Nafoukaná a pyšná kráska se stala královnou slavného klanu, přesto musela vypít kalich hořkosti až do dna. Ztratila muže, syna... Tajnosti slavných
28.08.2017
Foto: YouTube / repro
Popisek: Anna Steimarová
První dáma české herecké dynastie toužila po opeře, neměla na ni ale dostatečně silný hlas. Čím víc se jí dařilo na jevišti a před kamerou, tím hůř bylo v soukromí. Nakonec se utápěla v těžkých depresích a umírala nekonečných deset let.
S tímhle příjmením je jich celá řada, takže v nich možná máte tak trochu guláš. Takže… Nejstarší z legendární dynastie krásek Anna Steimarová byla matkou slavné Jiřiny a babičkou Jiřího Kodeta a Evelyny Steimarové, po níž převzaly rodinnou hereckou tradici i její dcery, Vendula Prager-Rytířová a Anna Polívková. Ani nejstarší Anička v řadě ale zdaleka nebyla zakladatelkou české herecké dynastie. Byla totiž dcerou herce a divadelního režiséra Vendelína Budila, který založil koncem devatenáctého století jednu z nejúspěšnějších českých divadelních společností a nějaký čas dokonce působil i jako ředitel Národního divadla. Tak co, už se v nich trošku vyznáte?
Na operu neměla hlas
Půvabná Anička Budilová se narodila do slavné divadelnické rodiny 7. července 1889 v Plzni a již jako malá holčička slavila úspěch v Malém lordovi na jevišti plzeňského divadla. V tomto představení později zazářila i v pražském Národním divadle, a dokonce ve Vídni. Přes všechny předpoklady rozvíjet slibně nastartovanou dráhu na divadelních prknech se ale načas odmlčela, aby se zdokonalila ve zpěvu, a studovala také jazyky. Chtěla totiž jako sopranistka vstoupit do světa opery. Pro tento obor neměla bohužel dostatečně silný hlas, úspěch ale na ni čekal v operetě. Ještě před první světovou válkou zpívala ve Stuttgartu, Rostocku i Vídni a pod pseudonymem Anny Hoffman vystupovala rovněž Německém divadle v Praze. Ve dvacátých letech působila na pražských operetních scénách, například v karlínském Varieté, Aréně a Švandově divadle. Výjimečné bylo její působení i v činohře. V letech 1928 až 1930 hrála ve Vinohradském divadle a třicátá léta pak strávila ve Velké operetě.
Pyšná a nafoukaná
Anna Steimarová dokázala své role důmyslně propracovat, psychologicky a niterně je prožít a vykreslit. I když byla podle současníků nafoukaná a pyšná, skvěle dokázala sehrát různé ošklivé, závistivé, drbavé, protivné a nafoukané ženy, které dovedla nádherně karikovat, a tím shodit i samu sebe. Každou postavu uměla vytvořit a pojmout zcela odlišně, ať již to byla bohatá paní domácí, vysloužilá prostitutka či absolutní lidská troska. K takovýmto rolím ji rovněž předurčovala zvláštní stavba obličeje a lebky, a hlavně vysoký a výrazný hlas. Několikrát se pokusila i o divadelní podnikání a ředitelování. Před kamerou debutovala ještě v éře němého filmu v roce 1913, v komedii svého tehdejšího manžela Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, film se ale nedochoval. Následující rok se zjevila na plátně jako milá legendárního písničkáře Karla Hašlera v situačním žertu České hrady a zámky, natočeném jako vstupní část ke hře Pán bez kvartýru. Pak se filmu na dalších devatenáct let vzdala, aby se vrátila před kameru jako učitelka v hudební romanci V tom domečku pod Emauzy, na jejímž scénáři se opět podílel Hašler. Ve třicátých a čtyřicátých letech se pak rychle stala oblíbenou představitelkou výrazných ženských osobností.
Slavná éra v Černošicích
Provdala se za herce Jiřího Steimara a jejich manželství bylo zpočátku šťastné. Během první světové války žili v pražském Podskalí na břehu Vltavy, v roce 1916 se jim narodila dcera Jiřina a o šest let později syn Miloš, který byl také nadějným hercem. Hrál v Brně, v pouhých sedmadvaceti letech ale přišel nešťastnou náhodou o život. Později si rodina koupila dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce, kde pak mnoho let žila. Podnikavý Steimar časem objekt přebudoval na moderní penzion, který vedl jako hoteliér, rád ale svým hostům i uvařil. Steimarovi chovali holuby, psy a slepice, pomáhali černošickým občanům s ochotnickým divadlem a také v něm sami vystupovali. Jiří Steimar ale organizoval divadlo i doma a zapojoval do něj celou rodinu a personál. Do jejich penzionu se sjížděli významné osobnosti té doby, například spisovatelka Olga Scheinpflugová, Jan Masaryk, herci Xena Longenová a Saša Rašilov či hudební skladatelé Jan Kubelík a Rudolf Friml. Manželství se ale nakonec rozpadlo a brzy poté se Anna pokusila založit vlastní divadlo. V podnikání se jí ale příliš nevedlo. Nějaký čas ještě bydlela v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií, poté se odstěhovala do Prahy. Řadu let byl jejím přítelem herec Jindřich Láznička, už se ale nikdy nevdala.
Se smrtí bojovala deset let
Za druhé světové války našla Anna útočiště v holešovickém divadle Uranie, a poté v nuselském Tylově divadle. Po osvobození rychle vystřídala angažmá v Liberci a Zlíně, krátce se mihla i na jevišti Národního divadla a v roce 1947 definitivně zakotvila v Severočeském divadle v Liberci. O pět let později sice odešla oficiálně do penze, dál ale na liberecké scéně hostovala až do roku 1958. Liberec byl také důvodem, proč se z jejího života téměř vytratila spolupráce s filmem. Zahrála si pak už pouze v jediném projektu, v roce 1957 ztvárnila postavu babičky v komedii Páté kolo u vozu. A stejně výjimečně spolupracovala i s rozhlasem. Po smrti milovaného syna Miloše, který se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým, se uzavřela ve svém libereckém bytě. Utápěla se v hlubokých depresích, výrazně zhubla... Po čase jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu žláz s vnitřní sekrecí, z níž se následně vyklubala rakovina. Navzdory psychickým obtížím ale se zdravotními problémy bojovala urputně, takže umírala nekonečných deset let. Svůj boj o život prohrála 15. března 1962 v Liberci, ve věku nedožitých 73 let.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská