Bylo to o fous, legendární seriál jsme málem nikdy neviděli. Do natáčení totiž zasáhla obrovská tragédie. Tajnosti slavných
04.08.2017
Foto: ČT
Popisek: Miroslav Horníček v Písařích
Jeden z nejlepších improvizačních koncertů v historii české seriálové tvorby tvůrci málem nedotáhli do konce. Přímo během natáčení seriálu Byli jednou dva písaři totiž zaúřadovala smrt, která připravila o jediného syna jednoho z hlavních představitelů. Tragicky zahynul jen pár metrů od otce, navíc v den svých narozenin.
Přenesme se do Francie 19. století. Na lavičce v parku se jednoho odpoledne setkají dva postarší pánové, František Diviš Bartoloměj Bouvard (Jiří Sovák) a Cyril Justen Roman Pécuchet (Miroslav Horníček). Zapovídají se a zjistí, že jsou oba písaři a mají necelý měsíc do penze. Kromě toho je pojí společné zájmy o vědu, literaturu a umění. Když pak Bouvardovi zemře kmotr a odkáže mu velkorysou částku, vzpomene si na přítele, zakoupí statek na venkově a oba tam odjedou oddávat se vědám. Jejich diletantské pokusy pěstovat melouny, konzervovat jídlo nebo rozbít atom končí obvykle naprostou katastrofou, staříci přesto nepolevují a žijí životem, po jakém vždy toužili. Literární předlohy Gustava Flauberta se v roce 1972 chopil režisér Ján Roháč, osvědčený scenárista Jaroslav Dietl napsal body, kudy se děj bude ubírat, televize pronajala Trojanův mlýn, ležící mezi pražským Suchdolem a Úněticemi, v němž mimochodem kdysi přespával i malíř Mikoláš Aleš, přidala k nim Jiřího Sováka, Miroslava Horníčka, pár dalších herců a štáb a všichni se pustili do práce. Klasický scénář Sovák s Horníčkem vůbec neměli, drželi se jen základních bodů a vlastně od začátku do konce improvizovali. A když režisér zjistil, že mu do sedmého dílu chybí ještě sedm minut materiálu, Miroslav Horníček je prostě během hodinky dopsal.
Zatímco jela kamera, o kousek dál úřadovala smrt
Práce na seriálu vrcholila koncem roku 1970 a za Miroslavem Horníčkem přijel syn Jan, který ho vždy velmi rád sledoval při práci. Studoval na pražské FAMU dokumentaristiku a právě slavil třiadvacáté narozeniny. Už byl podvečer, slavný otec ale ještě stále natáčel. A tak Jan poodešel do zahrady, usadil se na betonové skruži, plné vody… a právě v ní ho po nějaké době našli mrtvého. Zabil ho epileptický záchvat, při němž spadl hlavou do skruže a utopil se. Pro Horníčka to byl strašný šok, přesto se jako opravdový profesionál vrhl brzy znovu do práce. „Natáčení se na týden přerušilo, ale pak se normálně jelo dál, aniž by to na Mirkově výkonu bylo nějak znát,“ prozradil Jiří Sovák, který ale podle kolegů měl největší zásluhu na tom, že dokázali projekt vůbec dokončit. „Sovák si vzal Horníčka na starost. Neutěšoval ho nijak okatě, neříkal mu, ať netruchlí, nic takového. Jenom ho pozorně sledoval, a když se třeba Horníček plížil k té nádrži, kde se mu syn utopil, hned u něj byl Sovák a už něco po něm chtěl: Poslouchej, co kdyby sis v té příští scéně stoupl na židli? Pořád pro něj vymýšlel pracovní úkoly,“ zavzpomínala kdysi v jednom rozhovoru Věra Tichánková, která si v seriálu zahrála Heřmanku. Obrovská tragédie už navždy změnila život populárního herce, spisovatele, dramatika, režiséra, výtvarníka, glosátora a divadelního teoretika. Dodnes ji připomíná kříž nad zahradou, ve které oba filmoví písaři pěstovali melouny...
Plzeňský průšvihář
Miroslav Horníček o sobě říkával, že ve všech filmech hraje špatně, diváci si to ale rozhodně nemysleli. Největší úspěchy ale sklízel jako mistr improvizace, vystupoval jako chytrý komik a jemný politický glosátor, přestože nepřestával tvrdit, že ho politika ani trochu nezajímá. S unikátním projektem, Kinoautomatem pro světovou výstavu v Montrealu, se mu v roce 1967 doslova otevřel celý svět a ze spolupráce s Československou televizí sklidily největší popularitu jeho Hovory H, které se staly symbolem kvalitního zábavného pořadu. Narodil se 10. listopadu 1918 v Plzni a na divadelní prkna vstoupil poprvé již během studia na tamní reálce, kde spoluzalokládal Studentský avantgardní kolektiv. Rodičům, kteří oba pracovali v textilce, prý ale neustále jen přidělával starosti. „Opakoval jsem dvakrát tercii, byl jsem líný a lehkomyslný. Nechápu, že mě nezabili,“ říkával se smíchem. Komediální sklony se u něj projevily právě až na reálce, když se konečně přestal stydět. Svými hereckými výstupy přiváděl profesory k šílenství a spolužáky k salvám smíchu, takže neměl o ředitelské důtky nouzi. „Být špatným žákem je mnohem nesnadnější než být žákem dobrým,“ glosoval později své kousky.
Ve špitále se ani neohřál
Po maturitě sice nastoupil jako úředník v plzeňské nemocnici, již v roce 1941 ale přijal angažmá v Městském divadle v Plzni. A byl tak dobrý, že vůbec nikomu nevadilo, že vlastně nemá vůbec žádné herecké vzdělání. Po válce odešel do pražského divadla Větrník a o rok později přestoupil do Divadla satiry, kde setrval do roku 1949. Následovalo šestileté účinkování v Národním divadle. Díky divadlu také potkal svoji manželku Bělu. „Jednou jsem ji zahlédl, jak čekala před pokladnou, a po biletářce jsem jí poslal vzkaz: Všechno vám vysvětlím, jen mi sdělte svou adresu. Naštěstí odpověděla a dali jsme si rande,“ prozradil později okamžik, kdy se zrodila jeho láska na celý život. Mluvil o ní jako malé křehké ženě, jako o cukřence, která organizuje jeho život. Bohužel ale zemřela dříve než on.Rozhodujícím okamžikem pro další umělecký vývoj se stalo setkání s Janem Werichem, jemuž pak byl od poloviny 50. let na jevišti pražského Divadla ABC šest let rovnocenným hereckým partnerem a po něm také zdědil přívlastek filozofujícího klauna. „Z pana Wericha měl zpočátku velký respekt, nicméně byli velcí přátelé,“ prozradil Horníčkův lékař a přítel Vladimír Mareš.
Autorské recitály
Má obrovský podíl i na zrodu Divadla Semafor, v němž spolupracoval s dalším velkým jevištním partnerem Jiřím Suchým, kterému dělal spoluhráče na prknech Semaforu v letech 1965 až 1968. Zazářil tu například v nezapomenutelné hře Člověk z půdy. V roce 1967 strávil půl roku na výstavě EXPO '67 v Montrealu, v tehdy naprosto unikátním projektu Kinoautomat, jako hrdina snímku Byl jednou jeden dům, za nějž rozhodovali během promítání diváci v hledišti pomocí hlasovacího zařízení. Pak se vrátil do Československa a prožil v něm celou normalizaci, emigrovat ho prý nikdy ani nenapadlo. „On byl člověk apolitický, on se o politiku nezajímal, i když se jí ve svém díle určitě dotýkal a řada diváků to vycítila,“ řekl o něm doktor Mareš. Přesto byl často vnímán jako jemný glosátor politické situace. Zcela mimořádná a excelentní byla i jeho společná vystoupení s Milošem Kopeckým. Od počátku sedmdesátých let vystupoval především ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly v letech 1969 až 1971 velkou oblibu Hovory H. V pořadu, v němž s nadhledem odpovídal divákům a zpovídal hosty, byl jeho sparingpartnerem režisér Vladimír Svitáček. Mnohokrát osvědčil i své filmové mistrovství. Vytvořil zhruba pět desítek filmových a televizních postav, sám ale nejvíc oceňoval účinkování právě v seriálu Byli jednou dva písaři, v němž exceloval po boku Jiřího Sováka.
Ještě raději psal a tvořil
Spíše než herectví přitahovaly pana Horníčka jiné tvůrčí činnosti. Rád psal a tvořil koláže. Jeho literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. K nejžádanějším titulům patřily jeho Hovory, Listy z Provence, Jablko je vinno, Chvála pohybu či Pětatřicet skvělých průvanů a S paní ve spaní. Úspěšné byly i jeho komedie, jako Hovory přes rampu, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu či Muž jménem Juan. Byl podepsán pod řadou divadelních režií a mnohokrát vystavoval své výtvarné koláže. Byl držitelem Ceny Thálie za mimořádný přínos jevištnímu umění, nositelem Ceny humoru Karla Poláčka a čestným občanem Plzně. V roce 1996 převzal platinovou desku Supraphonu a při vyhlašování ankety TýTý byl zapsán do televizní Dvorany slávy. V roce 2000 získal Medaili Za zásluhy.
Soukromý ráj na zemi
Na dlouhá léta se stala jeho útočištěm a malým soukromým rájem chalupa v severočeských Kytlicích, ležících na říčce Kamenici jen pár kilometrů severně od Nového Boru. Chalupaření slavných tu odstartovalo počátkem 60. let, když celý národ začínal chalupařit a i v Kytlicích byla řada opuštěných, zdevastovaných objektů za pár stovek či tisícovek. Horníček tu našel druhý domov, a když se pak hledaly lokace pro film Táto, sežeň štěně, doporučil právě Kytlice. V této obci mívala a dodnes má chalupy řada slavných osobností, a tak jí dokonce lidé přezdívali malá Praha. K nejslavnějším tamním ‘lufťákům‘ patřili Zdeněk Řehoř, Táňa Fischerová, Pavel Landovský, Světla Svozilová, zpěvačka Petra Černocká, režisér Petr Zelenka či spisovatelka Irena Obermannová, na chatu tam jezdil i nezapomenutelný Tomáš Holý. A také Vlastimil Brodský, který po rozvodu nechal svou kytlickou chalupu exmanželce a synu Markovi. Miroslav Horníček rád chodil mezi lidi, posedět na zahrádce a společně popít dobrého vína. V posledních letech se na chalupu přestěhoval nastálo, po manželčině smrti se však jeho zdravotní stav horšil, takže se uchýlil k manželům Marešovým do Liberce a do Kytlice už jen občas dojížděl. Naposledy tam byl v létě 2001 a odtamtud ho vezli rovnou do liberecké nemocnice. Zemřel 15. února 2003 a jeho hrob na hřbitově v Kytlici, obložený kamínky, v němž jsou pohřbeni i manželka Běla a syn Jan, leží hned na kraji pod košatým kaštanem.
Přítelkyně se vdávat odmítla
Teprve při projednávání dědictví vyšlo najevo, že se chtěl počátkem roku 2001 podruhé oženit s Jiřinou Folkovou, které říkával něžná přítelkyně. „Mirek mě skutečně požádal o ruku. Tehdy jsem ale řekla ne,“ přiznala médiím před lety paní Jiřina, která se o slavného herce začala v Kytlici starat po smrti jeho manželky Běly. „S panem Horníčkem jsme si velmi rozuměli. Jeho nabídka mě sice překvapila, ale brala jsem to jako přirozený vývoj. Tehdy byl už ale velmi nemocný a nechtěla jsem, aby si okolí můj případný souhlas vykládalo špatně,“ dodala. V té době byl totiž herec již po několika mozkových a srdečních příhodách a okolí vnímal jen ve světlých okamžicích. A těch prý stále ubývalo. Po jeho smrti vypukl spor o část vily na pražských Vinohradech, ve které bydlel se svým kolegou Lubomírem Lipským. Původně svůj byt odkázal Adélce, dceři přítelkyně jeho zemřelého syna Jana, kterou si velmi oblíbil a začal ji považovat za svou vnučku. Jenže pak se objevila ještě další závěť, podle níž se měl stát univerzálním dědicem právě liberecký lékař Vladimír Mareš, v jehož bytě pan Horníček zemřel. Nakonec svou pozici univerzálního dědice obhájil, a připsal si tak na konto majetek za zhruba deset milionů korun.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská