Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O absurdní kotrmelce neměl v životě nouzi. Bigbít vyměnil za blues, bicí za kytaru a pravdu o tátovi zjistil až v sedmdesáti. Tajnosti slavných

22.06.2017
O absurdní kotrmelce neměl v životě nouzi. Bigbít vyměnil za blues, bicí za kytaru a pravdu o tátovi zjistil až v sedmdesáti. Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Legenda v hudebním dokumentu Nechte zpívat Mišíka

VIDEO Poslouchat Mišíka znamenalo za minulého režimu dát najevo nesouhlas s komunisty. Stal se symbolem, přestože nezpíval protestsongy ani underground. Jeho život byl plný absurdit, od získání modré knížky, po níž všichni marně toužili, až po nalezení rodiny až v sedmdesáti letech.

Začínal za bicí soupravou jako bigbíťák, kterému bylo téměř jedno, co hraje. Časem ale zjistil, že mu vlastně mnohem víc sedí blues, a bicí vyměnil za akustickou kytaru. I on se za minulého režimu potýkal tu a tam s různými protivenstvími, i když přece jenom méně než řada kolegů. Roli možná sehrál i fakt, že rád sázel na verše Josefa Kainara, o jehož poezii se psalo v čítankách. I když i v jeho verších tu a tam našli soudruzi něco nepřijatelného. „Vzpomínám si, že na jednom dalším albu byl text písničky Královský večer, jinak báseň Josefa Kainara. U cenzorů jsme narazili v pasáži, v níž se psalo, že dotyčný mladík čeká na své děvče na tramvajové zastávce a tramvaj pořád nejede. Na komisi to vyvolalo vzplanutí a komisaři tvrdili, že nic takového neexistuje, protože tramvaj přece nemůže přijet pozdě,“ zavzpomínal v rozhovoru pro novinky.cz s tím, že pak následovala celá řada peripetií s cenzory, o nichž se mu ale ani trochu nechce mluvit.

The Matadors – Malej zvon, co mám
(první vlastní skladba Vladimíra Mišíka, která vyšla na gramodesce)

Dáreček k MDŽ

Na svět přišel v porodnici na pražské Štvanici jako dárek mamince Alžbětě k celosvětovému svátku všech žen – 8. března 1947. A i když ho maminka nesmírně milovala, měla kvůli němu mnohem složitější život, než kdyby si pro své dítě vybrala za otce třeba Tondu ze Žižkova. Byla původem Slovenka, během války pracovala jako zdravotní sestra pod Červeným křížem a v té době potkala v Německu Vladimírova otce. Dlouho mu o něm nechtěla nic říct, věděl pouze, že se jeho jméno vyslovovalo Gaugn. A tak bral jako fakt, že prostě u nich doma žádný táta není. Později mu prý řekla, že padl v padesátých letech v Koreji. Že je všechno úplně jinak, zjistil populární hudebník, teprve když mu na dveře klepala sedmdesátka. Přispěl k tomu dokumentární cyklus České televize Tajemství rodu. „Můžu prozradit, že se nám s osvědčenými historiky podařilo vypátrat překvapivé informace. Vláďa se bude moci poprvé podívat na svoji rodinu, o které doteď jenom marně snil,“ dodala k tomu loni dramaturgyně Věra Krincvajová.

Slunečný hrob

 

Z vojny ho poslali šupem domů

Matka, která znala anglický jazyk, pracovala v padesátých letech nějaký čas na americké ambasádě v Praze, takže malý Vladimír měl příležitost seznamovat se s tehdejší americkou muzikou. Zaujal ho zejména swing. První kytaru dostal, když chodil do čtvrté třídy. Také ale hodně sportoval, hrál aktivně basketbal a fotbal a byl i výtvarně nadaný. Na uměleckou školu se ale kvůli svému původu nedostal, a tak se šel učit na uměleckého truhláře. Se svou první kapelou hrával po parcích Elvise a populární hity divadla Semafor, na barrandovském truhlářském učilišti pak založil skupinu Uragán. Po krátké epizodě u Komet spoluzakládal Matadors, jednu z nejslavnějších českých kapel šedesátých let, v jejímž čele se začal hudbě věnovat profesionálně. Pak ale musel narukovat na vojnu a do Matadors se už nevrátil, přestože nosil uniformu pouhé tři měsíce. Vojenští felčaři u něj totiž zjistili těžké astma a nadělili mu ‘modrou knížku‘. Krátce zakotvil u Skupiny Karla Duby, s níž se v pořadu Kam dnes večer poprvé představil v roce 1968 televizním divákům. Pak založil první vlastní kapelu New Force, s níž ale odehrál jeden jediný koncert v srpnu 1968, a posléze byl krátce sólovým kytaristou v George & Beatovens Petra Nováka. A pak už se mu ozval Hladík.

Stříhali dohola malého chlapečka
(Z TV pořadu Písničky pod rentgenem 1976)

Z Blue Effect ho vyhodili

S Radimem Hladíkem, Jiřím Kozlem (baskytara) a Vlado Čechem (bicí) dali dohromady Blue Effect a již krátce po založení uspěli na 2. Čs. Beat Festivalu v Lucerně s Vladimírovou autorskou písničkou Slunečný hrob. S Blue Effectem pak Vladimír zpíval další dva roky, představil se s ním na své první dlouhohrající desce Meditace a je podepsán, ať již hudebně nebo textově, pod celou žadou nesmrtelných songů. S nástupem normalizace se ale situace na rockové scéně začala měnit k horšímu. Bigbít režim přímo nenáviděl a spousta kapel nuceně zanikala. Mišík navíc odmítal zpívat česky, přestože to bylo vyžadováno, a tak dostal z Blue Effectu padáka. Vzápětí mu ale ‘hodila lano‘ skupina Flamengo. Zpočátku ještě zpívali anglicky, pak manažer, producent a Vladimírův kamarád Hynek Žalčík přišel s nápadem, jak obstarat výborné české texty – oslovil slavného českého básníka Josefa Kainara. Díky tomu vzniklo zřejmě dodnes nejlepší album českého bigbítu Kuře v hodinkách. Kainarovy texty také Mišíka nasměrovaly k četbě básní i dalších kvalitních českých autorů. Mezitím ale normalizace pokročila, kapela se musela rozejít a většina nákladu ‘kuřete‘ šla do stoupy. Vladimír pak prošel Formací, zahrál si s kytaristou Lubošem Andrštem v Energitu a s folkařem Vladimírem Mertou dali dohromady folk-rockový Čundrground.

Cesta do dětství
(studiová nahrávka z roku 1976)

Konečně kapela, která žije dodnes

V roce 1974 se Vladimír oženil s fotografkou Katarinou, s níž má syna Martina, a konečně založil kapelu Etc…, s níž přes mnohé personální změny a dvouletý zákaz činnosti v osmdesátých letech hraje dodnes. Na sklonku roku 1975 nahráli Mišíkovo první autorské album Vladimír Mišík & Etc… Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let chodily na koncerty Etc… davy, což oficiální kulturní ‘poradce‘ dráždilo. Navíc si Mišík v podstatě dělal, co chtěl, takže se jenom čekalo na záminku. V roce 1982 se mělo točit třetí album, k tomu už ale nedošlo. Přišel zákaz, zpočátku na dobu neurčitou. Záminkou se stalo „nedodržení programu vystoupení“ – během koncertu v Lucerně byl totiž na obrovské trenýrky promítnut studentský film o Vláďovi. Následně mu StB nabídla výměnou za zrušení zákazu spolupráci, kterou ale Mišík odmítl. A zákaz na dobu neurčitou se změnil „až do zapomnění“.

Variace na renesanční téma
(na pražské Letenské pláni v listopadu 1989)

Dva roky politiky stačily

Mišík nebyl disident, jenom hrál věci, které ho bavily. Po letech to vnímá tak, že byl pro režim takový „nezmačkatelný“, takže po něm šli. V době zákazu se objevovaly například nápisy na Elektrických podnicích „Nechte zpívat Mišíka!“. Zákaz činnosti nesl velmi těžce, protože vlastně přišel o zdroj obživy. Začal tehdy hodně pít, pořádal mejdany, jimž říkával „den otevřených dveří u Mišíků“, rozpadla se mu rodina… Tím z něj vlastně udělali tak trochu mučedníka, přestože podle svých slov pouze vyjadřoval hudbou a texty své názory. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. S nástupem ‘perestrojky‘ se začaly trochu lámat ledy a od roku 1985 mohl tu a tam znovu vystupovat. V roce 1990 byl na dva roky zvolen za Občanské fórum do České národní rady, později ale přiznal, že si brzy uvědomil, že život v politice není pro něj to pravé ořechové. A byl prý rád, když volební období skončilo. V roce 1992 se vrátil k hudbě a začal znovu vystupovat s Etc… Postupně se ale začaly projevovat důsledky bohémského života. Po šedesátce se u něj objevila cukrovka a trpí Charcotovou osteoartropatií, takže se mu odvápňují dolní končetiny, nárt a okolí kotníků. Dokonce prožil půl roku na vozíčku, pak se sice dokázal znovu postavit na nohy, pohyb mu ale působí velké obtíže. Jeho stav ještě komplikuje velmi silné astma, na které bral léta velké množství kortikoidů.

Nechte zpívat Mišíka
(oficiální HD trailer)

Znovunalezená rodina

Podruhé se oženil s Evou, která mu porodila syna Adama a dceru Barboru, o svém otci ale nevěděl zhola nic. Až díky České televizi, jejíž redaktoři se pustili do pátrání, zjistil, že to s jeho otcem bylo kdysi úplně jinak. K sedmdesátinám dostal hned dva velkolepé dárky – celovečerní dokument Nechte zpívat Mišíka a zbrusu novou americkou rodinu. A pořádně rozvětvenou. Konečně se dozvěděl, že jeho otec John Gaughan, který zemřel až v roce 2007, nejenže miloval hudbu a whisky. „Ukázalo se, že žil normální americký život kus od Dallasu a lítal jako pilot s Pan Am. Takže mám tři ségry a šest bráchů,“ prozradil oslavenec deníku Aha!. Že ale má ještě desátého potomka v srdci Evropy, to se Gaughan nikdy nedozvěděl. Šest Mišíkových amerických sourozenců stále ještě žije a synovce a neteře by sotva spočítal. A bratři Thomas z Floridy, jenž je stejně starý jako Vladimír, a o šestnáct let mladší Daniel z Texasu přiletěli poprvé v životě do Prahy, aby mu osobně popřáli k sedmdesátinám.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace