínské plovárně zakázali. Devátý den dovolené, 8. srpna, si šel po snídani zaplavat. Pak se s přáteli vrátil do hotelu, vypil kávu, típl cigaretu a svým typickým způsobem řekl: „A teď už můžete jít do pr…“ Ulehl k odpočinku na kanape a krátce nato zemřel na infarkt. Bylo mu necelých šedesát čtyři let. Jeho pozůstalost uspořádal a knižně vydal Jan Krůta v knížce Majoucta a jeho vzpomínky na návštěvu New Yorku vyšly v roce 2003 pod názvem Neuvěřitelný návrat.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská