Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sprostě nadávala, řvala, rozdávala facky a nejeden herec kvůli ní skončil na práškách. Už za ‘komančů‘ ale dokázala vydělat miliony. Tajnosti slavných

27.08.2017
Sprostě nadávala, řvala, rozdávala facky a nejeden herec kvůli ní skončil na práškách. Už za ‘komančů‘ ale dokázala vydělat miliony. Tajnosti slavných

Autor: archiv ČT

Popisek: Věra Chytilová

Královna české kinematografie byla pořádná herdekbaba. Byla velmi tvrdá, přísná, vzteklá a pro sprosté slovo nešla nikdy daleko. Kdekoho dostala na pokraj nervového zhroucení. Přesto se našel frajer, který si ji omotal kolem prstu.

Bezesporu nejslavnější českou režisérku řadí kritika mezi osobnosti takzvané nové vlny, navíc se dokázala v této branži prosadit mezi mimořádně výraznými mužskými osobnostmi šedesátých let minulého století. Od počátku provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé, její tvorba je typická výrazným autorským rukopisem, témata jejích filmů jsou existenciální, provokující a vyvolávající otázky a úvahy. Věra Chytilová nenabízí pozitivní obrazy ženství a mužství, je svázaná genderovými stereotypy a mýty. V některých jejích snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční, v dalších však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé. Nestávají se tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi, i když do jisté míry aktivními. Cizí jí nebylo ani téma nevázaného sexu a jeho následků, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Legendární režisérka byla osobnost mimořádně svérázná, tvrdá a cílevědomá a svým chováním na place působila leckdy na okolí až destruktivně. Právě díky tomuto přístupu ale nakonec vždycky dokázala z ostatních dostat přesně to, co měla v plánu. I ona ale měla ženské slabůstky. K těm největším patřil nezapomenutelný Miloš Kopecký.

Sen o architektuře

Narodila se 2. února 1929 v Ostravě, její otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací. Bojoval v první světové válce, byl zraněn a padl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se pak stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství prožila Věra společně s o šest let starším bratrem Juliánem na Moravě. Snila o tom, že bude jednou slavnou architektkou, a také na tuto dráhu zpočátku vykročila. Architekturu studovala dva roky v Brně, pak ale z fakulty odešla a postupně se živila jako kreslička, laborantka či manekýnka. Díky tomu se seznámila s prvním manželem, fotografem Karlem Ludwigem, který ji přivedl do světa filmu. V roce 1951 dostala roli dvorní dámy ve slavné pohádkové komedii režiséra Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař, v titulní dvojroli s Janem Werichem. Pak se uchytila na Barrandově jako klapka, odkud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry, obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt.

Prolhaný hajzlík

V roce 1954 se seznámila, ještě coby klapka, při natáčení dramatu Severní přístav s neodolatelným gentlemanem a notorickým holkařem Milošem Kopeckým. Pro mladou, čerstvě rozvedenou Věru byl ztělesněním světáka, ironického, arogantního suveréna. „On byl velký holkař a svůdce, to jsem věděla, když i mě začal zahrnovat svou pozorností. A proto byl taky náš vztah od samého počátku plný napětí,” přiznala kdysi v jednom rozhovoru. Zprvu prý žasla, kde se v něm bere ta suverénnost, až později pochopila, v čem vlastně jeho kouzlo spočívá. Začala s ním chodit z trucu, aby zahnala vzpomínky na předchozí vztah, a ani ve snu by ji tenkrát nenapadlo, že se z toho rozvine láska, která vydrží tři roky. „Kdo mohl tušit, že je tak citlivý, niterný a křehký miláček, ze kterého se nakonec vyklube tak prolhaný hajzlík?!” dodala. Právě v té době se u Kopeckého objevily první příznaky maniodepresivní psychózy. Když mu bylo nejhůř, ale přesto musel hrát, jeho předchozí partnerka, exmanželka herce Felixe Le Breux Milena, Věru přiměla, aby u nich nějaký čas bydlela. Obě se pak společně snažily Kopeckému pomáhat. Věra měla svůj podnájem, v němž s ní Kopecký občas bydlel. Jednou ale zapomněl na stole diář, který se tak dostal do nepovolaných rukou… Věra navíc toužila po dítěti, jenže brzy pochopila, že na Miloše není spolehnutí. A tak se s ním pod záminkou studií na FAMU nakonec rozešla.

Emigraci odmítla

Absolvovala v roce 1961 hraným středometrážním snímkem o životě manekýnky, nazvaným Strop, v němž si zahrála řada známých osobností, od Miloše Kopeckého přes Waldemara Matušku až po spolužáka Jiřího Menzela. Jako režisérka pak debutovala o rok později hraným dokumentem Pytel blech, o životě v dívčím internátu jednoho textilního závodu. Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé a až do poloviny sedmdesátých let byly ústředními postavami jejích filmů ženy, pomocí nichž se snažila zachytit obecná témata. Nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Po invazi ‘spojeneckých vojsk‘ v srpnu 1968 dostala nabídku odejít do Francie, nakonec ale emigraci odmítla. Netrvalo to pak dlouho a nekonvenčností své tvorby si pořádně zavařila. Kvůli televiznímu filmu Kamarádi, k němuž si v roce 1971 sama napsala i scénář, pak nesměla dalších šest let pracovat a StB se ji několikrát pokoušela přimět ke spolupráci. Neúspěšně. Nikdy neváhala riskovat pronásledování, jen aby mohla svobodně tvořit, a vždy dokázala prosadit sebe a své názory. „Pokud šlo o to prosadit se a nebát, byla Věra Chytilová mistr,“ prohlásil o ní režisér Jan Schmidt. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie, a často bývá také spojována s feminismem. Když měla v sedmdesátých letech poskytnout rozhovor německému feministickému magazínu, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce. Aktivně se zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) – Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa a společně s Nelly Pavláskovou zajistila vznik této organizace v tehdejším Československu. V devadesátých letech se pak organizace rozpadla.

Vzteklá hysterka

Když se pustila do práce, nic jiného ji nezajímalo. Ke všem okolo dokázala být extrémně tvrdá, a když nebylo po jejím, bylo zle. S kameramany se hádala do krve, sprostě jim nadávala a někdy rozdávala i facky. Jednou prý mrskla po střihači plechovku od filmu. Zatímco za kamerou rozdávala rány, herce před ní pro změnu s oblibou urážela. Schválně je vytáčela, jen aby z nich dostala opravdové emoce. Nadávala, že jsou mizerní herci, že všichni hrají blbě… Leoš Suchařípa prý kvůli ní při natáčení filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne dokonce začal zobat prášky na hlavu. „Věra k němu byla někdy až krutá, on už si pak bral prášky na uklidnění, a když na něj křičela, říkal, ať si klidně křičí, že už si ten den vzal prášky dva,“ zavzpomínal kameraman Jan Malíř v autobiografické knize Věra Chytilová zblízka. Trpkou zkušenost si ze spolupráce s ní odnesl i Tomáš Hanák, kterého si vybrala do filmu Kopytem sem, kopytem tam. „V zájmu dosažení potřebného výrazu na mě začala křičet a drápat do zad. Už jsem se neudržel a začal na ni koktavě řvát taky před celým štábem – Do prrdele, vy jste si mě vybrala do tohodle zasrranýho filmu, tak na mě nebuďte tak strrašná,“ svěřil se v knize o Chytilové. A ani Bolek Polívka to s ní neměl při natáčení Dědictví snadné, protože si pro něj klidně došla do hospody a udělala mu tam pořádnou ostudu. Jednou, když šla do studia se svou dcerou, seděl tam u stolu komunistický pohlavár. Věra na něj ukázala prstem a řekla: „Vidíš ho, Terezko, jen se na něj podívej. To je ten, který mi nechce dát práci.“ Několikrát prý sama sobě slibovala, že soudruhům všechno odkývá, jen aby mohla točit, stejně se ale s nimi nakonec pohádala.

Splněný sen

Svůj dětský sen architektuře si nakonec přece jenom splnila, i když prostřednictvím někoho jiného. V pražské Tróji si nechala postavit v sedmdesátých letech skutečný architektonický skvost. Obrovská vila měla původně stát 750 000 korun, nakonec se ale náklady vyšplhaly až na 1,2 milionu korun, což byla v té době suma přímo astronomická. „Dnes vidím, jak neuvěřitelně odvážní klienti byli Chytilová s Kučerou, jak se rozmáchli,“ zavzpomínal v knize na stavbu architekt Emil Přikryl. Do mimořádného projektu se Věra pustila s druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou, s nímž měla dvě děti – dceru Terezu, která je výtvarnicí a animátorkou, a syna Štěpána, jenž vykročil v otcových stopách a stanul za kamerou. V době, kdy nejvyšší výhra ve Sportce byla 200 000 korun, mohla Chytilová stěží na tak velký projekt vydělat v Československu. Peníze měla z ocenění filmů ze zahraničí. A šlo o hodně vysoké částky. Její luxusní vila si zahrála i ve filmu. V roce 1976 v ní Věra natáčela film Hra o jablko a v roce 2010 ji půjčila Janu Hřebejkovi pro film Nevinnost. V současnosti se podle odborníků hodnota nemovitosti pohybuje kolem padesáti milionů korun.

Nahlédnutí do politiky

Po roce 1989 začala učit na FAMU, v roce 2003 se stala profesorkou, o dva roky později vedoucí katedry režie a pedagogické činnosti se věnovala až do smrti. Roku 1996 neúspěšně kandidovala do Senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD a v roce 2006 kandidovala do Senátu znovu, tentokrát ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí. A opět neúspěšně. Aktivně se zapojila do diskusí proti umístění radaru na Brdech a v roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, které žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice. Za svou tvorbu získala celou řadu ocenění, jejichž sbírku korunovala v roce 2000 Cenou za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, kterou převzala na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jejím posledním dílem se stal v roce 2011 dokumentární cyklus Inventura Febia. Zemřela ve své vile, obklopena rodinou, 12. března 2014. Bylo jí osmdesát pět let.

 

Božoňka2

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace