Zákeřná nemoc, definitivní konec velkého snu i lásky. Od ran osudu zkrátka neochrání ani sbírka Zlatých slavíků… Tajnosti slavných
22.09.2017
Foto: Supraphon / repro
Popisek: Hana Zagorová tak, jak jsme ji znali v sedmdesátkách
VIDEO Zdraví si za slávu ani peníze nekoupíš. Donekonečna by o tom mohla vyprávět žena, která se stala z pohledu suché statistiky druhou nejúspěšnější českou a slovenskou zpěvačkou. Přitom měla o svém životě i profesi původně úplně jinou představu. Jenže ani s devítinásobnou Zlatou slavicí se osud nemazlil.
Bez hudby už si dávno neumí jediný den vůbec představit, přestože původně měla namířeno v uměleckém světě do jiného kouta. Ke zpěvu ji sice vedla maminka, tatínek ji prý ale raději viděl s kladivem v ruce. Původně se chtěla stát herečkou a nakonec si vybojovala mimořádný úspěch i s logopedickou vadou, které se nikdy nezbavila. Dokázala ji ale přetvořit ve výhodu a neodmyslitelnou součást svého hlasového projevu. Historicky druhá nejúspěšnější zpěvačka Hana Zagorová nazpívala během pětapadesáti let kariéry více než osm stovek písní, do české populární hudby přivedla termín beatový šanson a dokázala vystoupit i na 360 koncertech během jediného roku. Polovina Čechů ji miluje, ta druhá ji má zaškatulkovanou jako rozvernou skotačící hvězdu, která mluví ve zdrobnělinách. Ve své podstatě je prý velmi plachá, což je zřejmě největší paradox, který s její úspěšností ani trochu nekoresponduje. Ani sláva však nemohla vyřešit její nejvážnější životní problémy – těžkou nemoc a marnou touhu po dítěti.
Bludička Julie:
Táta ji viděl raději s kladivem
Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích na Ostravsku a na krásné dětství po boku o dva roky starší sestry Evelyn vzpomíná celý život. Její otec Jan Zagora byl stavební inženýr, matka Edeltruda učitelka. Od sedmi let se začala učit hrát na klavír, od diplomu ve školní soutěži za sbírku dětských básniček později pokročila k psaní písňových textů. Ke zpěvu se dostala víceméně náhodou. Začala spolupracovat s ostravským rozhlasem, kde vznikly její první nahrávky, a pak ji Gustav Brom přemluvil k pěvecké premiéře v soutěži Hledáme nové talenty a také ji ve finále ročníku 1963 doprovodil se svým orchestrem. A již v roce 1965 měla v televizi vlastní pořad Písničky pro Hanku. Nato se ohlásil dramaturg Ostravského rozhlasového orchestru František Trnka, který jí nabídl k nazpívání svou Písničku v bílém. V roce 1968 obsadila díky ostravským nahrávkám s ORO a skupinou Flamingo Richarda Kovalčíka páté místo v anketě Zlatý slavík a s Kovalčíkovým hitem Svatej kluk debutovala na singlu Supraphonu. Více než soul z repertoáru Arethy Franklin, který ji v prosinci 1968 přivedl v bloku Flaminga až na pódium 2. československého beat-festivalu v pražské Lucerně, jí ale vyhovoval šanson, v němž našla svoji ‘parketu‘. O něco později ji uznávaný kritik Jiří Černý dokonce nazval „skutečnou kněžnou zpívaného českého slova“ a František Trnka v souvislosti s ní zavedl termín beatový šanson.
Zum zum zum:
Dobrovolně zradila svůj sen
Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě si konečně začala plnit svůj velký sen – uspěla u přijímacích zkoušek na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. V roce 1969 absolvovala v oboru herectví jako Josefína ve stejnojmenném představení Vladislava Vančury. Vzápětí dostala několik nabídek na angažmá z pražských divadel, přestěhovala se do metropole, nakonec se ale definitivně upsala hudebnímu ďáblu. Začala nahrávat s orchestrem Václava Zahradníka a vystupovala se skupinou Sodoma & Gomora, jejímž třetím protagonistou kromě ní a Viktora Sodomy byl Jiří Štědroň. Na pozvání Jiřího Štaidla také spolupracovala s hudebním divadlem Apollo a zpívala v samostatném bloku na koncertu Karla Gotta v sále západoberlínské filharmonie. Její hlasové nedostatky – mírně nakřápnutý hlas a špatná výslovnost sykavek – se paradoxně staly předností, protože jí dodávaly osobitý projev a byla díky nim mezi ostatními zpěvačkami snadno rozpoznatelná. Slibnou kariéru však narušila nejdřív jedna a později další, ještě vážnější choroba, což zcela ovlivnilo její pohled na svět i samu sebe a přineslo do jejího života další vlastnost – pokoru.
Já jsem tvá neznámá:
Balanc na hranici mezi životem a smrtí
Od mládí trpí Hana Zagorová těžkou poruchou krvetvorby. Více než třicet let musela pravidelně docházet na transfuzní oddělení, kde jí měnili krev. Nakonec nemoc přece jen ustoupila, v určitém období jí však nedovolovala opustit republiku déle než na tři týdny. Po celou dobu věděla, že se pohybuje na hraně mezi životem a smrtí. O své nemoci přesto dlouho odmítala veřejně mluvit, nechtěla, aby ji někdo litoval. Teď už patnáct let na transfúze nemusí, nemoc by se však mohla kdykoli vrátit. A právě zdravotní problémy zavinily, že si nikdy nemohla splnit největší přání – stát se matkou. Těhotenství by totiž pro ni znamenalo smrtelné nebezpečí. Přesto se ale dlouho odmítala naděje na mateřství vzdát a usilovala alespoň o adopci. Ani to jí však nevyšlo, protože se na její hlavu snesla řada tvrdých argumentů. Nemoc, jejíž vývoj si lékaři netroufali zodpovědně odhadnout, skutečnost že byla svobodná, časově náročné povolání… zkrátka úředních námitek se našlo víc než dost. A k nim se možná leckdy přidružila i trocha lidské závisti a nepřejícnosti. Po nekonečném běhu na hodně dlouhou trať, během nějž se jí vysněný cíl neustále jen vzdaloval, nakonec boj s větrnými mlýny vzdala.
Pan Tydlitýt a pan Tydlitát:
Hvězda sedmdesátek
Koncem šedesátých let se začala častěji objevovat na televizní obrazovce, v letech 1972 až 1974 hostovala v legendárním divadle Semafor jako Bludička ve slavném parodickém představení Kytice. Její popularita narůstala, což se odrazilo i v umístění v anketě posluchačské oblíbenosti. „Tehdy jsme mohli jít do hospůdky, vracet se veselí po ulici v pět ráno a nikdo pak dva měsíce nepsal, že se někdo někde opil,“ zavzpomínala před časem v rozhovoru pro ona.idnes.cz. V letech 1974 a 1975 získala bronzového slavíka, následoval stříbrný a od roku 1977 pak devětkrát po sobě zlatý. Na koncertech začala vystupovat s vlastní doprovodnou kapelou, kterou vedl Karel Vágner. Nejprve s Michalem Prokopem, kterého v roce 1975 vystřídal Petr Rezek, a tohle úspěšné profesionální partnerství vydrželo šest let. V osmdesátých letech pravidelně natáčela vlastní hudební pořad Dluhy Hany Zagorové, koncertovala ze všech sil – během jediného roku dokázala zvládnout až 360 vystoupení! Nahrávala desky doma i v zahraničí, kde i natáčela pořady a spolupracovala s řadou zahraničních kolegů.
Náš dům zní smíchem:
Když dostala zaracha, netušila, že nebude dlouhý
V roce 1980 se objevila v jedné z hlavních rolí filmového muzikálu Zdeňka Podskalského Trhák, v roce 1989 natočila ve spolupráci s německou televizí muzikálovou pohádku Peter Pan. Pokračovala ve spolupráci s Karlem Vágnerem, který se stal jejím kapelníkem, manažerem i skladatelem. V letech 1980 až 1986 vystupovala s tanečním a pěveckým duem Petra Kotvalda a Stanislava Hložka a vzápětí odešel Rezek, což podle ní zavinil její špatný odhad. „Vymyslela jsem si k sobě do druhé poloviny programu dva zpěváky, kteří by zpívali sbory a trochu tančili. Byli to Petr Kotvald a Stanislav Hložek, tehdy absolutně neznámí kluci. A Petr najednou řekl, že končí, protože měl pocit, že tam je už přechlapováno,“ přiznala kdysi v rozhovoru pro novinky.cz. Pak ale v červnu 1989 podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova, a ještě týž večer to oznámilo rádio Svobodná Evropa. Na oplátku jí byla okamžitě zastavena činnost a až do pádu komunistického režimu nesměla veřejně vystupovat. Doma přestal zvonit telefon, na vchod namířili kameru. Byla předvolána na StB i ústřední výbor KSČ. Tlačili na ni, ať podpis odvolá. Odmítla, svůj podpis naopak utvrdila slovy: „Nebylo tam nic, s čím by slušný člověk nesouhlasil.“
Sliby chyby:
Stále v první desítce
Znovu zpívala na veřejnosti v listopadu 1989, s Jaroslavem Hutkou hymnu na pražském Václavském náměstí a následně na Letné s Martou Kubišovou a Jiřím Suchým. Kromě těch několika měsíců zákazu kariéru nikdy nepřerušila a stále patří k nejoblíbenějším. Svědčí o tom prodeje alb, role v muzikálech, vyprodané koncertní sály i stálé umístění na předních příčkách v anketě Český slavík. Je jedinou zpěvačkou své generace, která se po celou dobu drží v první desítce žebříčku oblíbenosti, a je nejprodávanější tuzemskou zpěvačkou. V soukromí však za to zaplatila až neúměrně vysokou daň. Jejím prvním manželem se stal v roce 1986 tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Šuškalo se, že jejich manželství bylo účelové, gentlemanská dohoda kvůli žádosti o adopci, protože jako svobodná nemohla Hanka podle předpisů o svěření dítěte do péče požádat. Zpěvačka však stála trvá na tom, že byl její velkou láskou. Přesto se s ním v roce 1992 rozvedla, rozvodový rozsudek nabyl platnosti pouhý den před dalším svatebním obřadem. „Ten rozvod byl mistrovský kousek Oldy Lichtenberga, který byl mým právníkem. Že jsme to vůbec stihli,“ konstatovala.
Kamarád:
Zamilovaný zajda
Do jejího života totiž náhle vstoupil slovenský operní pěvec, o deset let mladší Štefan Margita, který se do ní bláznivě zamiloval. Dokonce jí oznámil datum svatby a ani trochu ho nezajímalo, že je vdaná. Během čtyřletého omezení vlastních aktivit v devadesátých letech ho Hanka doprovázela na koncertních turné a divadelních angažmá po celém světě a jsou považováni za nejšťastnější pár českého showbyznysu. Vzájemně se podporují, domů si prý ale práci neberou. Oba potřebují před koncerty klid a dokážou být i po tolika letech na hudební špičce stále ještě nervózní. „Ve chvíli, kdy je jeden nervózní, tak si jdeme z cesty,“ přiznala Hanka v rozhovoru pro revue.idnes.cz. „Doma nezpíváme nikdy. Sousedi si na nás stěžovat nemohou,“ dodal Margita. Přes úspěchy a zlepšení zdravotního stavu ale neuhasínající hvězda neočekává, že vše musí být neustále zalito sluncem. „Pár nepříjemných věcí se událo. Proto se snažím neotravovat si život prkotinami, neztrácet čas,“ dodala.
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste nebo byli viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Adina Janovská