S nádhernou a temperamentní nekorunovanou královnou se osud nemazlil. V pouhých jednatřiceti se stala vdovou s malým děckem a nyní… Tajnosti slavných
komentář
12.08.2017
Foto: vis.idu.cz/Olga Housková
Popisek: Jana Hlaváčová v roce 1960, v Divadle československé armády v představení Host
Tuhle skvělou dámu už na jevišti ani před kamerou neuvidíme, zdravotní stav nekorunované královny činohry Národního divadla se bohužel jenom horší. Během své kariéry ale vytvořila úžasnou plejádu fantastických postav, díky nimž nám bude přinášet radost a mimořádné umělecké zážitky ještě dlouhá desetiletí.
Krásná, skvělá herečka, kterou celý národ miluje, se již bohužel navždy přesunula do kategorie filmových legend. Zdravotní stav Jany Hlaváčové se totiž navzdory péči lékařů i rodiny neustále zhoršuje. Byla tahounem na diváky, lidé navštěvovali divadla hlavně kvůli ní. Precizní byla ve všem, od komedií až po tragédie nebo psychologická dramata. Dokázala stejně bravurně ztvárnit tragické hrdinky, laskavé maminky či babičky i tvrdé neústupné ženy, které si dokážou prosadit svou na úkor všech kolem. A ve všech rolích se vrývala do nenabažených srdcí žasnoucího publika. Měla štěstí, že zažila slavnou éru Národního divadla, které systematicky budovalo repertoár na silných hereckých osobnostech a mělo stabilní soubor. Stala se jeho neoficiální první dámou a je považována za jednu z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější českou divadelní herečkou druhé poloviny 20. století. S určitou nadsázkou lze říci, že znamenala pro české divadlo totéž, co Jana Brejchová pro český film.
Impozantní debut
Narodila se 26. března 1938 v pražské Libni, v rodině ministerského úředníka, který se později stal knihovníkem. Jeho obrovskou životní vášní ale bylo divadlo, kterému se jako ochotník intenzivně věnoval. A obě své dcery, Janu i o sedm let mladší Danu, kterou známe například jako nevlastní sestru Doru ze slavné pohádky Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku, od nejútlejšího věku také s prostředím divadla seznamoval. Ovlivnil je natolik, že se obě rozhodly pro herecké povolání. Jana vždy otevřeně přiznávala, že si vlastně jinou možnost obživy nikdy ani neuměla představit. Už na základní škole navštěvovala divadelní kroužek a hrála královnu Alžbětu Pomořanskou neboli Elišku v Noci na Karlštejně. Začala studovat gymnázium, současně ale statovala v divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v divadle Míly Melanové a ve Wolkerově divadle. První filmovou roli získala ještě během vysokoškolského studia na DAMU, Zdeněk Podskalský ji v roce 1959 obsadil do hlavní ženské role záhadné dívky Mefistofely v dobově velmi úspěšné komedii Kam čert nemůže. A její vstup na filmové plátno byl přímo impozantní. Role ďábelsky svůdné průvodkyně, kterou její protihráč Miroslav Horníček považuje za Mefistofelu, se zhostila výborně. Ve filmu se objevila i celá řada dalších osvědčených hereckých osobností, a navíc byl vyroben v barevném provedení, což v té době byla u tohoto žánru zcela ojedinělá záležitost.
V jednatřiceti vdovou
První divadelní angažmá získala v roce 1960 v činohře plzeňského Divadla J. K. Tyla, strávila na jeho jevišti pět sezón a zahrála si široké spektrum prestižních divadelních rolí. Již tehdy nehrála jen naivky, ale i plnokrevné dramatické postavy. A přestože se pohybovala mimo centrum filmového dění, díky své první slavné roli získávala obsazení i v dalších výrazných filmech té doby, například v psychologickém dramatu režiséra Otakara Vávry Noční host či v úspěšném válečném povídkovém dramatu Stanislava Barabáše Pieseň o sivom holubovi. Poprvé se provdala za hereckého kolegu Jiřího Michného a v roce 1963 se jí narodila dcera Tereza. Rodinnou pohodu jí ale osud nedopřál. Již v roce 1966 musel manžel odejít do invalidního důchodu kvůli postupující roztroušené skleróze a o tři roky později ho zákeřná nemoc zabila. Bylo mu pouhých třicet čtyři let. Krásná mladá vdova zůstala se šestiletou dcerkou sama, a tak se rozhodla vrátit do Prahy, kde jí Národní divadlo již dříve nabídlo angažmá. Její první rolí se stala Maggie v Millerově hře Po pádu a následovaly desítky dalších slavných postav – Naděžda v Gorkého hře Poslední, Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Magdalena Marie v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk nebo Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, za kterou dostala národní cenu.
Láska z Národního
V Národním divadle také našla dalšího partnera, který se jí stal spolehlivou životní oporou – hereckého kolegu Luďka Munzara. Zpočátku o další svatbě vůbec neuvažovala, bezhlavě zamilovaný Luděk byl ale mimořádně neodbytný, takže nakonec dosáhl svého a v roce 1971 se jim narodila dcera Barbora. Film jí nabídl další příležitosti, už ale nikoli v hlavních rolích. Její postavy si byly hodně podobné, zpravidla šlo o mladé dívky, které hledaly své místo v životě. V 70. letech se před filmovou kamerou několikrát setkala i s manželem, v roce 1982 spolu vytvořili královský manželský pár v pohádce Třetí princ. Stejně jako řadě jiných hereček i jí nabídla mnohem více příležitostí televize. Poprvé si zahrála v roce 1966 v historicky prvním českém seriálu Eliška a její rod, výrazněji ale na sebe upozornila až rolí snachy Jiřího Sováka v rodinném komediálním seriálu Chalupáři a ještě více vynikla coby domovnice v seriálu Byl jednou jeden dům. Širokou popularitu a obnovenou oblibu u mladého publika jí zajistila především postava švitořivé zdravotní sestry Toničky v legendární komedii Dušana Kleina Jak básníkům chutná život, kterou si zopakovala i v dalších dílech populární filmové série. Pro ni poměrně nezvyklou komediální polohu mistrně rozehrála například v divácky úspěšných televizních filmech Ohnivé ženy, Ohnivé ženy se vracejí a Ohnivé ženy mezi námi, kde hrála po boku Dagmar Havlové. Celkem má kontě kolem sto padesáti rolí ve filmech a televizních projektech, k tomu navíc ztvárnila postavy ve střech desítkách seriálů.
Naposledy na jevišti
S televizí spolupracovala naposledy v roce 2010, kdy ztvárnila postavu redaktorky Alžběty v ‘nováckém‘ seriálu Dokonalý svět. Filmová kamera ji zvěčnila naposledy o rok později v celovečerním hraném debutu dokumentaristy a spisovatele Petra Krištúfka, psychologickém dramatu Viditelný svět, v němž si zahrála matku hlavního hrdiny v podání Ivana Trojana. S hereckou profesí se musela paní Hlaváčová rozloučit v roce 2011, když u ní lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. To však byl jenom začátek velkých zdravotních problémů. Po celý život akční a temperamentní herečka totiž s projevy choroby nebyla schopná zvládnout psychicky a upadla do těžkých depresí. Každý nový den pro ni znamenal naprosté peklo, takže půl roku téměř nevyšla z domu. Uzavřela se do sebe, o svých obtížích nebyla schopná s nikým mluvit. Její poslední rolí se stal krátký výstup na invalidním vozíčku ke konci představení hry Noëla Cowarda To byla moje písnička v pražském Divadle na Vinohradech v sezóně 2011-2012. I tak ale pro ni znamenala mimořádný výkon. Její zdravotní stav se ale dál postupně horšil, takže už ji nejspíš opravdu neuvidíme.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská