Také jste byli letos v Chorvatsku? Pro konzervativní Čechy je to stále dovolenkový ráj. Ale je to tak opravdu? Středeční komentář Pavla Přeučila
komentář
23.08.2017
Foto: pixabay.com
Popisek: Dubrovník
Můj dobrý kamarád Martin se nedávno vrátil z Chorvatska. Přestože sám raději cestuje po horách, vyslyšel přání své tchyně, která mu neustále vyprávěla o krásné Jugoslávii, kam jezdívali zamlada k moři, a vydali se s dětmi autem na onu všude inzerovanou, 'levnou' dovolenou. Protože jsem sám zažil cosi podobného, před deseti lety, kdy bylo mé dceři deset let, nedalo mi to a musím se o jeho zážitky podělit.
Vybrali si menší letovisko Vrsar, doufajíce, že tam nenarazí na tak přeplněné pláže. Ostatně zdá se, že Chorvatsko, přeplněné turisty, začíná praskat ve švech, jak se dočtete například ZDE.
Protože to Martinovi jeho práce jinak neumožňovala, vyrazili v ten nejhorší den, jaký si mohli vybrat, v sobotu. Navigace mu ukazovala vzdálenost něco přes 830 kilometrů a dobu jízdy asi devět hodin. Jako dobrý znalec poměrů na silnicích si dal tři hodinky rezervu a předpokládal, že budou v cíli za dvanáct hodin. Až na Rakouské hranice a ještě kousek za nimi probíhala cesta podle plánu, nicméně brzy začaly kolony. První měřila deset kilometrů, druhá patnáct, a když dorazili na slovinské hranice, hlásilo jim rádio 30 kilometrů dlouhou kolonu a několikahodinová čekání. Do cíle dorazili po úmorných devatenácti hodinách cesty. Za hluboké noci strávili ještě hodinu putováním po místních silničkách a uličkách, hledajíce ve tmě svůj vysněný apartmán. Do postelí se dostali se dvěma spícími dětmi ve dvě v noci s předpokladem, že druhý den všichni nejspíš prospí.
Ubytování za všechny peníze
Protože Martin nikdy v životě nevyužil služeb cestovních kanceláří a dovolené si plánuje sám, vybral si na netu soukromý apartmán, inzerující, že leží nedaleko krásné, oblázkové pláže, má bazén, WIFI a nabízí i snídaně. Fotky byly lákavé. Z hlubokého spánku je probralo v osm ráno bušení na dveře. Paní domácí jim jásavě oznamovala, že snídaně je připravená. Než se všichni probrali, tak to trvalo pěkně dlouho. Z jídelny odcházeli už poslední hosté a na umělohmotném tácku na ně smutně koukalo asi deset koleček salámu a pár oschlých kousků sýra. Když se Martin dožadoval pořádného jídla pro svou čtyřčlennou rodinu, přinesla mu hospodyně talířek s malým přídavkem a upozornila ho, že příště musí chodit na snídaně včas. Jsou prý pouze od 8 do 9 hodin. Po skrovném jídle se děti, kupodivu čilejší než rodiče, dožadovaly koupání v moři. I vydali se společně na inzerovanou blízkou pláž. Po asi dvaceti minutách cesty v úmorném vedru dorazili k vytouženému moři.
Betonová pláž a ježci na číhané
Inzerovanou oblázkovou pláž představoval pás bez ladu a skladu naházených betonových panelů, končících metrovým schodem do vody. Ta byla opravdu křišťálově čistá, takže mohli krásně vidět stovky mořských ježků, číhajících na neopatrné plavce. Děti okamžitě odmítly do vody vstoupit, a to nejen kvůli ježkům, ale i kvůli „oblázkům“, které se mezi ježky vyskytovaly. Oblázky totiž přestavovaly špičaté kameny, z nich nejmenší byl velký asi jako pěst.
Martin, připraven na vše, nafoukl dvě matrace a jedno po druhém na ně naložil děti a sám, riskujíc setkání s ježkem, vrhl se odvážně do vody. Teprve když byli všichni dál od břehu, odvážily se děti spustit do vody. A tenhle proces jej čekal každý den, po celých deset dní pobytu. Padly tak jeho sny o dětech, dovádějících ve vodě, zatímco si rodiče budou užívat pohodové válení na pláži. Ostatně na tom betonu nemohlo být o nějakém válení ani řeči.
Když mi tohle kamarád vyprávěl, vzpomněl jsem si na téměř identický zážitek, jaký jsme měli před oněmi deseti lety s mojí rodinou, a to v nedaleké Poreči. Apartmán jsme sice měli na dohled od moře, ale pláž se rovněž skládala ze všudypřítomných betonových panelů, takže jsem tehdy každodenně absolvoval stejný proces nakládání dětí na gumová lehátka. Od té doby nechtěly děti o Chorvatsku ani slyšet.
Musím spravedlivě říci, že v Chorvatsku jsou samozřejmě daleko lepší pláže, převážně sice kamenité nebo oblázkové, ale s mnohem snadnějším přístupem do vody. V rámci své profese jsem byl v Chorvatsku celkem dvanáctkrát, projel jsem skutečně celé jeho pobřeží od severu Istrie až po Dubrovník a navštívil opravdu krásná místa. Nicméně spousta českých turistů mnohdy narazí právě na plážový beton a to rozhodně není pro koupání s dětmi to pravé ořechové. Pokud si tedy chcete užít v Chorvatsku bezstarostnou dovolenou s dětmi na slušných plážích, musíte zamířit jižněji do okolí Makarské nebo jižní do Dalmácie, ale to už je nějakých 1200 kilometrů.
Chorvatská pohostinnost s výhradami
V novinách můžeme číst věčné chvalozpěvy na příslovečnou chorvatskou pohostinnost, poměrně blízký jazyk a služby na úrovni těch západních. Samozřejmě pocházející od mých kolegů, novinářů, kteří byli tak jako já v dovolenkových destinacích na pozvání turistických organizací. Tehdy se o nás starali opravdu jako o ty nejvzácnější návštěvníky a Češi pro ně byli nejlepší přátelé na světě.
Trochu jiné už to bylo, když jsem byl v oné Poreči soukromě s rodinou. Jídelní lístky, plakáty, pozvánky a veškeré další informace pouze v němčině, holandštině či v angličtině. Čeština nikde. Jakmile místní lidé ve službách zjistili, že jsme Češi, poněkud ve své ochotě ochladli. Myslel jsem si, že se to za oněch deset let změnilo, ale podle Martinova vyprávění ani trochu. A to tam loni vyrazilo na 800 000 Čechů.
„Vyrazili jsme na oběd do blízkého turistického centra a nestačili se divit,“ popisoval mi Martin další zážitky. Přestože většina hostů byli Češi, jídelní lístky nabízely pokrmy ve všech možných jazycích, vyjma češtiny. Jakmile číšník zjistil, že jsou Češi, ztratil o ně zájem a vyhýbal se jim, jako by byli stiženi morovou nákazou. Zato Němci, sedící u vedlejšího stolu, kteří přišli později, byli obslouženi okamžitě a ve chvíli, kdy se teprve neslo jídlo kamarádově rodině, už byli na odchodu. Jak Martina znám, tak není rozhodně žádný šetřílek a v restauracích, kde si dobře pochutná, zanechává královské spropitné. Tady prý nenechal nic.
Ceny pořádně narostly
To, že dovolená v Chorvatsku přijde nejlevněji, je dnes už skutečně jen pohádka. Pěkně se kamarádově rodině prodražila už cesta, která je s benzinem a zdraženými dálničními poplatky vyšla přes 6000 korun. Nijak levně už není ani v restauracích a v obchodech. Ceny jídel v pohostinství vzrostly z 13 na 25 procent, ceny ubytování vzrostly zhruba o třetinu, i když v některých vyhledávaných destinacích až o 80 procent. Leckde zaplatíte i nemalé tzv. turistické taxy za přenocování. Chorvatsko se tak nenápadně propracovalo mezi ty nejdražší přímořské destinace.
Kam jinam, když ne tam?
Konzervativním Čechům ale stále nikdo nevymluví, že Chorvatsko je země zaslíbená a nikde není líp. Tak nějak to nechápu. Já jezdím s rodinou už léta do Itálie, která je dopravně mnohem dostupnější a vzdálenost není o nic větší než do Chorvatska. Do takového městečka Ventimiglia na Ligurské riviéře je to 1151 kilometrů, tedy mnohem blíž než na Makarskou, a přitom tam najdete jednu z nejkrásnějších italských pláží, uváděnou každoročně mezi nejlepšími evropskými plážemi jménem Balzi-Rossi. Přitom je to coby kamenem dohodil od francouzské hranice, za kterou jen kousek leží lázeňské město Nice.
Nebo pláže v Monterosso al Mare La Spezia, také v Ligurii, nad kterými se vypíná na skalních terasách malebné městečko, působící doslova pohádkovým dojmem. Pláže jsou čisté, upravené, voda průzračná a o úrovni tamějších služeb by se vám mohlo v Chorvatsku jen zdát. A pokud ještě nějaký ten kilometr přidáte, dojedete s využitím trajektu na překrásnou Sardinii, jejíž pláže stojí skutečně za obdiv.
Nemusíte mít obavy ani z cen, které se již dnes v Itálii od těch chorvatských nijak neliší a třeba ovoce tam pořídíte i levněji. Pokud se nechcete trápit s dlouhou cestou a opravdu si užít písečných pláží s malými dětmi, stačí vyrazit do takového Lignana, vzdáleného od Prahy pouhých 750 kilometrů. Pokud nepojedete v nějaké turistické špičce, jste tam za nějakých osm hodin. Moderní přímořské středisko nabízí všechno, na co si turista pomyslí, spoustu atrakcí pro děti, voda čisťounká a Italové jsou nesmírně pohostinní ke každému. Ať je to Čech, Němec nebo Angličan.
S Martinem jsme se nakonec shodli, že za stejné peníze, jaké ho stála letošní dovolená v Chorvatsku, by si užil například v oné Itálii mnohem více, bez nervů, bez stresující cesty a s perfektně fungujícími službami. Takže až začněte plánovat příští dovolenou, zkuste porušit ten český stereotyp a vybírejte chytře.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Pavel Přeučil