Šílený zážitek: Měl sousedům hlídat psa. Ten byl ale mrtvý!

Foto: Archív

Popisek: Místo milého psa vrtícího ocasem našel v sousedově bytě jen psí mrtvolu.

PŘÍBĚH: Cizince, kteří přijedou do Prahy, aby si jako rodilí mluvčí vydělávali na jazykových školách a kurzech, netrápí jen naše běžné starosti. Povodně, vládní krize, tučné jídlo, špatně načepované pivo... to jsou problémy každodenního života, nad nimiž se nikdo nepozastaví. To Roger, který do Čech přijel z USA, odkud pocházela jeho babička, aby poznal českou kulturu, zde zažil příběh, u kterého se na chvíli pozastavit vyplatí. Je nevšední a trochu šílený zároveň.

Mluvíme spolu anglicky, protože česky umí jen pár základních frází. „Do Čech jsem přijel asi před dvěma roky. Chtěl jsem tu žít, poznat to tady. Babička, kterou jsem měl moc rád, mi pořád o Čechách – a hlavně o Praze – vyprávěla. Chtěl jsem vidět Evropu. Poznat kulturu, historii... vydělával jsem si tady jako lektor na jazykové škole. O angličtinu je zájem všude, v tom mám jako rodilý mluvčí výhodu,“ popisuje Roger, proč a jak se do naší republiky přistěhoval.

Osudný podnájem

Původně jsme spolu měli mluvit o tom, jak se v Praze žije cizincům. Když jsem se ale Rogera zeptal, jaká byla jeho nejhorší zkušenost tady, neváhal a začal vyprávět svůj podivný zážitek: „Bydlel jsem v podnájmu u jedné rodiny, která pronajímala garsonku v centru. Sami bydleli v činžáku ve větším bytě o patro výš. Učil jsem jejich děti anglicky a hodně jsem se spřátelil s otcem té rodiny. To je asi důvod, proč mě nedávno poprosili, abych jim ohlídal jejich psího miláčka, když jeli na dovolenou do Egypta.“

Nikoliv zlatý, ale mrtvý retrívr

„Řekl jsem si, proč ne. Na těch pár dní to vydržím, než se vrátí, třeba se díky tomu psu seznámím s nějakou pěknou slečnou,“ směje se Roger, ale už s vážnou tváří dodává: „Neuvěříš tomu, ale moje hlídání skončilo už první den po tom, co rodinka odjela. Stavil jsem se v jejich bytě, abych psa vyvenčil a nakrmil, jenže místo roztomile štěkajícího zlatého retrívra co nadšením mává ocasem jsem narazil na psí mrtvolu. Normálně byl ten pes tuhej, ani si neumíš představit, v jakém jsem byl šoku.“  

Cesta MHD

Když se udiveně zeptám, co Roger s mrtvým psem dělal, řekne mi: „To bylo to nejhorší. Vysvětlujte někomu, komu jste se měli starat o zvíře, že je mrtvé... no vůbec jsem nevěděl co s tím, ale nakonec jsem považoval za nejracionálnější dotáhnout mrtvolu zvířete k veterináři, aby alespoň určil důvod smrti. Jenže další problém – jak přepravit mrtvolu poměrně velikého psa po městě? Umístil jsem ji do cestovního kufru. Bylo to dobrých asi čtyřicet kilo. Nejbližší veterina ale byla dost daleko, pár stanic tramvají. No, musel jsem jet. Když jsem nastupoval, měl jsem potíže vylézt po takových těch vysokých schodech, co do tramvaje vedou. No, pomohl mi jeden chlap – a už se blížíme ke konci celé historky."

„Co to máš v tom kufru?“

„Ten milý chlapík, co mi s kufrem pomohl se optal, co v tom vezu, že je to tak těžké. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem mu řekl první, co mě napadlo, že by mohlo mít takovou váhu. Řekl jsem mu, že vezu elektroniku, těžkou hudební aparaturu. A to jsem neměl dělat. Na další zastávce totiž chlap kufr popadl a pospíchal s ním pryč, dřív, než jsem vůbec stihl zareagovat. Jaké muselo být jeho překvapení, když misto drahé aparatury našel v kufru mrtvého retrívra!“   

A jak to celé dopadlo? „Zavolal jsem do Egypta té rodině, co jsem jí psího mazlíčka hlídal. Otec rodiny my řekl, že je to tak šílené, že jsem si to určitě nemohl vymyslet, a bylo to v pohodě. Jediná věc, co se neobjasnila, bylo tajemství úmrtí toho psa... ale člověk nemůže mít všechno.“  

Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na !  Těšíme se na ně.