Slečna z dobré rodiny utekla ke komediantům. Prvního manžela utajila, a pak už chlapa nepustila přes práh. Žila totiž s knězem. Tajnosti slavných
24.06.2017
Foto: ČT
Popisek: Vraždící babička Marie Rosůlková v seriálu Taková normální rodinka
Kolegové jí říkali Merinka, rozdávala kolem sebe jenom pohodu a úsměvy. A čím byla starší, tím ji publikum víc milovalo. No ruku na srdce – nebrali byste snad takovou babičku, jakou předvedla například v legendárním seriálu Taková normální rodinka?
„Arzén, babi… arzén!“ Tahle hláška jejích seriálových rodinných příslušníků se zapsala do dějin české televizní tvorby. Když nezapomenutelná Marie Rosůlková stanula v roce 1971 před kamerou coby babička v e slavné mikrokomedii spisovatelky Fan Vavřincové a režiséra Jaroslava Dudka o zpívající mamince, vraždící babičce, želvičkách, raubířích a dalších členech toho potrhlého rodinného společenství, bylo jí rovných sedmdesát. A ve své rodince byla bezkonkurenčně největší hříšnicí. Kromě karambolů ostatních členů rodiny ji nejvíc bavilo vymýšlení nejrafinovanějších vražd, samozřejmě s neodmyslitelným cigárkem v ruce. Stejně tak například ve filmové komedii Létoi s kovbojem měla coby nejstarší ze tří učitelek a adeptek na tchyni bezkonkurenčně nejmodernější myšlení a přístup k životu. A právě taková byla Merinka i v reálném životě. Humorem přímo sršela a střílela si ze všech kolem. Když ale na to přišlo, pro pořádně jadrný výraz nešla nikdy daleko. A to všechno přestože byla hluboce věřící a jediný muž, s nímž si za celý život porozuměla, nosil sutanu katolického kněze.
V roce 1925 v Českých Budějovicích jako Lulu ve stejnojmenné hře Franka Wedekinda
Z banky utekla ke komediantům
„Hrávala sice ženy, o jejichž přízeň muži bojovali, ale ve skutečnosti zůstala po celý život naivkou. Jako by kdysi (říká, že poslední narozeniny měla, když ji bylo třicet devět let) zastavila ručičky na hodinách. Jakmile slyším třeba jen z dálky její švitoření, vrací mne zpátky do doby, kdy jsem ji poznal. Protože ji nikdy nic nevyvedlo z míry, klouzala po laškovných vlnách života s úsměvem na rtech,“ prohlásil o ní před lety kolega Svatopluk Beneš. Nezapomenutelná herečka Marie Rosůlková se narodila 17. prosince 1901 v ne právě zámožné rodině plzeňského ševce. Od dětství toužila stát se herečkou, jakoby jedině pro tohle povolání přišla na svět. Studovat na vysněné konzervatoři jí ale finanční situace rodiny nedovolila, a tak skončila na obchodní akademii a po jejím absolvování nastoupila jako úřednice do banky. Naštěstí pro české divadlo a film ale od práce za přepážkou brzy utekla k divadlu.
V roce 1937 s Vladimírem Borským ve svém prvním filmu Poručík Alexander Rjepkin
Moudrá stará dáma
Zpočátku hrála ochotnické divadlo a současně chodila na soukromé hodiny herectví k Marii Laudové-Hořicové, hvězdy Národního divadla a babičky významného režiséra Elmara Klose. Ve dvaceti letech získala na tři sezóny první angažmá v Městském divadle v Plzni, pak strávila rok na jevišti Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a další v pražském Divadle Vlasty Buriana. Z jednoho angažmá do druhého putovala až do roku 1934, kdy konečně zakotvila na delší dobu v pražském Vinohradském divadle. Od roku 1950 pak byla déle než třicet let oporou hereckého souboru Městských divadel pražských. V začátcích prošla i operetou a baletem a v činohře byla svým vzhledem a věkem předurčena pro postavy romantických naivek. Mnohem víc ale vynikala v rolích zkušených mladých žen, z nichž se časem přehrála do charakterních postav, převážně v komediálním repertoáru. V další etapě svého hereckého života našla svoji ideální polohu v postavách laskavých starých dam, okořeněných jemným humorem, životní moudrostí i sklonem k parodii. Svoji divadelní kariéru oficiálně ukončila v roce 1982, hrála ale dál prakticky až do své smrti v roce 1993.
V roce 1941 s Karlem Högerem v psychologickém dramatu Gabriela
O film bojovala šest let
K filmu se snažila dostat již od počátku třicátých let. V roce 1931 se zúčastnila kamerových zkoušek pro slavný hudební film Voskovce a Wericha Pudr a benzín, později pro romantické drama režiséra Miroslava Josefa Krňanského Bezdětná, ani v jednom však nakonec nehrála. Dočkala se až v roce 1937, kdy hrála manželku hlavního hrdiny ve válečném dramatu Poručík Alexander Rjepkin. Nevzdory nespornému nadání a nevšednímu půvabu se ale její filmová kariéra rozvíjela velmi pomalu a v prvorepublikovém, respektive protektorátním filmu na ni čekalo jen nepříliš mnoho příležitostí. Nic se nezměnilo ani po roce 1945, na plátně se objevovala sporadicky, i s několikaletými odstupy. Štěstí jí začalo přát až počátkem šedesátých let, kdy v ní Československá televize objevila mimořádný materiál pro postavy starších dam, které s noblesou a humorem rozdávají životní moudro. Až tento typ Marii Rosůlkovou opravdu proslavil a vynesl jí řadu krásných postav mimo jiné i ve více než dvaceti televizních seriálech. Zatímco v sedmdesátých letech točila několikrát ročně, v následujícím desetiletí už práci před kamerou postupně omezovala, především kvůli věku. Přesto si v téměř devadesáti letech ještě zahrála ve čtyřdílném televizním dramatu z lékařského prostředí scenáristy Otto Zelenky Přísahám a slibuji a současně i občas vystupovala i na divadelním jevišti.
S Ivou Janžurovou v roce 1971 v dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy
Ten jediný byl kněz
Mezi kolegy se o Merince říkávalo, že prostě na chlapy není, a málokdo věděl, že byla dokonce kdysi provdána. V roce 1924 si vzala dnes již takřka neznámého hereckého kolegu Jarmila Škrdlanta, manželství ale dlouho nevydrželo. Pak už se nikdy znovu nevdala a zřejmě neměla ani žádnou vážnou známost. Zkrátka se rozhodla muže ze svého života definitivně vyškrtnout a partnerský život jí zjevně nechyběl. Jedinou výjimkou byl její o rok starší bratr, který byl katolický kněz. Byl jediným mužem na planetě Zemi, s nímž si měla neustále co říct a v jehož společnosti prožila prakticky celý život. Jan Rosůlek byl kromě kněžského povolání navíc i známý a velmi uznávaný architekt a se svou sestrou měl prý vztah takřka harmonický. Marie se k němu nastěhovala ve třicátých letech i s maminkou Rózičkou, poté co získala angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Bydleli společně pod Vyšehradem, v přízemním bytě na Rašínově nábřeží, a jeden bez druhého nemohli žít. Marie nakonec sice bratra přežila o necelé tři roky, bez něj to už ale prý nikdy nebyla ona.
Katolický kněz a architekt Jan Rosůlek
Hodný Jeníček a zlobivá Mařenka
I když byla Marie hluboce věřící, uměla bratra pěkně poškádlit. Ve svém soužití měli role jasně dány. On byl moudrý uhlazený pán, který ji neustále vychovával, ona nenapravitelná rebelka. Byla velmi společenská, takže se u nich vystřídaly během jediného dne třeba i čtyři návštěvy. „Jednou jsme slavili něco do noci, když přišel Jan: ,Mařenko, pojď už spát.‘ … ,Jasně, Jeníčku, už jdu,‘ řekla mu na to, ale stejně nešla. Za chvíli se ozval znovu: ,Kdo tě pak ponese do postele‘… ,No přece ty, Jeníčku, vždyť jsi můj bratr!‘“ vzpomínala na ni v jednom rozhovoru její kolegyně a dlouholetá přítelkyně Michaela Doležalová, která se o ni ve stáří starala. Duševní mládí a humor di paní Rosůlková dokázala zachovat až do konce života a na otázku, kolik jí je let, s oblibou odpovídala „devětatřicet“. Tenkrát prý slavila narozeniny naposledy, později už to nestálo za to. A její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, já to viděla na vlastní oči!“ Doma totiž nejraději sedávala u kuchyňského stolu hned pod oknem, z nějž byl výhled přímo na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ prozradila Michaela.
Až ve stáří se dočkala i v divadle životní role výstřední, laskavé a moudré tulačky Maude v představení Harold a Maude – s Viktorem Preissem v Divadle ABC v roce 1976
Dáma každým coulem
I ve vyšším věku působila Marie Rosůlková vždy elegantně, kultivovaně a mladistvě. Milovala krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích. S bratrem chodívala pravidelně do kostela, buď na Vyšehrad do sv. Petra a Pavla, nebo do rotundy sv. Martina, kde Jan sloužil mše. Ve stáří už špatně chodila, proto se nechávala do kopce na Vyšehrad odvézt taxíkem. Bylo to ale drahé, a tak jí časem soused Jaroslav Kohout nabídl, že ji bude do kostela vozit. Ani těsně před smrtí neztrácela životní optimismus, i na nemocničním lůžku v pražském Motole se chovala jako pravá dáma a na nic si nestěžovala. Na otázku, jak se jí daří, vždy odpovídala: „Špatně, ale dobře to snáším.“ Zemřela 15. května 1993. Pohřbena je po boku svého bratra Jana na milovaném Vyšehradě, ve zvláštním oddělení, určeném pro řádové sestry voršilky, které najdeme na východní straně hned u vchodu.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská