Chtěli ho popravit 9. května 1945, naštěstí to už nestihli. Pro těžce nemocného syna si pak osobně zajel do koncentráku. Tajnosti slavných
06.08.2017
Foto: ČT
Popisek: Stanislav Neumann
Nezapomenutelný komik s výrazným sklonem k satiře rozdával celý život radost a smích, i když mu právě do smíchu nebylo. Stal se ztělesněním pohody, ušlechtilosti a dobroty. Jeho skutečný život ale zdaleka nebyl tak černobílý.
Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuju, co jsem slíbil... To vážně není záznam z jednání Poslanecké sněmovny, i když to možná tak na první pohled leckomu připadá. To jen jakoby se někteří naši současní politikové nechali inspirovat poněkud zmateným stařičkým králem z pohádky Pyšná princezna. Ddddddělej a nnnnnezdržuj! Mmmmmalá dává….! – Vzpomínáte si na popleteného koktavého pekelného důchodce Omnipora, kterého mnohem více než získávání hříšných lidských dušiček lákal mariáš v nesmrtelné ladovské pohádce Hrátky s čertem? V další filmové legendě, Princezně se zlatou hvězdou na čele, mu zase princ udělil řád zlaté vařečky. Málokdo dnes už ale ví, že nezapomenutelný Stanislav Neumann stanul poprvé před kamerou ještě v éře němého filmu.
Drobný rtuťovitý pán s výraznou bradou, nakřáplým a jakoby neustále plačtivým hlasem a mimořádnou mimikou dokázal ve svém herectví mistrně propojovat tragiku a komiku a postupně se z komediálního vypracoval v tragikomického herce se sklonem ke stylizované grotesce. Od počátku mu byly souzeny povětšinou vedlejší postavy všemožných svérázných lidiček, kterým dokázal vdechnout originalitu a popostrčit je svým výkonem na výsluní. Byl vnímán jako téměř pohádkové ztělesnění pohody, ušlechtilosti a dobroty. Jeho reálný život ale rozhodně nebyl tak jednoznačný.
Přišel o jediného syna
Ani jeho jméno i příjmení rozhodně není jenom náhodné – opravdu byl synem básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho ženy, překladatelky a vydavatelky Kamilly, rozené Krémové. Jeho starší sestra Kamila vykročila raději v matčiných šlépějích a po celý život působila jako překladatelka ruských klasiků. Zato mladší sestra Soňa, kterou měl otec se svou druhou partnerkou a později manželkou, novinářkou Boženou Hodačovou, naopak kouzlu divadla propadla. Jejím manželem byl herec, dramaturg, divadelní režisér a počátkem padesátých let krátce i ředitel Národního divadla Jan Škoda.
Umělecký svět se nevyhnul ani Stanislavu Neumannovi mladšímu, který se pro změnu zhlédl ve svém dědečkovi a stal se básníkem. Po válce konečně s ročním zpožděním odmaturoval, a pak odjel do Paříže, kde začal studovat na Sorbonně. Na výzvu KSČ se ale v roce 1947 vrátil domů. Působil léta jako redaktor ve vydavatelstvích knih a časopisů pro děti a mládež, v roce 1963 se pak stal tajemníkem velvyslanectví v polské Varšavě. Jeho život ale předčasně zničily události roku 1968. Na jaře 1969 byl z Varšavy odvolán a po krátké léčbě na psychiatrii nakonec v září 1970 spáchal v pouhých třiačtyřiceti letech sebevraždu. Zanechal dopis na rozloučenou, v němž podle svědectví přátel napsal, že nemůže žít beze strany ani se stranou, která vládne totalitními metodami, zakazuje mladým lidem studovat a vylučuje ze svých řad poctivé komunisty. Vyčítal si, že nezemřel již na jaře roku 1945 se svými druhy z odbojové skupiny Předvoj, s nimiž byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. Jen o pár měsíců později stihla Stanislava Neumanna další rána, když zemřela jeho nevlastní mladší sestra Soňa.
Smrti unikl o vlásek
Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902, tedy ještě v době rakousko-uherského mocnářství, slavného otce si ale moc neužil, protože rodinu opustil pouhé dva roky po jeho narození. Vyrůstal v uměleckém prostředí, přesto – nebo možná spíš právě proto si jeho maminka přála, aby se stal bankovním úředníkem. Nepochybně pod vlivem rodinného prostředí se ale syn zhlédl v herectví a po maturitě nastoupil místo u přepážky některého zavedeného bankovního domu k divadelní společnosti Filipa Zöllnera.
Poté v poměrně krátkých intervalech vystřídal dvanáct divadelních scén a kočovných společností, mimo jiné hrál v divadle v Kladně, Ostravě, Českých Budějovicích, v roce 1924 se poprvé objevil jako elév v Národním divadle, pak ale ještě hrál v Osvobozeném divadle, Divadle Vlasty Buriana, ve Vinohradském i Švandově divadle. Až v roce 1927 zakotvil natrvalo v souboru činohry Národního divadla, kde zúročil zkušenosti, nasbírané v renomovaných divadlech i na avantgardních scénách, a na jeho jevišti zůstal až do smrti. Během Pražského povstání v květnu 1945 doprovázel nákladní auto, plné zbraní, a byl zajat oddílem SS. Uvěznili ho v loretánském klášteře a 9. května 1945 měl být popraven. To už nacisté naštěstí nestihli. Vzápětí se vydal do Terezína, kde byl vězněn jeho syn, našel ho a vážně nemocného dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.
Miloval svérázné figurky
Brzy po příchodu do Národního divadla si ho všiml i film, takže se poprvé objevil na plátně již v roce 1927 v komedii Švejk v civilu a o dva roky později jako legionář ve válečném dramatu režiséra Svatopluka Innemanna Plukovník Švec. V roce 1935 se jeho filmová kariéra naplno rozjela a v dalších letech hrál až v osmi projektech ročně. Často ztvárňoval lidičky na okraji společnosti nebo stojící mimo ni, všelijaké zlodějíčky, dohazovače, podomky, herce, sluhy, ňoumy, popletené mladíky či muže zvláštních profesí… a všechny dokázal proměnit v nezapomenutelné. Diváci si ho také oblíbili jako partnera Jindřicha Plachty.
Není divu, že si stejný herecký profil budoval i po válce ve znárodněné kinematografii a opět hrál v několika filmech ročně. Od počátků Československé televize se začal pravidelně objevovat i na obrazovce aa spolupracoval také s rozhlasem. V letech 1945 až 1953 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři a později na DAMU, kde k jeho žákům patřily mimo jiné takové osobnosti, jako Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva či Milan Neděla. Za své skvělé herectví získal celou řadu titulů a řádů včetně Národního umělce. Ve filmu si zahrál naposledy v roce 1965, ztvárnil postavu majitele kolotoče v jednom ze série dětských filmů o detektivu Martinovi. Svoji poslední televizní roli dřevorubce v seriálu Německé pohádky už sám nemohl zhlédnout, protože měla premiéru až po jeho smrti.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská