Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chtěli ho popravit 9. května 1945, naštěstí to už nestihli. Pro těžce nemocného syna si pak osobně zajel do koncentráku. Tajnosti slavných

06.08.2017
Chtěli ho popravit 9. května 1945, naštěstí to už nestihli. Pro těžce nemocného syna si pak osobně zajel do koncentráku. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Stanislav Neumann

Nezapomenutelný komik s výrazným sklonem k satiře rozdával celý život radost a smích, i když mu právě do smíchu nebylo. Stal se ztělesněním pohody, ušlechtilosti a dobroty. Jeho skutečný život ale zdaleka nebyl tak černobílý.

Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuju, co jsem slíbil... To vážně není záznam z jednání Poslanecké sněmovny, i když to možná tak na první pohled leckomu připadá. To jen jakoby se někteří naši současní politikové nechali inspirovat poněkud zmateným stařičkým králem z pohádky Pyšná princezna. Ddddddělej a nnnnnezdržuj! Mmmmmalá dává….! – Vzpomínáte si na popleteného koktavého pekelného důchodce Omnipora, kterého mnohem více než získávání hříšných lidských dušiček lákal mariáš v nesmrtelné ladovské pohádce Hrátky s čertem? V další filmové legendě, Princezně se zlatou hvězdou na čele, mu zase princ udělil řád zlaté vařečky. Málokdo dnes už ale ví, že nezapomenutelný Stanislav Neumann stanul poprvé před kamerou ještě v éře němého filmu.

Drobný rtuťovitý pán s výraznou bradou, nakřáplým a jakoby neustále plačtivým hlasem a mimořádnou mimikou dokázal ve svém herectví mistrně propojovat tragiku a komiku a postupně se z komediálního vypracoval v tragikomického herce se sklonem ke stylizované grotesce. Od počátku mu byly souzeny povětšinou vedlejší postavy všemožných svérázných lidiček, kterým dokázal vdechnout originalitu a popostrčit je svým výkonem na výsluní. Byl vnímán jako téměř pohádkové ztělesnění pohody, ušlechtilosti a dobroty. Jeho reálný život ale rozhodně nebyl tak jednoznačný.

Přišel o jediného syna

Ani jeho jméno i příjmení rozhodně není jenom náhodné – opravdu byl synem básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho ženy, překladatelky a vydavatelky Kamilly, rozené Krémové. Jeho starší sestra Kamila vykročila raději v matčiných šlépějích a po celý život působila jako překladatelka ruských klasiků. Zato mladší sestra Soňa, kterou měl otec se svou druhou partnerkou a později manželkou, novinářkou Boženou Hodačovou, naopak kouzlu divadla propadla. Jejím manželem byl herec, dramaturg, divadelní režisér a počátkem padesátých let krátce i ředitel Národního divadla Jan Škoda.

Umělecký svět se nevyhnul ani Stanislavu Neumannovi mladšímu, který se pro změnu zhlédl ve svém dědečkovi a stal se básníkem. Po válce konečně s ročním zpožděním odmaturoval, a pak odjel do Paříže, kde začal studovat na Sorbonně. Na výzvu KSČ se ale v roce 1947 vrátil domů. Působil léta jako redaktor ve vydavatelstvích knih a časopisů pro děti a mládež, v roce 1963 se pak stal tajemníkem velvyslanectví v polské Varšavě. Jeho život ale předčasně zničily události roku 1968. Na jaře 1969 byl z Varšavy odvolán a po krátké léčbě na psychiatrii nakonec v září 1970 spáchal v pouhých třiačtyřiceti letech sebevraždu. Zanechal dopis na rozloučenou, v němž podle svědectví přátel napsal, že nemůže žít beze strany ani se stranou, která vládne totalitními metodami, zakazuje mladým lidem studovat a vylučuje ze svých řad poctivé komunisty. Vyčítal si, že nezemřel již na jaře roku 1945 se svými druhy z odbojové skupiny Předvoj, s nimiž byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. Jen o pár měsíců později stihla Stanislava Neumanna další rána, když zemřela jeho nevlastní mladší sestra Soňa.

Smrti unikl o vlásek

Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902, tedy ještě v době rakousko-uherského mocnářství, slavného otce si ale moc neužil, protože rodinu opustil pouhé dva roky po jeho narození. Vyrůstal v uměleckém prostředí, přesto – nebo možná spíš právě proto si jeho maminka přála, aby se stal bankovním úředníkem. Nepochybně pod vlivem rodinného prostředí se ale syn zhlédl v herectví a po maturitě nastoupil místo u přepážky některého zavedeného bankovního domu k divadelní společnosti Filipa Zöllnera.

Poté v poměrně krátkých intervalech vystřídal dvanáct divadelních scén a kočovných společností, mimo jiné hrál v divadle v Kladně, Ostravě, Českých Budějovicích, v roce 1924 se poprvé objevil jako elév v Národním divadle, pak ale ještě hrál v Osvobozeném divadle, Divadle Vlasty Buriana, ve Vinohradském i Švandově divadle. Až v roce 1927 zakotvil natrvalo v souboru činohry Národního divadla, kde zúročil zkušenosti, nasbírané v renomovaných divadlech i na avantgardních scénách, a na jeho jevišti zůstal až do smrti. Během Pražského povstání v květnu 1945 doprovázel nákladní auto, plné zbraní, a byl zajat oddílem SS. Uvěznili ho v loretánském klášteře a 9. května 1945 měl být popraven. To už nacisté naštěstí nestihli. Vzápětí se vydal do Terezína, kde byl vězněn jeho syn, našel ho a vážně nemocného dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.

Miloval svérázné figurky

Brzy po příchodu do Národního divadla si ho všiml i film, takže se poprvé objevil na plátně již v roce 1927 v komedii Švejk v civilu a o dva roky později jako legionář ve válečném dramatu režiséra Svatopluka Innemanna Plukovník Švec. V roce 1935 se jeho filmová kariéra naplno rozjela a v dalších letech hrál až v osmi projektech ročně. Často ztvárňoval lidičky na okraji společnosti nebo stojící mimo ni, všelijaké zlodějíčky, dohazovače, podomky, herce, sluhy, ňoumy, popletené mladíky či muže zvláštních profesí… a všechny dokázal proměnit v nezapomenutelné. Diváci si ho také oblíbili jako partnera Jindřicha Plachty.

Není divu, že si stejný herecký profil budoval i po válce ve znárodněné kinematografii a opět hrál v několika filmech ročně. Od počátků Československé televize se začal pravidelně objevovat i na obrazovce aa spolupracoval také s rozhlasem. V letech 1945 až 1953 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři a později na DAMU, kde k jeho žákům patřily mimo jiné takové osobnosti, jako Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva či Milan Neděla. Za své skvělé herectví získal celou řadu titulů a řádů včetně Národního umělce. Ve filmu si zahrál naposledy v roce 1965, ztvárnil postavu majitele kolotoče v jednom ze série dětských filmů o detektivu Martinovi. Svoji poslední televizní roli dřevorubce v seriálu Německé pohádky už sám nemohl zhlédnout, protože měla premiéru až po jeho smrti.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

QRcode

Vložil: Adina Janovská