Nejdřív tleskali, pak by ho za totéž nejradši utopili na lžíci vody. „Jenže to by museli utopit celou generaci,“ říkával muž, kterému jediná role obrátila naruby celý život i kariéru. Tajnosti slavných
03.09.2017
Foto: ČT
Popisek: Vladimír Brabec v serriálu Třicet případů majora Zemana
Kontroverzní seriál Třicet případů majora Zemana se stal legendou, kterou jedni milují a druzí zatracují. Jedni i druzí ho ale znovu a znovu sledují. Do světa legend se 1. září navždy přesunul i jeho hlavní představitel, herec Vladimír Brabec. Bylo mu osmdesát tři let.
„Večer ukončil svou životní pouť Vladimír Brabec. Vzpomeňte si na společně prožité chvíle. Popřejte svobodu a mír jeho duši. Děkujeme všem, kteří v posledních letech pomohli svou přítomností nebo myšlenkou,“ oznámila v pátek 1. září večer smutnou zprávu na sociální síti Instagram vnučka herecké legendy Lena Brauner. Podle oficiální zprávy ČTK odešel představitel zbožňovaného i odsuzovaného majora Zemana navždy ve známém sanatoriu Na Pleši, kam se v poslední době uchýlil kvůli stupňujícím se zdravotním potížím. „Zemřel stářím v rodinném kruhu,” dodala Lena. S vážnými problémy se srdcem se herec potýkal již léta. Několikrát ho tak zradilo, že skončil v nemocnici, jednou ho dokonce musela odvézt záchranka přímo z jeviště Národního divadla. Bylo mu tehdy pouhých padesát let a natáčení kontroverzního seriálu Třicet případů majora Zemana bylo právě v plném proudu. Filmaři ale na něj rádi počkali a udělali tenkrát dobře. Zrodil se tk seriálový fenomén, který zázračně přežil i společenské změny počátku devadesátých let a diváci ho dodnes sledují se stále stejným nadšením. A svému hlavnímu protagonistovi ovlivnil celý život. Přestože byl pan Brabec již od roku 1959 členem souboru činohry Národního divadla, ztvárnil nekonečnou řadu postav a měl našlápnuto i na bohatou televizní a filmovou kariéru, pro spoustu fanoušků zůstal navždy především majorem Zemanem.
Hercem odmalička
Narodil se 15. května 1934 na pražském Žižkově, do rodiny malíře pokojů a ochotníka. Divadlo ho okouzlilo již v raném dětství, a tak začal zpívat v Kühnově dětském sboru, od dvanácti let hrál v žižkovském Divadle Akropolis a o dva roky později stanul poprvé před filmovou kamerou v detektivce Křížová trojka. O své budoucnosti měl naprosto jasno, a tak se přihlásil na pražskou DAMU a vystudoval herectví pod vedením významných profesorů Radovana Lukavského, Miloše Nedbala a Otomara Krejči. Následně působil jednu sezónu v Divadle pracujících v Mostě a základní vojenskou službu si odbyl na Burianově scéně D 34. V roce 1955 se oženil, jeho celoživotní družkou se stala bývalá operetní zpěvačka Naděžda Znamínková, s níž měl syna, dnes již šedesátiletého režiséra Pavla, a o sedm let mladší dceru, herečku Helenu. A krátce nato stanul na jevišti Národního divadla. Nabídku dostal, když byl šéfem činohry legendární Otomar Krejča. „Tenkrát to nebylo jen tak. Herec tam musel odehrát tři role, než ho schválila umělecká rada,“ zavzpomínal. „Moje první zkoušená role, po několika záskocích, byla ve Smrti obchodního cestujícího od Arthura Millera, to byla inscenace, která se, myslím, zapsala do dějin českého divadla. Karel Höger hrál hlavní roli, já s Vláďou Rážem jeho syny.“ Byl živelný, uvolněný a impulzivní, a tak zpočátku hrál hlavně milovníky, citově založené hrdiny i komické figurky, nešetřící nadsázkou. Dokázal ale bravurně předvést i složité a náročné charakterní kreace, kterým dodával jedinečnost svou uvolněností a sytým, výrazným hlasem. Přesto dostával v divadle i před kamerou hlavní role jen vyjímečně.
Zemanem navždy
Ve filmu na sebe poprvé výrazněji upozornil v roce 1970 coby kancléř v historické komedii režiséra Karla Steklého Svatby pana Voka, a pak už svoji filmografii pilně plnil. Mnohem více příležitostí než film mu totiž nabídla televize. Zahrál si v nekonečné řadě inscenací a objevil se i v seriálových projektech, poprvé již v roce 1968 v legendárních Sňatcích z rozumu, jako představitel hudebního skladatele Antonína Dvořáka. A v roce 1974 dostal nabídku, která už navždy ovlivnila celou jeho uměleckou dráhu – postavu Jana Zemana ve slavných ‘Třiceti případech‘. Seriál o historii československého komunistického bezpečnostního sboru stále vyvolává rozporuplné reakce. Někteří říkají, že jde o napínavé detektivky, jiní v něm vidí nástroj propagandy. Hrála v něm řada populárních herců, někteří se tváří, že s tím nemají problém, jiní by na tento projekt raději zapomněli a jen menšina o svém účinkování v něm mluví jako o pochybení. Otázky, týkající se Zemana, už byly tak omleté, že na ně Vladimír Brabec ani neměl chuť odpovídat stále dokola. Připouštěl, že Zeman ovlivnil jeho kariéru i soukromí, dokonce poznamenal život i jeho dětem. Dál ale trval na svém a opakoval, že se nemá za co stydět. „Jsem herec, chtěl jsem hrát,“ říkával. „Přiznám, že mi po těch letech dělá dobře, když na mě lidé volají majore. Dnes mi to už zní úplně jinak než před lety a já to beru jako satisfakci. Vím, že se jim líbí herecké výkony. Jinak by se na to nedívali.“
Škatulata, hejbejte se
Přitom všechno mělo být úplně jinak. Herecká ‘škatulata, hejbejte se‘ odstartoval režisér Karel Kachyňa, který ho chtěl původně do hlavní role trezorového dramatu Ucho. Jenže Brabec odmítl, rozhodně ale nikoli kvůli filmu jako takovému. Důvod měl mnohem prozaičtější. „Já tehdy chtěl být v létě, kdy se točilo, s rodinou. Děti byly malé a já si je chtěl užít aspoň o divadelních prázdninách,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru. Díky tomu Kachyňa obsadil místo něj do role náměstka ministra Ludvíka Radoslava Brzobohatého, což následně pořádně zatřáslo Brzobohatého kariérou. Režisér Jiří Sequens zase původně viděl jako Zemana právě jeho, jenže jeho návrh v Československé televizi neprošel právě kvůli čerstvému kádrovému ‘škraloupu‘, který si Brzobohatý vysloužil Uchem. A při hledání nového hrdiny pak padl Sequensův zrak právě na Vladimíra Brabce. První díly byly napsány podle skutečných kriminálních případů, a tak když si je před natáčením přečetl, líbily se mu. A pak už nebylo úniku. „Myslíte, že jsem pak u nějakého patnáctého dílu mohl říct, že se mi to už nelíbí a ať to hraje někdo jiný?“ připomněl běžnou praxi při natáčení seriálového projektu. „Vždycky říkám, že mě major Zeman sežral. Já se přitom do politiky nikdy nemotal. Ani to po mně nikdo nechtěl.“ Na rozdíl od řady kolegů nikdy do komunistické strany nevstoupil, a i když prý měl připravenou výmluvu, že k tomu ještě nedozrál, nikdy za ním nikdo s takovým návrhem nepřišel. „A já pak po listopadu nemusel ostentativně rudou knížku vracet,“ dodal.
Zemana mu dávali sežrat
Po Zemanovi následoval rok 1975, kdy si vzal v Národním divadle zdravotní dovolenou po infarktu, který ho postihl přímo během představení Cyrana z Bergeracu. Tento rok se také stal až do devadesátých let jediným, kdy si do své filmografie nepřipsal žádný další titul. Prostě si opravdu potřeboval odpočinout. Pak se zaměřil na film a až do roku 1980 byl členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Následovalo pár měsíců působení na částečný úvazek v Laterně magice a od 1. září 1981 se vrátil do činohry Národního divadla, v níž působil až do konce roku 1993. Ve Zlaté kapličce tak odehrál téměř pětatřicet sezón. V roce 1994 se podobně jako řada dalších kolegů nepohodl s novým vedením, proslýchalo se, že svůj podíl na tom měla právě i jeho životní role – major Zeman. Zemana mu vůbec kdekdo dával v devadesátých letech ‘sežrat‘, protože projekt vznikal pod přímým dohledem tehdejšího ministerstva vnitra. Především ale byl o policii a největších kriminálních případech a odborníci se shodují, že z filmařského hlediska mu nelze téměř nic vytknout. „Pak mě ale mnozí z těch, kteří mi za to tleskali, chtěli za to utopit. Jenže by museli utopit celou hereckou generaci, hrálo v tom asi 600 lidí. A kolikrát hráli hodně divné role. Já tam vůbec nebyl žádný estébák, já byl kriminalista,“ připomínal Brabec, který se nakonec před kamerou v projektu přece jen sešel i s Radkem Brzobohatým, jenž si zahrál v pěti epizodách agenta Bláhu.
Bouře ve Zlaté kapličce
Z Národního divadla odcházel počátkem roku 1994 velmi roztrpčen a rozhodnut, že už divadlo nikdy hrát nebude. „Úplně se mi to zhnusilo. To se mnou ty tři sezóny udělaly,“ dodal s hořkostí. A zpočátku mu prý ani jeviště nescházelo. Byl totiž dostatečně vytížen v dabingu, kterému se věnoval již od padesátých let. Jeho hlasem k divákům z plátna i televize promlouvaly takové hvězdy, jako Marlon Brando, Marcello Mastroianni, Jack Lemmon či Gregory Peck, i hrdinové populárních seriálů, například oblíbený francouzský komisař Moulin v podání Yvese Réniera. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Vladimír Brabec v roce 1998 Cenu Františka Filipovského. Se svým hlasem našel bohaté uplatnění také v rozhlase a rovněž se věnoval umělecké recitaci. A nakonec se stejně vrátil i na jeviště. Jeho tvrdohlavost totiž nahlodal ředitel Hudebního divadla Karlín Ladislav Županič, když mu nabídl roli plukovníka Pickeringa ve slavném muzikálu My Fair Lady. Do zpívání se mu prý sice ani trochu nechtělo, Županič ho ale přesvědčil, že plukovník skoro žádné nemá. „A tak jsem vlezl do hudebního divadla, kde jsem zůstal dalších deset let a kde jsem naprosto drze nejenom hrál, ale i zpíval. Ty písničky pro mě sice byly pořádné nervy, ale také veliká radost!“ přiznal. „Divadlo mě zase spolklo. K tomu jsem si vzal hezkou roli v Divadle Broadway a na Palmovce. Pak to se mnou fláklo.“
Hrál až do osmdesátky
Právě když se na sklonku života konečně začal ze stínu majora Zemana dostávat a mohl by se ‘přehrát‘ například do rolí vlídných dědečků, dostal druhý infarkt. Zástava srdce ho postihla na ulici a téměř zemřel. „Bylo to po povodních, všechno bylo jinak, i ty tramvaje jezdily jinudy. Lidi si klidně mohli myslet, že tam leží nějaký ožrala. Představte si, že se ke mně teď na osmdesátinách Jiřky Bohdalové přihlásil ten pán, co ke mně tehdy přiběhl první z prodejny luxusních aut na rohu. Já o něm mnohokrát mluvil, dělal mi masáž srdce, pomohl mi moc. Druhá klika, že šli okolo dva doktoři z interny na Bulovce. Sanitka už byla sice na cestě, ale oni mě začali profesionálně oživovat. A do třetice – dovedete pochopit, že doktorka v sanitce se jmenovala Herzová, tedy Srdcová, a já měl srdeční kolaps?!“ zavzpomínal v rozhovoru pro blesk.cz. Hrát ale přestal až po třetím infarktu, který prodělal v osmdesáti letech. Zatímco v obou předchozích případech ho postihl kolaps v okamžiku mimořádného psychického vypětí, tentokrát na něj zaútočil v poklidu, doma na terase. Naštěstí nebyl sám, a tak manželka okamžitě zavolala ‘rychlou‘ a s bezvládným statným mužem jí v prvních okamžicích pomohl ochotný soused. Několik dní pak byl herec v kómatu, a když ho lékaři stabilizovali, skončil na operačním sále. Pak se s manželkou odstěhoval k dceři Heleně, do malé vesničky kousek od Mníšku pod Brdy, a po Praze se mu prý ani trochu nestýskalo. „Jsem důchodce, který má co dělat sám se sebou a je rád, že už všechno pozoruje z velké dálky,“ říkával. Jeho nemocné srdce definitivně dotlouklo tento týden. Legendární major Zeman navždy odešel v pátek 1. září ve věku osmdesáti tří let.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská