Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zažil i noční bitku, deset chlapů na deset. „Já jim často říkám, naše země, naše pravidla, což je heslo českých islamofóbů,“ vypráví muž, který se stará o uprchlíky

10.09.2017
Zažil i noční bitku, deset chlapů na deset. „Já jim často říkám, naše země, naše pravidla, což je heslo českých islamofóbů,“ vypráví muž, který se stará o uprchlíky

Autor: Facebook

Popisek: Pomáháme lidem na útěku, ilustrační foto

Do Srbska odjel jako dobrovolník poprvé na podzim 2015. Plánoval zůstat na víkend, nakonec z toho byly dva týdny. Za měsíc byl zpátky na dalších 14 dní a nyní je to již dva roky, co se Milan Votypka této balkánské misi věnuje. Odjel proto, že se snažil celý ten uprchlický problém nějak pochopit. A propadl tomu. O uprchlících soudí, že jsou nám mnohem podobnější než bychom čekali. Náboženství není jejich hlavní problém. Chtějí takové obyčejné věci. Uživit rodinu. dát děti na studia, aby se měly dobře... Rozhovor s Milanem Votypkou otiskl Magazín Víkend, publikoval ho pak i XMen na iDnes.cz.

V devětatřiceti letech šéfuje Milan Votypka organizaci Pomáháme lidem na útěku, která sdružuje dobrovolníky pomáhající v uprchlických táborech na jihu Evropy. On sám pracuje v táborech v Adaševci a Principovac, které jsou pod správou Komisariátu pro uprchlíky a migraci v Srbsku.

Pro magazín Víkend o migrantech říká „Jejich problém je že nemají žádnou vizi. Představte si, že jste někde měsíce, nevíte, kdy se dostanete někam dál, jestli se vůbec někam dál dostanete, a musíte nějak trávit čas. Jsou z té frustrace a nekonečného čekání nervózní, občas se i poperou.“ 

 

Na otázku, jak reagovali bitkaři, Milan Votypka (na snímku ze svého archivu) odpověděl: „Že prý je to family issue, tedy rodinná záležitost. To je zaříkávadlo, jeden z nejpoužívanějších obratů. A pak ještě Big problem, my friend, tedy Velký problém, příteli. Obvykle jde o Alibaba problem. Alibaba problem znamená krádež. Podle Alibaby a čtyřiceti loupežníků."

 

A dodává, že si zařídili provizorní posilovnu, hrají fotbal a učí se s dětmi. „Na druhou stranu jsem už zažil i noční bitku, deset chlapů na deset. Z bezpečné vzdálenosti jsem na ně křičel, buď ať toho nechají sami, nebo zavoláme srbskou policii.“ Přistěhovalci řeší bitkami své rodinné záležitosti nebo takzvaný „Alibaba problem“  - krádeže, ale v táboře se prý zas tak moc nekrade. V zimě si kradli deky, prý prostě proto, že jim bylo zima. A jejich výhodou je, že alkohol na rozdíl od našich krajů není v jejich zemích tak oblíben. „Představoval jsem si, jak by to vypadalo, kdyby v uprchlickém táboře byli Češi. Myslím, že by to bylo mnohem horší. Alkohol by jakoukoli nevraživost posiloval nebo by vedl k větší agresi. Na to, v jaké jsou uprchlíci situaci, jsou vlastně velmi ukáznění.“ 

Přísně dodržujeme zákony, jak české, tak srbské, respektujeme policii 

Značná část uprchlíků má jediný cíl – dostat se někam dál, takže zkoušejí přejít přes hranice, podle Milanových slov se to podaří asi tak desetině z nich… Tvrdí, že čeští dobrovolníci jsou ve své pomoci docela konzervativní. „Nechceme zachránit svět tak, že bychom podporovali nějakou ilegální činnost. Konzervativní jsme v tom, že velmi přísně dodržujeme zákony, jak české, tak srbské, respektujeme policii, spolupracujeme s oficiálními autoritami. Nechceme rozhodovat, kdo má nebo nemá právo žít v Evropě. Pomáháme pouze lidem, kteří v táboře už jsou, zlepšovat jejich podmínky a trávit čas smysluplně.“

Takže například  provozují prádelnu. Vymysleli školu, jejíž provoz převzaly i další neziskovky. Mezi uprchlíky je prý hodně pedagogů. Dobrovolníci zřídili knihovnu, kam lidé posílají a nosí knihy. Školu vybavili učebnicemi angličtiny a němčiny.  „Tábory hlídá klasická srbská policie a  dobrovolníci vlastně pomáhají i Srbům, možná víc než jen uprchlíkům,“ zamýšlí se Milan a dodává „Je tam dobře vidět propojení dvou světů: uprchlíci mají naivní představy o Evropě, Evropané mají naivní představy o uprchlících. A u nás se ty představy propojí a zažité zkušenosti je uvedou na pravou míru.“ 

Na otázku Víkendu o těch našich naivních představách odpovídá: „Že všichni uprchlíci jsou muslimové. Že jejich náboženství a kultura hrají v jejich životech klíčovou roli. Že jsou od nás nějak zásadně odlišní.“  A jejich naivní pohled? ptá se Víkend. „Že Evropa je ráj na zemi...“ 

Jak takový uprchlický tábor  vypadá? 

„Uprchlické tábory jsou vlastně taková stanová městečka, kde je zajištěné jídlo. Uprchlíci si nesmí sami vařit. Kvůli krysám. Jídlo se vozí zvenku a rozdává se třikrát denně. Jsou tam sprchy, zdravotní péči zajišťují srbští lékaři ve speciálním stanu, kde se odehrávají třeba i porody a kam chodíme i my, když náhodou onemocníme. Obyvatelé mají zajištěnou střechu nad hlavou – ve stanu s dalšími sto lidmi. Říkáme tomu v žertu padesát odstínů chrápání.“ usmívá se Milan Votypka nad nočními efekty.

 

V táborech je zaveden denní režim, dodržuje se večerka, od půlnoci do osmi do rána musí být klid a většina uprchlíků to respektuje „Vděčná většina, která je ráda, že těch pár rušivých elementů má někdo pověření usměrnit. Já tam často říkám heslo českých islamofobů: Naše země, naše pravidla. Ale když to řeknete uprchlíkům přímo do očí, slušně, bez urážek tak, aby to pochopili a naše pravidla respektovali, je to něco jiného, než když to heslo někdo křičí na náměstích,“ říká český dobrovolník Milan Votypka.

Kriminalita v táborech je nízká 

Kriminalita je v táborech kupodivu nízká. Žádné násilí. Jeden čas dokonce do výhradně mužských stanů v táboře Principovac posílali na noční hlídky i ženy – dobrovolnice. Nikdy se jim nic nestalo. „Holky na těch nočních službách nikdy nikdo neotravoval, žádné sexuální narážky, nic. Ti kluci se vždy chovali jako džentlmeni.“ Nicméně Milan dodává, že když některá z dobrovolnic vymyslí pro zlepšení nálady v táboře diskotéku, raději ji zatrhne.

Od konkrétních lidských příběhů se snaží držet si odstup, ale pohled na dva desetileté kluky hádající se o míč, rodáky z míst chemického útoku z Chán Šajchúnu, se ho přesto dotkl. „Po útoku se okamžitě na internetu objevily fotky stejných okatých syrských kluků, jako jsou Mohammad a Chadar, jak se dusí a umírají. Došlo mi, jak jsem se na ně vždycky zlobil, že se neumí dohodnout. A vlastně jsem z toho měl radost, že se hádají, že je to správně, že jsou živí.“ V té souvislosti není bez zajímavosti, že v táborech funguje i psychologická pomoc pro dobrovolníky. 

EU staví střechu uprostřed deště 

Při tomto pohledu na krizi zblízka si Milan myslí, že Unie jede kilometr za vozem. „Ale aspoň něco dělá, i když je to stavba střechy uprostřed deště. Roky se vědělo, že migrační vlna hrozí, ale nikdo to neřešil.“ Problém vidí i v tom, že do Afriky sice míří výrazná pomoc, ale víc peněz pořád posílají domů z Evropy migranti. Takže proč by se chudý stát měl starat o omezení migrace, když z ní vlastně bohatne? „Já vidím řešení v tom, dávat lidem z některých problematických zemí studentská a pracovní víza, po jejichž vypršení by se vrátili domů a tam předávali zkušenosti, které v Evropě získají. Aby zkrátka ti nejlepší trávili nějaký čas v Evropě legálně. Na druhou stranu Evropa nemůže být vzorem ve všem.“ A uvádí situaci, kdy se v Kamerunu začaly kácet pralesy, protože se tam našlo zlato. Tím se ale ztratila voda a zemědělci přišli o obživu. „Pak je posloucháte a oni říkají: pro vás v Evropě bylo vykácení lesů přece cestou k prosperitě a nám to chcete na našem území zakazovat? Není to jednoduché ani černobílé...“

A jak tedy Milan celé té uprchlické záležitosti nakonec porozuměl?

„Ještě pořád na to nemám názor. Ale třeba to ani nejde. Je to příliš velké, pestré. Potkal jsem desítky lidí, kterým bych chtěl strašně moc pomoci. A desítky lidí, které bych klidně poslal zpátky do jejich vlasti. Jenže takhle to vidím já, jiní dobrovolníci, politici nebo úředníci to mohou vidět jinak.“ Tak trochu otevřeně končí český dobrovolník, který i přes to, co zažil v uprchlických táborech, nepodléhá malomyslnosti a bere vše jako výzvu, ve které chce  obstát. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na 

 

Vložil: Lea Vlasáková

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace