Národ ji zbožňuje, přišlo to ale příliš draho. „Měla jsem hezkej život. Takovej veselej a kalamitní,“ říká symbol protestu proti srpnové okupaci. Tajnosti slavných
21.08.2017
Foto: martakubisova.com
Popisek: Marta Kubišová
VIDEO Po raketovém startu následoval strmý pád až na dno. Klinická smrt, úmrtí dítěte, zákaz kariéry, dvě ztroskotaná manželství… Legenda české populární hudby prožila tolik dramatických událostí, že by to leckoho dávno odrovnalo.
Díky písni Modlitba pro Martu se stala symbolem Pražského jara 1968. Marta Kubišová prožila tolik dramatických událostí, že by spoustu lidí už dávno srazily na kolena. Přesto srší energií a působí snad nejspokojeněji ve svém životě. Všechna úskalí a kalamity jí nakonec pomáhala překonat celoživotní láska ke zvířatům. A nejen k psům a kočkám, které zachraňovala ve svém televizním pořadu. „Měla jsem rychlý, až raketový start,“ vzpomíná zpěvačka, která za pouhých šest let kariéry dokázala třikrát vyhrát anketu Zlatý slavík a s populárním triem Golden Kids, v němž zpívala s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem, sklízela úspěch i v zahraničí. Její Modlitba pro Martu zněla poprvé v roce 1968 v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III., v epizodě, která reagovala na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, čímž tak nadějné období, označované historiky jako Pražské jaro, de facto skončilo. Píseň posléze začala žít vlastním životem, pro veřejnost představovala odpor proti okupantům. „Necítím se být symbolem. Beru to spíš jako takový svůj druhý život, jako takovou zvláštnost. A zvláštnosti má každý,“ prohlásila paní Marta v dokumentu Česká televize 13. komnata. Ze dvou stovek jejích písní se zachovala polovina. V šestadvaceti jí zakázali zpívat, právě když byla na vrcholu. Podle publicisty Josefa Vlčka šlo však o ‘dobré‘ načasování – byla právě v nejlepší formě, takže o to úderněji její odchod ze scény vyzněl.
Modlitba pro Martu:
Na medicínu ji fabrika nepustila
Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Tatínek byl internista a kardiolog, maminka byla léta v domácnosti a potom prodávala desky v prodejně Supraphonu v pražské Celetné ulici. O deset let později se rodina přestěhovala do Poděbrad, kde v roce 1954 začala Marta studovat na gymnáziu. Jedenáct let se učila hrát na klavír, žádný hudební nástroj ji ale nikdy doopravdy za srdce nevzal. Tvrdí, že to byly vyhozené peníze. Chtěla se stát lékařkou, na medicínu ji ale nevzali, protože neměla doporučení z továrny. A tak nastoupila do poděbradských skláren. Začala zpívat s taneční kapelou, kterou sestavili muzikanti z lázeňského promenádního orchestru, vystupovala na odpoledních čajích v Nymburku a v roce 1961 postoupila do finále soutěže Hledáme nové talenty. Tři roky marně usilovala o doporučení k pohovorům na medicínu, až najednou dostala v roce 1962 výpověď na hodinu. Co dál? „Maminka v Literárních novinách objevila konkurz do pardubického Stop divadla. Zkusila jsem štěstí, uspěla a jednu sezónu v divadle vystupovala,“ zavzpomínala. Poté získala angažmá v plzeňském divadle Alfa a v červnu otvírala se sextetem Bohuslava Ondráčka zahajovací koncert místního 2. jazzového dostaveníčka, na němž zpívaly mimo jiné i Vlasta Průchová a Eva Olmerová.
Oh, Baby, Baby
(Marta Kubišová & Helena Vondráčková):
Osudový rok ‘68
V září 1964 přišla konečně do Prahy, na radu Jana Schneidera ji přetáhlo divadlo Rokoko, poté co z něj odešla Eva Pilarová. A konečně si začala stavět vlastní repertoár. V prosinci 1965 se poprvé sešla v Rokoku s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem a začali zkoušet představení Čekání na slávu. Sezóna byla úspěšná, vzápětí získala stříbrnou Bratislavskou lyru za duet s Helenou Oh, baby baby. A poprvé si také zahrála ve filmu, Jan Němec ji obsadil do svého projektu Mučedníci lásky. V roce 1967 získala Zlatého slavíka a Bronzovou Bratislavskou lyru za duet s Waldemarem Matuškou Nech tu lásku spát a začal se natáčet úspěšný hudební seriál Píseň pro Rudolfa III. V roce velkých změn pak její kariéra nabrala závratné tempo. Na přelomu let 1967 a 1968 dostala nabídku z Londýna, ale za velmi nevýhodných finančních podmínek. V lednu vystupovala v Cannes na soutěži MIDEM, vzápětí získala Zlatou Bratislavskou lyru za píseň Cesta a účinkovala v televizním recitálu režiséra Jana Němce Náhrdelník melancholie. V dubnu vystupovala na pozvání Bruna Coquatrixe v Pařížské Olympii, kde se setkala s Arethou Franklin, její potenciální angažmá v Paříži však překazila následná okupace. A její bratr Honza emigroval do Kanady. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna se její píseň Modlitba pro Martu stala národním protestsongem. „S Ivou Janžurovou jsme osobně byly podpořit Alexandra Dubčeka, který se vrátil po vyjednávání z Moskvy, a já mu věnovala medailonek. Prezident Ludvík Svoboda pozval 21. září přední umělce na Pražský hrad. Účastnila jsem se i já s Helenou a Vaškem,“ zavzpomínala. Přesně v den zpěvaččiných 26. narozenin, 1. listopadu 1968, oficiálně vzniklo trio Golden Kids – Helena, Vašek a Marta, a do konce roku už mělo svou vlastní show. Hudební kritici vyhlásili první místa českých nahrávek za rok 1968 a první tři příčky patřily Martiným písním Cesta, Lampa a Máj.
Cesta:
Z hvězdy nepřítelem režimu
Počátkem roku 1969 ještě vypadalo vše na první pohled dobře. Na Nový rok vysílala televize GramoHit, v němž zazněla i Martina Modlitba. Vzápětí Golden Kids odletěli opět do Cannes, a právě v těchto dnech se upálil na Václavském náměstí Jan Palach, a tak se nakonec předčasně vrátili. V anketě Zlatý slavík za rok 1968 byla Kubišová zlatá, koncertní představení Golden Kids pokračovala, vycházely nadšené kritiky a trio podepsalo smlouvu s Polydorem. Vystupovali v soutěži Europe Songs ve Švédsku a na hudebním festivalu Split získala Marta bronz za píseň Atlantis. V září se vdala za režiséra Jana Němce. „Byla jsem jak jeptiška. Když jsem spadla někomu do postele, tak to byl takřka omyl, pro který jsem se ani já sama nerozhodla. Když mě nějaký mužský dvakrát třikrát vyvedl na večeři, tak já měla jako správná maloměšťačka pocit takové závaznosti, že už s tím chlapem musím zůstat,“ přiznala v rozhovoru pro ona.idnes.cz. V lednu 1970 Golden Kids natáčeli podle scénáře Jaroslava Dietla a v režii Jaromíra Vašty film v koprodukci se ZDF s názvem Revue pro následníka trůnu, film však u nás nebyl nikdy uveden, 6. ledna vyprodali Lucernu a Marta se opět stala zlatou slavicí za rok 1969. Cenu už ale přebírala soukromě, za zavřenými dveřmi redakce týdeníku Mladý svět. Přituhovalo, začala normalizace a tvrdá cenzura. Poslední vystoupení s Golden Kids se konalo ve sportovní hale v Ostravě 27. ledna, od února jí už Pragokoncert zakázal uměleckou činnost, protože byla příliš spjata se srpnem ‘68.
Atlantis:
Podvržené porno a klinická smrt
„Díky podvržené pornofotografii, na které byla podobně učesaná a mně trochu podobná holka, byl důvod na světě,“ říká Marta na stránkách kubisova.cz. „Napsala jsem Heleně a Vaškovi osobní dopis, kde jim sděluji, aby se začali věnovat samostatné kariéře, protože mi začalo být jasné, že já si delší čas veřejně nezazpívám… Ani vyhraný soud po mnoha měsících na situaci nic nezměnil.“ Poslední nahrávku natočila pro Supraphon v červnu 1970. Singl s písní Kde máš svůj dům byl nakonec v Loděnicích sešrotován. Zřejmě všechny ty náhlé události měly za následek, že v roce 1971 potratila v osmém měsíci těhotenství a prožila klinickou smrt. Po návratu z porodnice si našla práci, pro družstvo Směr lepila doma sáčky na hračky. Bývalý režim jí jinou práci neumožňoval. Manžela to iritovalo, od srpna 1968, kdy natočil Oratorium pro Prahu, prý tušil, že si v Čechách jen tak nezatočí. Nejprve ještě něco udělal pod cizími jmény, ale pak už to nešlo, takže říkával ‚Já tady ani traktoristu dělat nemůžu!‘ a spřádal plány o emigraci. „Jenže já si byla fakt jistá, že do dvou let tady budeme zase svobodní bez ruského dohledu, a nechtěla jsem odejít. Byla to naše domluva,“ říká Marta. O rok později Němec emigroval.
Kde máš svůj dům:
Přes zákaz nejel vlak
Existenčně na tom byla tak mizerně, že se v roce 1973 přestěhovala na chatu na Slapech. O rok později se pak podruhé vdala za filmového režiséra Jana Moravce. Svou situaci mohla zlepšit, kdyby veřejně deklarovala kladný postoj ke společenskému režimu, ona ale naopak přidala podpis pod Chartu 77. Státní bezpečnost ji nepřetržitě šikanovala a o zpívání si netroufla ani snít. „Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nevrátím,“ říká. V roce 1978 natočila tajně písničku Tvé jméno Jan – Pocta Janu Patočkovi, jejíž text napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii amerického dua Mike and Tonelle. „Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila – tam jsem je nepotřebovala,“ prozradila zpěvačka po letech, v rozhovoru u příležitosti vydání kolekce šesti CD Zlatá šedesátá.
Tvé jméno Jan – Pocta Janu Patočkovi:
Takový podraz vážně nečekala
Největší radost v životě jí 1. června 1979 přineslo narození dcery Kačenky. V době, kdy už si myslela, že se jí to nepodaří, a dokonce již byli s manželem dohodnuti na adopci. Určitě by byla chtěla ještě další dítě, jenže vzápětí se už zase rozváděla. „Když byl Kátě rok a něco, tak mi nějakej dobrák zatelefonoval na chalupu, že máme sestřičku,“ prozradila v rozhovoru pro server proženy.cz. „Já si říkala, no, to je zase fór! Jenže on to vtip nakonec nebyl. Pak už to byl spíš nervák.“ Moravec si prý ‘odskakoval‘ k jiným po celou dobu manželství, tohle už ale bylo moc. „Byla jsem uražená, protože jakákoliv holka, co se na mě při procházce s kočárem po Praze usmála, mohla vlastně proběhnout naší postelí. Měla jsem parohy takové, že bych se s nimi nedostala ani do metra,“ přiznala Marta. Kačenku pak vychovávala sama, v té době pracovala jako referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť. „Měla jsem fotky a zřejmě i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek…
Mamá:
Symbol svobody se vrací
Poprvé od zákazu veřejně zpívala až v roce 1988 při shromáždění na Škroupově náměstí hymnu. O rok později ji Jiří Černý vystrčil v listopadu na balkon Melantrichu, kde konečně znovu zazněla Modlitba pro Martu. A její maminka, která byla po celá léta její jedinou velkou oporou, jí pak řekla: „Tak tyhle vanilkové rohlíčky a ty polejvané s ořechama jsou s mejma slzama, protože já se koukala zrovna na televizi, jak ty tam někde zpíváš, a do toho jsem plakala,“ zavzpomínala Marta pro server proženy.cz. Brzy nato vyšly znovu na desce její Songy a balady a nová kariéra se rozjela. Jenom nového partnera už nikdy nenašla. „Ten, který by mi opravdu vyhovoval, mi cestu nezkřížil. S ním jsem se asi minula,“ povzdychla si pro ona.idnes.cz a dodala: „A v sedmdesáti si říkám, že to rojení dědků je roztomilé – když si někdo z nich přijde pro podpis, odváží se mi říct, že mě miloval, a já mu musím odvětit, že je škoda, že s tím nepřišel dřív.“ Největší své hrdinství vidí v tom, že dokáže „opustit něco, co už je zajeté“, přestože je opravdu hodně konzervativní. A za nejdůležitější v životě považuje, aby ho člověk prožil se ctí. „Měla jsem hezkej život. Takovej veselej a kalamitní,“ dodává.
Ale já musím jít:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská