Geniální samouk se tak vypracoval, že si před ním lidé na ulici uplivovali. A když se naštval, padaly v divadelní šatně facky… Tajnosti slavných
24.09.2017
Foto: vis.idu.cz/Ústřední divadlo československé armády Praha
Popisek: Martin Růžek v roce 1961 v Shakespearově tragédii Koriolanus
Geniální samouk vyučoval herectví zásadně jenom v kavárnách a ulovil zbožňovanou operní hvězdu. Když mu ji pak přebral mladší kolega, padaly v šatně brněnského divadla facky. Vzápětí se ale potvrdilo staré přísloví, že facka není argument.
Kdo by neznal jeho krále Kazisvěta z pohádky Princezna se zlatou hvězdou, barona Kaunitze v komedii Adéla ještě nevečeřela či Petra Voka v komedii Pan Vok odchází. Jeden z nejvýraznějších představitelů moderního realistického herectví měl velmi široký a dynamický rejstřík, od strhující vitality přes polotóny, ukrývající vnitřní napětí, až ke komornímu výrazu. Byl nesmírně přesvědčivým mistrem herecké zkratky, plné vnitřní obsažnosti. Jeho postavy mají pevnou stavbu a překvapují novými a originálními detaily. „Nepamatuji se, že by zničil nějakou figuru. To, co předvádí, je krásné, moderní herectví,“ složil kdysi Martinu Růžkovi poklonu František Filipovský. I když jeho role byly převážně sympatické, od ztvárnění fanatického jezuity Koniáše v historickém dramatu režiséra Karla Steklého Temno se zapsal u filmových kritiků především jako představitel padouchů. Zahrál ho totiž tak přesvědčivě, že si před ním lidé na ulici dokonce uplivovali. Následovali další zloduchové, pak už je ale začal odmítat. „Proti negativním hrdinům nic nemám, ale není možná šířit pořád jenom zlo. Naštěstí režiséři pochopili, že bych měl hrát i jiné charaktery,“ prohlásil. Nakonec jich vytvořil jen ve filmu či televizi na sto padesát.
Vzdal hold zavražděnému
Původně se jmenoval Erhard Martin – Erhard bylo jméno a Martin příjmení. Narodil se 23. září 1918 v Červeném Kostelci, v rodině obchodníka se suknem, mnohem víc než o živnost se ale od dětství zajímal o film a divadlo. Po smrti otce Antonína se s matkou přestěhoval v roce 1929 do Hradce Králové, kde studoval na gymnáziu a současně si začal plnit životní sen – hrál v dětském divadelním souboru. Po pěti letech se přesunuli do hlavního města a již v roce 1935 se Martin pokusil o přijetí na konzervatoř. Tehdejší uznávaný profesor Svoboda ho ale odmítl, prý pro nedostatek talentu. Neuspěl ani podruhé, a tak nakonec maturoval na karlínské reálce. V roce 1939 začal studovat na matčino přání lesní inženýrství na ČVUT, vzápětí ale byly české vysoké školy uzavřeny nacisty, a tak pracoval jako číšník, maloval obrazy…, hlavně ale hrál divadlo s různými ochotnickými společnostmi. V roce 1941 musel nastoupit do protiletecké civilní obrany, tzv. luftschutzu, a krátce nato se seznámil s Dédou Papežem a do roku 1943 působil v jeho divadle Čin i jako režisér. Poté se stal jedním ze zakladatelů divadla D Tvář a účinkoval v Rokoku ve skupině Živé jeviště satirika Václava Laciny. V roce 1944 sklidil první velký úspěch v Rokoku a Alhambře jako člen souboru Jana Snížka v pásmu Nekonečný trojúhelník a právě tehdy přijal příjmení Růžek na památku matčina bratra, štábního kapitána generálního štábu Otmara Růžka, který byl v roce 1941, po atentátu na obávaného říšského protektora Reinharda Heydricha, zastřelen za odbojovou činnost v Obraně národa. Ukrytým parašutistům, kteří vykonali atentát, totiž obstaral prostřednictvím libeňského řezníka Vosmíka pokrývky. Od té doby vystupoval už pouze pod jménem Martin Růžek a od roku 1962 měl toto příjmení zapsáno i v dokladech.
Učil zásadně v kavárnách
Po uzavření divadel v roce 1944 pracoval až do konce války v modřanské továrně Interfarma. Již během okupace se ale intenzivně vzdělával, studoval divadelní a dramatickou literaturu a jeho neformálním učitelem se stal redaktor a divadelní kritik A. F. Šulc, který mu umožnil přístup do své divadelní knihovny. Růžek byl typický herecký samouk, který si postavení a mistrovství vydobyl vlastním úsilím a odhodláním, a právě z toho pramenila jeho pozdější rezervovanost a nechuť v oficiální herecké školství. Nabídky stát se divadelním pedagogem a vyučovat na DAMU odmítal, výjimku učinil pouze jednou. V Brně krátce vyučoval na JAMU a jeho jediným žákem se stal pozdější divadelní režisér Alois Hajda. Pamětníci však označovali jeho metody jako poněkud neobvyklé – výuka a konzultace s žákem se totiž většinou konaly v brněnských kavárnách. Po osvobození se stal již profesionálním hercem a zpočátku vystřídal několik ‘štací‘. V roce 1957 přešel do pražského Divadla čs. Armády, dnešního Divadla na Vinohradech, aby v roce 1963 zakotvil v Národním divadle. V posrpnovém období až do normalizace dokonce působil jako šéf činohry a zůstal v něm až do oficiálního odchodu do penze v roce 1990.
Byl tak skvělý padouch, že mu to už zůstalo
Před kamerou stanul poprvé v roce 1949 jako Young v povídce Vladimíra Síse Dýmka míru a již druhý film, historické drama režiséra Karla Steklého Temno, naplno odstartoval jeho kariéru. Předvedl totiž tak excelentní výkon, že z jeho fanatika Koniáše, který šíří utrpení a zlo, diváky dodnes mrazí. Pan Růžek nesmírně obdivoval jeho ‘duchovního otce‘, spisovatele Aloise Jiráska, a již jako student se v roce 1930 hrdě zúčastnil jeho pohřbu. „Mistru Jiráskovi jsem stál špalír s náchodskými gymnazisty, když ho na poslední cestě převáželi z Prahy do rodného Hronova,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru. V roce 1958 začal spolupracovat i s Československou televizí, pro niž ztvárnil velké postavy v přepisech literárních předloh i v původních hrách. Objevoval se ale i v pohádkách a večerníčcích a stal se oblíbeným televizním dabérem. Intenzivně pracoval i v rozhlase, tam ale bylo jeho postav tolik, že jsou jen velmi obtížně dokumentovatelné. Za své výkony byl v roce 1965 vyznamenán titulem zasloužilý umělec, v roce 1974 k němu přidal Zasloužilý člen Národního divadla a o čtyři roky později ještě národního umělce. Tento titul ale v prosinci 1989 vrátil na protest proti policejní represi vůči studentské demonstraci. V roce 1988 se stal čestným občanem svého rodného města, Červeného Kostelce.
V zákulisí padaly facky
Poprvé se oženil s hvězdou brněnské Janáčkovy opery Jarmilou Palivcovou, záhy mu ji ale přebral o deset let mladší kolega, herec Josef Karlík. Jednou dokonce kvůli tomu padaly v zákulisí brněnského divadla i facky. Bylo to téměř stylové – právě totiž hráli Shakespearovo Zkrocení zlé ženy. Pak se seznámil se svou druhou ženou Milenou, která přivedla do manželství syna Vladimíra, a prožili spolu šestačtyřicet let. Jeho největší životní vášní byl fotbal, především pražská Slavia. „Vím, že mi v žilách proudí červenobílá krev,“ říkával. Počátkem šedesátých let patřil k aktivistům, kteří se zasadili, aby byl klubu, od padesátých let přejmenovanému na Dynamo Praha, navrácen tradiční název SK Slavia Praha, a v letech 1965 až 1983 byl předsedou Klubu přátel Slavie. Jeho poslední filmovou rolí se stal v roce 1994 převor v historickém dramatu režiséra Ludvíka Ráži V erbu lvice. Krátce po natáčení ho ale postihla mozková mrtvice, a tak již nemohl dokončit postsynchrony a jeho postavu namluvil Luboš Tokoš. Martin Růžek totiž zůstal nepohyblivý, a sotva se začal jeho zdravotní stav zlepšovat, udeřil infarkt a musel dostat nový kardiostimulátor. Nebyl na tom dobře ani psychicky, a tak strávil poslední měsíce života v léčebně dlouhodobě nemocných v pražském Motole. Zemřel 18. Prosince 1995 a Národní divadlo, na jehož jevišti prožil téměř třicet let, mu odmítlo uspořádat poslední rozloučení. Nakonec se to vedení nejspíš rozleželo v hlavách a nabídli jeho manželce Mileně obřad ve foyer, ta ale odmítla licitovat.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská