Skončila za katrem, a přitom šlo jen o zlomený podpatek. Její život se proměnil v jeden nekonečný, smutný flám. Tajnosti slavných
08.07.2017
Foto: divadelni-noviny.cz
Popisek: Eva Olmerová
VIDEO Byla tak úžasná, že ji dokonce legendární Ella Fidzgerald pozvala na své evropské turné. Místo toho dostávala jednu ránu osudu za druhou, a když je začala utápět v alkoholu, rozjel se definitivní pád. Nakonec jí zbyla jenom samota a beznaděj.
Žila tak rychle, že se ani nenaučila zpívat na playback. Kariéru zpěvačky odstartovala natruc přísnému otci a poprvé se vdávala, jen aby se od něj mohla odpoutat. Kritici ji označovali za živel a uragán, tak skvělých bluesových a jazzových talentů se u nás opravdu mnoho neurodilo. Eva Olmerová byla skutečnou bluesovou dámou, tělem i duší, a v jejím projevu to bylo znát. Jakoby drsností zakrývala extrémní křehkost a přemíru citu, s nimiž si nevěděla rady. Překážek jí ale život nachystal příliš mnoho a ona odešla z hudební scény i ze života příliš brzy. Neměla štěstí na politický systém a nevedlo se jí ani v osobním životě – její vztahy s muži zpravidla končívaly katastrofou. Byla pravdivá, odmítala cokoli předstírat a na cokoli si hrát. Žila daným okamžikem, o vlastní budoucnost, natožpak o ‘odkaz‘ se nestarala a svůj život vysála až do dna. I když zemřela již téměř před čtvrtstoletím, její hity mají pro milovníky blues obrovskou hodnotu dodnes.
Čekej tiše:
Rozhodli o ní bez ní
Narodila se krátce před vypuknutím druhé světové války, 21. ledna 1934, v pražské měšťanské rodině a jako vzorná holčička z dobré rodiny začala mimo jiné již v šesti letech chodit na hodiny klavíru. Jenže když jí bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli, a aniž se jí někdo na něco ptal, byla svěřena do péče otci a jeho nové ženě. Tím se podle jejích slov proměnil dosavadní domov v nedomov. Není divu, že trávila většinu času raději s kamarády, s nimiž vyrážela v době puberty s kytarou pod širák. „Na Medník se vyráželo z Braníku, čekání na vlak si krátila s kytarou a zpíváním, její hlas přitahoval jako magnet. Peron se vylidňoval, hlouček kolem ní narůstal, fízlové ztráceli přehled…,“ zavzpomínala v jednom rozhovoru její přítelkyně, známá publicistka, textařka a překladatelka Aida Brumovská. Nejprve sice začala Eva studovat na gymnáziu, na školu ale zvysoka kašlala. Pak otec usiloval o to, aby se alespoň vyučila švadlenou. Jenže dcera chtěla zpívat.
Jdou léta, jdou:
Definitivní ztráta opory
Už jako mladá poznala kriminál, zřejmě přičiněním StB, která se ji už jako sedmnáctiletou snažila získat pro spolupráci. Několik dnů tenkrát strávila v nechvalně proslulé Bartolomějské, kde se ji vyšetřovatelé marně pokoušeli zlomit. „Nutili mě dlouho stát nahou v chladné místnosti, šoupli mě do temné kobky, chodila jsem v kožených brýlích na výslechy. Za tři dny, co jsem tam byla, jsem zestárla o mnoho let,“ vyprávěla zážitek, na který sotva mohla být ve svém věku psychicky připravená a který se jí pak mnohokrát vracel ve vzpomínkách. Ještě hůř pak ale bylo, když ji konečně propustili. Když přišla z výslechu domů, otec ji ztloukl. „Do smrti na to nezapomenu, na tu křivdu, kdy při mně nestál,“ svěřila se. Měla pocit, že definitivně ztratila oporu, a tak se proti otcově vůli v osmnácti letech provdala a jemu natruc se také stala zpěvačkou. Na rozdíl od zpívání se jí ale v partnerských vztazích nedařilo. Krátce po svatbě se rozvedla a štěstí jí nepřinesly ani další lásky, ať už byl jejím, partnerem taxikář, popelář či muzikant. Z každého vztahu si odnesla jen další ránu, která se nechtěla zahojit.
Černá kára:
Hvězdou ze dne na den
Zpívala vždycky tak, jako by to mělo být naposledy. Po prvních úspěších v klubu Meteor a kavárně Ural plula z kavárny do kavárny. Její život úplně změnil až rok 1962, když se stala díky dramaturgovi a skladateli Karlu Marešovi členkou souboru divadla Semafor. Ze dne na den se proměnila v hvězdu, naplno zazářit ale bohužel nedokázala. Nahradila tenkrát Evu Pilarovou, která odešla s Waldemarem Matuškou do Rokoka, a slavila úspěchy, které režim jen těžko snášel. Když ji slyšela zpívat při své návštěvě Prahy legendární Ella Fitzgerald, okamžitě s ní chtěla vyrazit na společné turné. Po zákazu veřejného vystupování v Praze nakonec Eva ze Semaforu odešla a zpívala, kde se dalo. V Divadle Na Zábradlí se seznámila s Václavem Havlem, pak následovala Viola. A tam jednoho dne zašli i soudruzi ze sovětského velvyslanectví, kterým svým výkonem doslova vzala dech, a díky tomu se znovu dostala na výsluní.
Já hledám štěstí:
Deprese, prášky, alkohol… a mříže
Přestože do normalizace zpívala všude, soukromý život se jí zhroutil – ani druhé manželství se nevyvedlo. V hnízdečku lásky, které sama zařídila, jí nezbyla ani postel a manžel utekl za hranice. Začala pít, ale pomohla jí práce, Viola ji umřít nenechala. Následoval návrat do Semaforu a posléze definitivní vyhazov. Zbyly jí jen samota a beznaděj, a tak se začala uchylovat k alkoholu stále častěji a jejím 'přístavem' byly postupně hospody stále nižších kategorií. Poprvé byla odsouzena k více než ročnímu vězení po podivném incidentu. Začalo to nevinně – během večerního návratu domů si zlomila podpatek, a tak kulhala. Policista, který ji potkal, ji kvůli tomu podezříval z opilosti a chtěl ji legitimovat. Jenže temperamentní zpěvačka byla kvůli zničeným botám pořádně naštvaná, takže se na něj utrhla. A hned z toho byl útok na veřejného činitele. StB po ní šla systematicky a Eva to dobře věděla. Byla nepohodlná nejen svobodomyslnou povahou, ale i kvůli rodinné ‘anamnéze‘. Její dědeček byl totiž anglický občan, který pracoval v Benešově exilové vládě, strýc sloužil u britského Královského letectva, otec byl zase někdejší prosperující živnostník, vyrábějící doplňky pro nejlepší pražské módní salony. Ve věznici si vytrpěla své. „Dokážeš si to představit? Toužíš po chlapský náruči, ale voblejzaj tě lesby a nemáš kam utýct,“ vyprávěla kamarádce. Ruce prý měla popálené od cigaret, které o ni ve vězení típali. Ještě mnohem větší hrůzy ale měly teprve přijít.
Georgia:
Bez panáka se už neobešla
Podruhé se dostala za mříže kvůli nehodě, kterou zavinila, a tak strávila ve vězení celkem více než dva roky. Po návratu na svobodu už byl alkohol natolik součástí jejího života, že si ho nedokázala odepřít, ani když se objevila příležitost veřejně zpívat. Přestože se její život proměnil v jeden dlouhý, nekonečný, smutný flám, byla stále tak dobrá, že to s ní leckdo riskl. Za normalizace se k alkoholu a práškům připojil i zákaz vystupování a třetí nevydařené manželství. Pak už následoval jen pád – k závislosti na alkoholu se přidaly i vážné zdravotní problémy. Počátkem 80. let ji dokázal dostat nahoru Michael Kocáb, ale jen na čas. Skvělá alba Zahraj i pro mě a Vítr je rváč byly jen malou satisfakcí. V polovině 80. let získala nicotný invalidní důchod, lékařka jí navíc zakázala jakkoliv si přivydělat pod pohrůžkou sebrání toho mála, které dostávala. Definitivní pád až na dno už zpěvačka nedokázala zvrátit. Světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, se stále zkracovaly. Co vydělala, to utratila za sebe a kamarády v putyce. Ke konci života jí zůstalo už jenom pár opravdových přátel a milovaní psi. „Můj život je kousíček smutku. Už vám ani neřeknu, kdy se to začalo sypat,“ nechala se slyšet v rozhovoru dva roky před smrtí. Dožila v bídě a zimě, nemocná a bez zájmu okolí. Zemřela 10. srpna 1993 v 59 letech na cirhózu jater.
Blues železničního mostu:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská