Téměř naráz ztratila obě životní lásky. Populární hvězda z Nemocnice si sáhla až na dno. Pak ale zjistila něco šokujícího... Tajnosti slavných
05.08.2017
Foto: ČT
Popisek: Jana Štěpánková v seriálu Taková normální rodinka
Nejprve přišla o manžela, pak jí v divadle řekli, že už s ní dál nepočítají. Během necelých čtyř měsíců tak ztratila vše, co doposud tvořilo celý její život. Jenom žít dál a dýchat nebyla vůbec žádná legrace. A nakonec překvapivě objevila – svobodu.
Poprvé se důrazně zapsala do diváckého povědomí jako Pavla v seriálu Taková normální rodinka, na krku s věčně nevnímajícím a hladovým manželem Péťou a divokými raubíři. A o šest let později vkročila do našich domovů prostřednictvím obrazovky coby doktorka Dana Králová z Nemocnice, kterou dokonce natáčela pod režijní taktovkou vlastního manžela. Byla prý ale na place poslušná, protože mu vždycky věřila. A vyplatilo se. „První série Nemocnice byla zázrak, ty další už ne,“ konstatovala před časem pro novinky.cz. A tím bylo řečeno vše. Nastavovaný řemen totiž většinou někde drhne.
Poněkud nestandardní rodina
Charismatická a elegantní Jana Štěpánková prochází životem se stále stejným účesem i úsměvem. Nepřestává vyzařovat vnitřní pohodu, a když se podívá, jakoby vás pohladila sametová rukavička. Sotva lze uvěřit, že tahle vyrovnaná dáma oslaví letos na podzim již třiaosmdesáté narozeniny. I když pochází ze slavné herecké dynastie, překvapivě jí doma nikdo žádné zkušenosti nepředal. V rodině nezapomenutelného legendárního barda Národního divadla vůbec panovaly velmi nestandardní vztahy. Janu, Martina a Petra znal každý, o dalších dvou dětech ale dlouhá léta nepadlo ani slovo. A málokdo se může pyšnit tak hlubokými uměleckými kořeny jako právě Jana. Z matčiny strany sahají až k básníku a spisovateli Vítězslavu Hálkovi, z otcovy zase k dramatiku a divadelníkovi Janu Nepomuku Štěpánkovi. I když ji národ miluje jako představitelku vtipných, až sarkastických intelektuálek, její srdce patřilo vždy spíš divadlu. Osud legendárního hereckého rodu, z nějž pochází, však byl mnohem propletenější, než se obvykle říká.
Narodila se u babičky
Prvorozená dcera nezapomenutelného herce Zdeňka Štěpánka a skvělé herečky Eleny Hálkové se narodila 6. září 1934 v Žilině, přestože její rodiče již v té době bydleli v Praze. „Můj dědeček byl lékař poblíž Žiliny, který za svízelných podmínek vybudoval dětský špitál. Babička zase učila číst a psát, protože tam byly jen maďarské školy. Narodila se tam moje máma i její sestra. Máma říkala, že ze sentimentu mě tam také porodila. Jako malinká jsem tam byla občas, než přišel rok 1938. Po vzniku samostatného Slovenského štátu jsme všichni museli odejít,“ prozradila v jednom rozhovoru pro ona.idnes.cz. Když jí bylo šest, rodiče se rozvedli, na vzájemných vztazích se tím ale příliš nezměnilo. Nebo spíš byly mimořádně nadstandardní. „Lidé na sebe při rozvodu většinou plivou a jsou na sebe zlí. U nás ne. Prostě se rozešli dva inteligentní lidé,“ konstatovala paní Jana. Je až neuvěřitelné, jak se navzdory rozpadu prvního manželství měli všichni v rozvětvené rodině rádi a navzájem si vždycky pomáhali. Janin slavný otec se znovu oženil se Soňou Grossovou a pozadu nezůstala ani maminka, která se provdala za lékaře.
Poprvé si zahrála se slavným otcem
Otcovo manželství hned zkraje poznamenala tragédie – jeho prvorozený syn Zdeněk zemřel na záškrt v pouhých třech měsících. S narozením dalšího dítěte se pak exmanželé časově vzácně shodli, téměř současně Janina maminka porodila dceru Kateřinu a tatínkova žena syna Martina. „Soňa nemohla kojit, měla málo mléka. Moje máma ho zase měla na rozdávání. Denně ho tak Soně posílala,“ prozradila herečka v knize Aleše Cibulky Černobílé idoly 3. Neměla tudíž pouze dva mladší nevlastní bratry Martina a Petra, kteří vykročili stejně jako ona v otcových stopách, ale ještě další dva nevlastní sourozence, o nichž dlouhá léta nepadlo ani slovo. Vyrůstala v Praze, oba její rodiče zářili na jevišti Národního divadla, maminka ale jenom do roku 1948, kdy ji vyhodili, poté co prohlásila, že únor 1948 byl puč. „A to měla rozezkoušenou Emílii v Othellovi s Janem Pivcem. Jenže ona vždycky říkala, co si myslela, ať to mělo jakékoli následky,“ zavzpomínala herečka. Přesto se doma o herectví nikdy nemluvilo, ani s matkou ani s otcem, ani jeden z nich jí neudílel v tomto směru žádné rady do života. „Ani oni spolu o svých rolích nemluvili. Ale máma říkala, že vždycky poznala, co otec zrovna zkouší. Při Othellovi našlapoval doma jako tygr, když hrál na Vinohradech v Dostojevském, prostupovalo ho to mučivě od hlavy až k patě.“ Na oba samozřejmě do divadla chodila, tatínka většinou sledovala z portálu pro hasiče, protože jeho repertoár nebyl určený pro děti. Sama stanula na jevišti poprvé ve čtrnácti letech, a to hned po jeho boku. Nikoli ovšem na prknech Národního divadla, ale u ochotníků v Železné Rudě. A dodnes na to vzpomíná.
Udělali ji v Pardubicích
Jako herečka se prý narodila až v Pardubicích, kde prožila na jevišti šest sezón. Po absolvování DAMU totiž dostala umístěnku, jenže na určené místo nenastoupila, protože měla právě roztočený film. Bála se, že z toho bude pořádný průšvih, a kolegové jí poradili, ať někam napíše, a navrhli jí několik divadel, kde byli skvělí ředitelé. Jedním z měst byly i Pardubice. „Pět kilometrů od nich byla vesnice Starý Mateřov, kam jsem jezdila k dědečkovi na prázdniny. Tak jsem si říkala, že když mi bude zle, vždycky dojdu do Mateřova, třeba pěšky. Vybrala jsem si Pardubice a udělala jsem dobře,“ prohlásila. Navzdory svému nespornému umění se však dlouhá léta potýkala s názorem, že je kvůli slavnému otci protežována. „Táhlo se to se mnou i do libeňského Divadla S. K. Neumanna, tam jsem si také užila. Přitom je to takový nesmysl! Byla jsem vychovaná spoléhat jen sama na sebe,“ prohlásila a dodala: „Ať se ale jmenujete jakkoli, jméno je vám na jevišti úplně k ničemu. A režisér by byl sebevrah, kdyby vás obsazoval jen podle slavného jména.“
S manželem si byli souzeni
Režiséra Jaroslava Dudka poznala již během studia na DAMU, sblížili se ale až po jejím návratu do Prahy počátkem padesátých let a žili spolu až do jeho smrti 31. srpna 2000. Dokud ho nepoznala, nikdy prý děti nechtěla, pak to ale přišlo samo a měli spolu syna Jana. Zůstal však jedináčkem, protože byli oba tak pracovně vytíženi, že by další dítě nezvládli. Když byl malý, měla na výpomoc hodnou paní Julii, která se o Jana starala, protože s manželem bývali v práci po večerech i o svátcích. A v manželově režii hrávala dost často. „Byl to vynikající režisér. Vzdělaný, chytrý, sečtělý, vždycky nejenže věděl, co chce, ale taky jak toho docílit,“ zavzpomínala s trochou nostalgie. Prožili spolu čtyřicet let, jejich manželství bylo přímo ukázkové a harmonické, recept na ně ale paní Jana druhým předat nedokáže. „Když jsem se jednou své maminky jako dítě ptala, jak se stane, že se najdou dva lidé, vezmou se, mají děti, tak použila příměr: Pánbůh rozkrojil pomeranče a rozhodil je po světě. Pomeranče jsou stejné, ale přitom je každý jiný. Někdy se stane, že se dvě půlky z jednoho pomeranče sejdou a pak jsou spolu,“ zavzpomínala a dodala: „ My dva s mužem jsme byli opravdu dvě půlky z jednoho pomeranče, které k sobě pasovaly. Je to o náhodě, o štěstí.“
Bolestivá cesta ke svobodě
Pak ale o dva roky starší Jaroslav Dudek zemřel a jen o čtyři měsíce později jí v Divadle na Vinohradech řekli, že už s ní dál nepočítají. Bylo to krátce poté, co po Jiřině Jiráskové usedl na ředitelskou židli její dlouholetý přítel Jindřich Gregorini, jehož éra v divadle neproslula vůči lidem příliš velkou dávkou empatie. „Najednou jsem přišla úplně o všechno. Začít znovu žít a dýchat nebyla legrace,“ prozradila s tím, že už se k tomuto období nikdy nechce vracet. Z nejhoršího jí pomohl syn a vnučky, a pak zjistila, že na přísloví, že na všem zlém je vždycky i něco dobré, něco je. Začaly chodit nabídky a mohla se rozhodnout, zda jí vyhovuje text, kolegové i režisér. Otevřela se jí totiž cesta ke svobodnému rozhodování.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská