Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Říkali jí Černá kronika a měla se stát královnou české kosmetiky. Jenže… Rázná herečka prožila pětašedesát let se svým zajíčkem. Byl opravdu jediný? Tajnosti slavných

18.07.2017
Říkali jí Černá kronika a měla se stát královnou české kosmetiky. Jenže… Rázná herečka prožila pětašedesát let se svým zajíčkem. Byl opravdu jediný? Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Věra Tichánková v roce 2002, při přebírání Ceny Thálie

Nebýt války, mohla se stát českou Estée Lauder. Původně totiž studovala chemii a měla předem zajištěné místo v kosmetické firmě. Hrůzné zážitky z nacistických lágrů ji na celý život spojily s partnerem, kterému fašisté vyvraždili celou rodinu.

V nestárnoucí dětské hudební komedii Ať žijí duchové! si v roce 1976 zahrála Pilátovou, které celá vesnice říká Černá kronika, a tahle přezdívka jí pak už zůstala, přestože byla její představitelka ve skutečnosti z úplně jiného těsta. Tchyně, tetička, babička… rázná, přísná, odtažitá, tvrdá a náladová. Taková byla většina postav, které ztvárnila před filmovou či televizní kamerou nezapomenutelná Věra Tichánková. Bylo jich více než sto dvacet, a k nim ještě musíme přičíst postavy další v téměř třech desítkách televizních seriálů. Opravdu velké hlavní role se jí sice vyhýbaly, před kamerou ale rozhodně neplnila pouze funkci ‘křoví‘. Naprosto jedinečná byla například jako bodrá hospodyně Heřmanka, která v seriálu Byli jednou dva písaři s nadhledem komentuje ‘zázračné‘ vynálezy svých dvou ‘šéfů‘, pánů Bouvarda a Pétucheta. S hereckými kolegy Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem si výborně rozuměli a na natáčení, které se odehrávalo v Trojanově mlýně, u Únětického potoka nedaleko Prahy, velmi ráda vzpomínala.

Stěhování jako na vojně

Její rodiče se seznámili v Praze, kde tatínek působil na ministerstvu. Dcera Věra se jim ale narodila 7. prosince 1920 již ve slovenské Žarovnické Huti, v romantické podhorské oblasti na úpatí Štiavnických vrchů, kam otce poslali coby úředníka Státních lesů, a o osm let později k ní přibyla do rodiny ještě mladší Marie. Již během Věřina dětství se ale rodina vrátila do Čech a několikrát se kvůli otcově práci stěhovala. Herečka ráda vzpomínala například na zámek v Brandýse nad Labem, kde měli podnikový byt, a nějaký čas také strávili v Liberci. Po otcově smrti se maminka s dcerami vrátila do Brandýsa, kde Věra studovala na gymnáziu. Odmalička ale snila, jak jednou opustí maloměsto a vydá se do velkého světa. Proto se pilně učila cizí jazyky, výborně zvládala němčinu a francouzštinu a plánovala odjezd ihned po maturitě. Vypuknutí druhé světové války ale všechno změnilo, místo Paříže ji čekala Praha. Milovala chemii, a tak úspěšně složila přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou. Zaměřila se na kosmetiku, měla dokonce už zajištěné místo v malé české kosmetické firmě rodinných přátel, takže z ní mohla jednou být královna luxusní kosmetiky, česká Estée Lauder. Jenže…

Herečkou kvůli nacistům

Poté co nacisté uzavřeli české vysoké školy, hrozilo jí totální nasazení, a tak se chopila jediné příležitosti, která se nabízela – herectví. Konec konců k divadlu i filmu ji odmalička vedli oba rodiče. Tatínek divadlo miloval, velmi často v něm působil alespoň jako statista, rád chodil se svou ženou do kina a malou Věrku vždycky brávali s sebou. Když se tedy sen o budoucnosti slavné chemičky rozplynul, přihlásila se na konzervatoř. Poradila jí to významná divadelní herečka Anna Suchánková, která ji také připravila ke zkouškám, takže uspěla a studovala u profesorů Anny Iblové, Jiřího Plachého, Jiřího Frejky a Miloše Nedbala. Jenže ji v roce 1943 zatklo gestapo. Sbírala totiž potravinové lístky pro lidi, kteří byli v ilegalitě, a někdo ji udal. Nejprve byla uvězněna na Pankráci, pak ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně, do Drážďan, později byla ještě převezena do Míšně a nakonec do Lipska. Domů se vrátila až koncem května 1945.

Svůj k svému

S nemocnou duší, pošramocenou prožitými hrůzami v nacistických lágrech, a s vírou v lepší budoucnost nastoupila v roce 1946 do prvního angažmá v jihlavském Horáckém divadle. A o něco později přibyl do souboru o pět let mladší Jan Skopeček, který si nesl v duši stejné trauma. Kvůli židovskému původu po matce skončil v koncentračním táboře Osterode, a když se po válce vrátil domů, zjistil, že jeho tatínek před pouhým dnem zemřel a že ve fašistickém běsnění přišlo o život patnáct příbuzných. „Jan přišel do jihlavského divadla dva roky po mně, ale na první pohled působil jako drzý mladík, který si dělá ze všeho legraci. Jenže jeho humor mi byl tak blízký, že jsem s ním chtěla být stále častěji. Dokonce si pamatuju moment, při kterém mu při představení ujely nohy, protože měl boty ušité z flanelu, a já se jen smála a nemohla přestat. V ten okamžik mě naprosto uchvátil,“ vzpomínala paní Věra v jednom rozhovoru. Pak do Jihlavy přijel cirkus, a protože v pondělí divadlo nehrálo, Jan ji pozval na trošku jiné představení. Jenže se během programu strhla bouřka, vypadalo to, že se jim stan nejspíš zřítí na hlavu, báli se, a tak se k sobě tiskli… A tiskli se pak i cestou domů, protože deštník měla jenom Věra, a Jan ji doprovodil domů.

Zvládli i vojnu

Vzali se v roce 1949, ještě před obřadem ale prý vyšlo najevo, kdo bude doma pánem. Do svatební kytice si nevěsta přála sedm růží, ženich ale trval na tom, že jich bude šest. A bylo po jeho. Po letech ale Jan přiznal, že ve skutečnosti nechal ve vztahu vládnout partnerku. „Pro chlapa je to pohodlné, protože se dělá to, co ona chce, a když se to nepovede, tak řeknu, že to tak říkala,“ prozradil v rozhovoru pro nasehvezdy.cz. Zpočátku museli mladí manželé překonat problém, který spousta vztahů neustála – Jan totiž musel na vojnu. Vydrželi a Věra to komentovala se svým typickým humorem. „Já jsem byla ráda! Nemusela jsem se o něj starat.“ Společně pak zamířili do Prahy, do Městského divadla na Žižkově, z nějž se přesunuli s celým souborem do Městského divadla v Libni, později Divadla S. K. Neumanna a nyní Divadla pod Palmovkou. Na jeho jevišti pak Věra prožila více než třicet let a ztvárnila zejména pod vedením režisérů Jaroslava Dudka, Václava Lohniského a Evžena Sokolovského spoustu komediálních i charakterních rolí.

Stále spolu

V roce 1953 porodila dceru Marii, která se původně vyučila na Barrandově maskérkou, nikdy ale tuto profesi nedělala. Seznámila se totiž s Francouzem, který pracoval v Praze na velvyslanectví, vzala si ho a odešla s ním do Lyonu. Manželé Věra Tichánková a Jan Skopeček se stali v českém showbyznysu opravdovým unikátem – prožili totiž bok po boku téměř pětašedesát let. Velmi často spolu stáli i na jednom jevišti, jednou dokonce Věra hrála Janovu matku. Na tuhle roli prý nikdy nezapomněla, protože vždycky na jevišti ubalila manželovi pořádnou facku. „Je fajn mít to dovolené, to jsem si užívala!“ přiznala. Samozřejmě si chodili navzájem i na premiéry, i když Věra říkávala, že z takového představení vůbec nic nemá, protože vidí i ty nejmenší nedostatky. A Jan dodával, jak je těžké udržet na generální zkoušce vážnou tvář, když na něj Věra dělá v hledišti grimasy.

Odříkaného chleba největší krajíc

Věra Tichánková byla od počátku charakterní herečkou, která uplatňovala své mnohotvárné umění ve velkých i malých dramatických, komediálních a tragikomických vitálních, výřečných, tvrdých, temperamentních rolích. Přednost dávala kostýmním a městským vznešeným postavám, přesto jí povětšinou nabízeli postavy tvrdých venkovských žen, které obohacovala syrovým, až nehereckým způsobem, jímž jim dodávala na věrohodnosti a životnosti. Stala se jednou z nejvýraznějších osobností své generace a nejsvéráznější a nejrázovitější herečkou našeho poválečného filmu, televize a divadla. Před filmovou kameru vstoupila až na prahu čtyřicítky, takže na ni logicky čekaly matky, manželky, hospodyně, sousedky, posluhovačky… a později různé tetky, babičky a tchyně. Mimořádně vytříbený hlasový projev uplatnila i v rozhlase, na zvukových nahrávkách a tu a tam i v dabingu.

Poslední přání se jí nesplnilo

Její poslední filmovou postavou se stala v roce 2007 Lamková ve filmu Vratné lahve a o tři roky později si ještě zahrála v seriálu Kriminálka Anděl. Úplně naposledy ji zachytila kamera jen pár týdnů před smrtí v dokumentu České televize 13. komnata Jana Skopečka. Ve vyšším věku začala trpět cukrovkou, která se neustále horšila, ztrácela rovnováhu, a poté co prodělala těžký zápal plic, musela se uchýlit do domova s pečovatelskou službou, protože stárnoucí manžel už neměl na celodenní péči dostatek sil. Jejím posledním přáním bylo, aby si ji Jan vzal ještě na Vánoce domů, lékaři ale vyhodnotili její převoz jako vysoce rizikový, takže se domů už nevrátila. Zemřela v pražské Nemocnici na Vinohradech 9. ledna 2014. Bylo jí úctyhodných třiadevadesát let.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace