Nešťastná náhoda, nebo vražda? Křehká princezna Pampeliška skončila stejně tragicky jako její hrdinka. Tajnosti slavných
30.07.2017
Foto: ČT
Popisek: Klára Jerneková jako princezna Pampeliška
Kariéru nádherné a mimořádně nadané herečky rázně zabrzdil jediný škrt a až po letech zjistila, že k němu vlastně došlo omylem. Hvězda Národního divadla se proměnila v hospodskou hraběnku, na jejíž účet si užíval houf prapodivných štamgastů. Kdo nebo co ji nakonec připravilo o život, není dodnes jasné.
Možná se vám už dávno vykouřila z hlavy informace z hodin literatury, že jedné z nejkrásnějších a také nejsmutnějších českých princezen vdechl život český básník, dramatik a divadelní režisér Jaroslav Kvapil již roce 1897. Nešťastné, krásné a křehké princezně Pampelišce, která se má vdát proti své vůli za španělského prince, své štěstí nikdy nenajde, umírá vyčerpáním a nakonec ji odfoukne podzimní vítr jako křehké chmýří, propůjčila svoji podobu v roce 1967 Klára Jerneková. Jakoby Kvapilova pochmurná elegie předurčila neblahý osud i krásné, křehké a nešťastné herečky, jejíž mimořádný talent si můžeme v současnosti připomenout díky repríze seriálu Byli jednou dva písaři, v němž ztvárnila postavu služebné Rozálie. Její životní pouť byla stejně zoufalá, plná beznaděje a marného hledání.
Málem zemřela ještě v peřince
O mimořádném talentu Kláry Jernekové svědčí i fakt, že se stala členkou souboru činohry Národního divadla již v pouhých jednadvaceti letech. Dcera herečky Jiřiny Stránské a režiséra Karla Jerneka se narodila 14. ledna 1945 a jen úplnou náhodou nezahynula jen měsíc po příchodu na svět. Během největšího náletu spojeneckých vojsk na Prahu totiž byla Jiřina právě na procházce s kočárkem v parku na Žofíně a kdosi jí poradil, aby se schovala v budově Národního divadla, a nikoli v krytu na Karlově náměstí, kam měla namířeno. Poslechla a to jí i malé Kláře zachránilo život, protože kryt na Karláku tenkrát dostal přímý zásah, který téměř nikdo uvnitř nepřežil. Narodit se ale tak slavným rodičům zpravidla nebývá snadné. Pokud si navíc zvolíte stejné povolání, čeká vás neustálé srovnávání. Kdekdo číhá na sebemenší klopýtnutí, jen aby ho mohl vzápětí pořádně osladit, kdekdo vás podezřívá z protekce, nebo naopak očekává, že budete určitě ještě mnohem lepší než ti, kdo vás zplodili. Talent sice Klára opravdu zdědila, současně jí ale osud nadělil do vínku i přehnanou citlivost a velmi nízkou sebedůvěru. A to se stalo jejím celoživotním prokletím.
Malá tanečnice
„Už odmalička mi říkali cizí lidé, že budu dělat divadlo. Já jsem však chtěla tančit. Hlavně proto, že to nedělal ani tatínek ani maminka. Lásku k divadlu jsem získala až v Hellichovce – v Nerudově gymnáziu, kde byl dramatický soubor…“ prozradila kdysi v jednom z prvních rozhovorů. Dá se říct, že její dětství bylo šťastné, přestože se rodiče brzy rozvedli. Poněkud excentrická krásná maminka totiž našla oporu v právníkovi Jaromíru Kučerovi, který stál pevně nohama na zemi a dokázal vytvořit klidné zázemí. Bydleli v krásném bytě na nábřeží a říká se, že právě z jejich oken byl fotografován Pražský hrad pro tehdejší stokorunu. Maminka začala působit jako profesorka herectví na lidové škole ve Voršilské ulici a právě její zásluhou se zrodili tak velcí herci, jako Taťjana Medvecká, Jaromír Hanzlík či Jan Hartl. Otec zase režíroval činoherní a operní inscenace nejen v Národním divadle, ale také ve Vídni, Miláně či v Buenos Aires. Dceři občas přivezl z velkého světa dárky, o které prý nestála, protože si tatínkovu lásku představovala úplně jinak. K tomu, že byla nakonec na DAMU ke studiu herectví přijata, nepřispěl ani jeden z nich. „Provedla by strašnou scénu, kdyby zjistila, že jí někdo zametá cestu. Ona byla v tomto směru v té době naprosto čistá a otevřená a ve své otevřenosti také snadno zranitelná,“ prohlásil kdysi kolega Jan Bartoš, do něhož se bláznivě zamilovala a prožili spolu několik bouřlivých let.
Rozvedl se příliš pozdě
V roce 1963 jí režisér Karel Novák nabídl ještě jako studentce roli Rosy ve hře Tennsessee Williamse Vytetovaná růže v Divadle E. F. Buriana a její výkon se stal událostí sezóny. Navenek sice působila jako zářivá a šťastná bytost, v nitru ale byla mnohem komplikovanější. Křehká i odvážná, vyzývavá i zdrženlivá… S každou postavou se ztotožňovala, prožívala její osud naplno, čímž ale současně sama sebe psychicky nesmírně vyčerpávala. „Náš vztah se vyvíjel velmi prudce. S Klárou jsem prožíval dobu jejího obrovského vzepětí. Problém byl v tom, že jsem v té době byl ženatý, což vedlo k všelijakým bouřím, a i když jsem se nakonec rozvedl, už se ty věci nedaly odestát. Klára byla velmi citlivá a jednoho dne mezi námi došlo k nějakému nedorozumění a náš vztah skončil. Já ji pak z pudu sebezáchovy přestal sledovat, nešlo to,“ prozradil později Bartoš otevřeně v jednom rozhovoru. V pouhých jednadvaceti letech se mimořádně talentovaná herečka stala členkou činohry Národního divadla, dokázala se mistrně přehrát od naivek k velkým charakterním postavám a stejně uměla zaujmout i v komediích. V Národním divadle působila až do 31. července 2000 a důvodem jejího odchodu byla prý malá vytíženost. A možná také do určité míry i nespolehlivost, způsobená rozháraným osobním životem a alkoholem. Ale o tom později.
Komusi se smeklo pravítko
Na jevišti Národního divadla se také poprvé setkala s mužem svého života, hercem Josefem Čápem. Již v roce 1965 spolu vytvořili zamilovaný pár v Shakespearově Zimní pohádce. V únoru 1971 mu porodila syna Filipa, překvapivě ho ale vzápětí odložila ke své matce a naplno se oddala partnerskému životu, nenarušovanému mateřskými povinnostmi. Jenže povahově prý k sobě moc nešli, a tak se po třech letech rozešli a stejně neslavně skončilo i Klářino další manželství. Mezitím malého Filipa vychovávali až do šesti let dědeček s babičkou. Když se pak do bytu na nábřeží konečně vrátila i jeho matka, rozčarovaná z nevydařených partnerských vztahů, přestávalo se jí pomalu dařit i na jevišti. „Máma začala obviňovat samu sebe, bohužel si nikdy moc nevěřila. Chyběl jí ventil jeviště a nám doma pak po večerech předváděla dramatické scény. Dvanáct let nevěděla, co vězí za tím, že není obsazovaná v divadle, televizi, dabingu. Až když jí dědeček Jernek v osmdesátých letech poradil, aby vstoupila do strany, dozvěděla se, že z ní už byla jednou vyhozená, ačkoli v ní ve skutečnosti nikdy nebyla. Prý někomu v roce 1971 ujelo pravítko, které mělo škrtnout někoho jiného,“ prozradil později její syn Filip redaktorce Blance Kovaříkové.
Etudy pro kolegy
Bez divadla Klára nedokázala žít, a tak když nebyla obsazována na jevišti, chodila alespoň do divadelního klubu, kde prý rozehrávala herecké etudy u skleničky pro kolegy. „Vymýšlela si situace, kterým začala sama věřit a svým hereckým talentem dokázala o jejich reálnosti přesvědčit i lidi okolo sebe. A tak se dozvídali, jaké jsou se mnou problémy, jak jsem neudělal maturitu, jaký je táta zloduch, když odešel k paní Beňačkové apod. Nikdo se už nezajímal o to, jaká je pravda,“ posteskl si její syn. Po roce 1989 se zdálo, že by konečně mohla znovu naplno rozehrát svůj talent. Na to, aby na sobě pracovala, už ale bylo příliš pozdě. Místo velkolepého návratu na jeviště se obklopila lidmi, s nimiž hýřila a kteří ji připravovali o majetek. Po smrti jejích rodičů pak nastal definitivní propad. Pomoci jí nebylo možné, protože o to nestála.
Hraběnka z lokálu
„Štamgasti jí říkali hraběnko a utráceli její peníze. Naposledy jsem ji viděl krátce před její smrtí. Měla za sebou autohavárii a operaci endoprotézy. Zavolala mi, že v bytě vidí babičku. Pochopil jsem, že jsou to halucinace. Užívala léky na štítnou žlázu a na spaní a kombinovala je s alkoholem. Chtěl jsem ji odvézt do nemocnice, ale odmítla,“ povzdychl si Filip Čáp. Jak vlastně kdysi mimořádně talentovaná herečka nakonec zemřela, není dodnes jasné. Když ji sousedé tři dny neviděli vyjít z bytu, zavolali policisty, kteří ji našli v pokoji na podlaze, bez známek života a s rozbitou hlavou. Zemřela 31. července 2003, bylo jí pouhých padesát osm let. Syn byl právě na dovolené v Lisabonu a zpráva o její smrti ho zastihla během zpáteční cesty, na letišti ve Frankfurtu.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská