Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Svoji duši dokázala dávno oprostit od reality, která byla příliš krutá. Jedna z nejúžasnějších hereček navždy odletěla jako nádherný křehký motýl. Tajnosti slavných

27.09.2017
Svoji duši dokázala dávno oprostit od reality, která byla příliš krutá. Jedna z nejúžasnějších hereček navždy odletěla jako nádherný křehký motýl. Tajnosti slavných

Autor: Facebook

Popisek: Květa Fialová s Cenou Thálie. Získala ji v roce 2010 za svou poslední roli roli, ve hře Harold a Maude ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Paní Květa Fialová byla nejen mimořádná herečka, ale také vzácná žena s až nadpozemsky krásnou duší. Křehká, vyrovnaná, usměvavá a zásadně vždy jen optimistická. Takovou ji znali kolegové a přátelé po celá desetiletí a kdekdo se podivoval, kde se to v ní bere.

Já jsem se nedivila. Poznala jsem totiž víc takových lidí a měli jedno společné. Prožili kdysi takové hrůzy, že jim zbývaly pouze dvě možnosti – buď se zbláznit, nebo se nad trable a průšvihy každodenního života povznést. Oprostit se od nich a vytvořit si vlastní mikrosvět. Vznést se na pomyslném obláčku kamsi do výšin, kde už jejich duši nemohlo dál nic ubližovat. K tomuto poznání mě již před lety přivedla třídní profesorka, drobná, tichá a nenápadná paní, která získala svůj klid a vyrovnanost ve fašistickém koncentračním táboře. Prostě musela, když chtěla zachránit holý život. Stejný byl i někdejší kolega, který prožil sedm let dětství v Terezíně. A pak už jim to oběma zůstalo na celý život. Zřejmě právě tak se i Květa Fialová vypořádala s obrovským traumatem, které utrpěla koncem války, v době dospívání. Ten odstup od reality a mimořádný nadhled, který jí všichni tak strašně moc záviděli, byť v dobrém, byl nejspíš i u ní v podstatě sebeobranou. Kořeny měla velmi kruté, v konečném důsledku ale působila až nadpozemsky úžasně. Krásná žena, mimořádná herečka a úžasná osobnost postupně začala odcházet již před několika lety a v úterý 26. září nás opustila navždy.

Z mužů měla panickou hrůzu

Narodila se 1. září 1929 ve slovenské obci Vel'ké Dravce v okrese Lučenec. Její maminka byla výtvarnice, vedle malby se ale věnovala i sochařství. Na Slovensku žila rodina do roku 1938, kdy je slovenští nacionalisté přinutili odejít do Čech. Tenkrát na Květu poprvé v životě dolehl obrovský strach, zavalil ji jako skála. Bála se budoucnosti, a tak se odhodlala k něčemu naprosto nečekanému – napsala dopis Adolfu Hitlerovi a zeptala se ho v něm, zda má rád také české děti. A ještě překvapivější bylo, že opravdu dostala odpověď - v obálce s hákovým křížem. Hitler jí odepsal, že české děti má také rád, a k dopisu přiložil svoji podepsanou fotografii. Jenže žádná válka si oběti nevybírá, a tak na samotném konci té druhé světové tvrdě zaúřadoval osud. Bylo jí pouhých patnáct let, když se jedné noci probudila a u její postele stáli dva vojáci. Drželi jí revolver u hlavy a dali jí na vybranou – buď jim bude po vůli, nebo zemře. Byla vydšená k smrti, a tak se na ní oba vystřídali. Tak dopadl její první intimní zážitek, takže není divu, že se pak mužů bála a ze sexuálního kontaktu měla hrůzu. Paradoxně ti, kteří jí tak ublížili, ji vlastně přijeli osvobodit. Když se pak svěřila rodičům, viděla prý svého otce, bývalého ruského legionáře, poprvé plakat. Okamžitě ji vzal k lékaři, a poté si šel stěžovat veliteli. Ten prohřešek vyřešil tvrdě a po vojensku – oba vojáci byli před celým plukem i před Květou samotnou zastřeleni. Mělo se jí tak dostat satisfakce, pro její duši ale poprava znamenala další obrovský šok.

Manželovi utekla do márnice

Navzdory hroznému zážitku po lásce toužila, jenže ani další intimní zkušenosti její stav nevylepšily. Naopak jen znásobily její zklamání a odpor. Poprvé se provdala v jednadvaceti letech za dramaturga českobudějovického divadla Jiřího Joska. Buď detaily o jejích špatných zkušenostech neznal, nebo s nimi nedokázal zacházet. Každopádně negativní vztah své krásné ženy k sexu ještě prohloubil. „Bylo to příšerné,“ upřímně zhodnotila později své první manželství s tím, že manžel požadoval postelové hrátky každý den. „Pokud vás tyhle záležitosti baví, je to něco jiného, ale když vás nebaví, je to příšerné,“ svěřila se. Cítila se tak příšerně, že nakonec raději utekla na hřbitov do márnice, protože neměla peníze na podnájem. „Než bych žila s živým chlapem, tak jsem raději volila tenhle přístřešek. Ti mrtví, co tam kdysi bydleli, byli úplné nic proti tomuhle.“

Hochštapler ji připravil o střechu nad hlavou

Ani napodruhé neměla na partnera štěstí. Vášnivě zamilovala do kolegy z kolínského divadla Gustava Opočenského. Jenže o devět let starší syn bohémského básníka a novináře Gustava Rogera Opočenského byl sice skvělý herec, ale ještě větší milovník alkoholu, takže hereččina další velká láska nabrala dramatický spád. Opočenský totiž stihl kvůli své vášni během několika měsíců připravit Květu i její maminku nejen o peníze a šperky, ale i o střechu nad hlavou. A tak před ním utekla až do slovenského Martina, kde získala v divadle angažmá. „Každá ženská je tak trochu blbá,“ vysvětlovala, proč si s ním vůbec něco začínala, když dobře věděla, jakou má pověst. „Jsme takové samaritánky, věříme, že můžeme mužský zachránit.“ Nikdy se netajila tím, že se zamilovávala velmi ráda, v partnerském vztahu by si ale vystačila s něhou. Jakmile po ní partner chtěl víc, bylo po lásce. „Na konci vyvrcholení, kdy ten chlap začne mít absolutně dementní výraz, najednou pomine všecko, jakákoli poezie. Vypadá jak idiot,“ vyjádřila pragmaticky své pocity.

Kvůli dítěti zatnula zuby

Ve své nejslavnější době byla nazývána českou Elizabeth Taylor, hrála krásné osudové ženy, kterým leží chlapi u nohou, a dokonce i pár choulostivých milostných scén natočila. V osobním životě ale měla raději přátele z řad homosexuálů. Se svým druhým manželem, režisérem Pavlem Hášou, prý spala, protože toužila po dítěti. Přesto v manželství setrvala až do Hášovy smrti, nicméně jen proto, že ji toleroval, měl pro ni pochopení, nic si nevynucoval a v ničem ji neomezoval. „Celých dvaapadesát let se obětoval,“ připustila po letech. Jejím snem byla čistě duševní láska a milující parter to překvapivě dokázal akceptovat. „Všichni pořád čekají, že někdo za ně něco udělá, štěstí hledají skrze někoho jiného. Jsou na velkém omylu,“ řekla před časem v jednom rozhovoru. „Štěstí je jenom filozofie, pouhý úhel pohledu, všechno trápení nás učí vážit si toho, co máme, každého pohlazení. Maminka mi říkávala, že by si člověk neměl stýskat, měl by překonávat překážky a neulejvat se.“ Nakonec se oběma manželům stala osudnou stejná nemoc – Alzheimerova choroba. Na Hášu zaútočila mnohem dřív, již v roce 2000 se musel kvůli ní vzdát veškeré umělecké činnosti a péče o něj celou rodinu velmi vyčerpávala. Nejprve fyzicky i psychicky, později se přidaly i finanční starosti. Poslední dva roky totiž strávil ve specializovaném Alzheimer centru, kde měsíční pobyt přijde na 30 000 korun. Zemřel počátkem srpna roku 2009.

Stáří je krásné

To říkávala již léta a kdekdo nad jejím populárním výrokem jenom nevěřícně kroutil hlavou. V září 2014 oslavila paní Květa pětaosmdesáté narozeniny a o pár týdnů později ji začala sužovat jedna zdravotní komplikace za druhou. Nejprve jí šlo doslova o život vinou krvácení do dutiny břišní, pak se pokusila přechodit infarkt, který odstartoval opravdové drama – začala trpět vážnými problémy s pamětí. Jakoby její stav předznamenala role v komedii Účastníci zájezdu, v níž ztvárnila zmatenou dámu, pátrající po místě svého prvního setkání se zesnulým manželem. Byla převezena do léčebny dlouhodobě nemocných, protože její stav vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou péči. Nakonec se uchýlila jako manžel do Alzheimer centra, kde strávila téměř tři roky. Minulý týden ale byla převezena do pražské Thomayerovy nemocnice, protože se její zdravotní stav začal dramaticky zhoršovat. Již dříve trpěla problémy se srdcem, nyní přestával fungovat mozek. Smrti se ale nikdy nebála, protože věřila, že je lidská duše věčná.

 

Božoňka2

Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace