Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Žánrem demokracie je fraška, říká herečka, která ovládá nejen umění stárnout. V práci se jí vždy dařilo, v soukromí si ale sáhla na dno. Tajnosti slavných

19.06.2017
Žánrem demokracie je fraška, říká herečka, která ovládá nejen umění stárnout. V práci se jí vždy dařilo, v soukromí si ale sáhla na dno. Tajnosti slavných

Foto: agenturajl.cz

Popisek: Hana Maciuchová na promo snímku pro představení Žena Vlčí mák

Práce, manželství, děti… Téměř všechno v jejím životě nakonec dopadlo úplně jinak, než plánovala. Elegantní a stále krásná dáma působí velmi křehce, zdání ale klame. Rozhodně si nenechá nic líbit, a když jí o něco jde, vytáhne do boje. I když jde o život.

Povedlo se jí to, o čem si může řada kolegů nechat jenom zdát. Je to již šestačtyřicet let, co ji vídáme na jedné z nejoceňovanějších pražských scén, v Divadle na Vinohradech. V roce 2011 sice ze souboru oficiálně odešla, předloni se ale na vrátila. Paní Hana Maciuchová totiž má kromě úžasného hereckého rejstříku ještě něco navíc. Ovládá umění stárnout s noblesou a elegancí. Tím, že už má sedm křížků na krku, se netají a při pohledu na ni sotva někoho napadne, aby o tom, kolik jí je vlastně let, vůbec přemýšlel. Je totiž přirozená, svá, půvabná, udržovaná, noblesní… zkrátka opravdová dáma. Přesto se ani trochu nebojí rozehrát part, který by leckterá kolegyně nejspíš považovala za vážné ohrožení své image. Názorně to předvedla v představení Žena Vlčí mák, v němž se ani trochu nerozpakovala vystoupit na scénu pouze v lehké saténové noční košilce.

V představení Žena Vlčí mák

V představení Žena Vlčí mák

Žena Vlčí mák

Monodrama Žena Vlčí mák proměnila Hana Maciuchová v mimořádný herecký koncert, který se zapsal do historie českého divadla. Hra není u nás neznámá, v roce 2010 vynesla v rozhlasové podobě paní Blance Bohdanové nominaci na cenu pro nejlepší herečku v anketě Českého rozhlasu (Ne)viditelný hrnec. Dramatizace stejnojmenného románu francouzské spisovatelky Noelle Chatelet se vysmívá dnešnímu kultu mládí a povrchní krásy, kdy stáří a zkušenost jsou často brány pouze jako handicap. Je monologem ženy na prahu sedmdesátky, která žije vzpomínkami a má pocit, že to nejhezčí už má dávno za sebou. Pak ale potká muže a prožije cit, jaký ji dosud nepotkal.

„Je to o období života, kdy moje hrdinka sama říká, že smrt už neděsí. V té době potká lásku – a jak se zbystří smysl, jak se najednou naplní život!“ dodala k inscenaci pro ČT24 paní Maciuchová. Její hrdinka Marta prožívá nečekané citové vzplanutí v době, kdy se většina jejích vrstevnic už dávno smířila se šedí, jednotvárností a osamělostí zbytku života. Neuvěřitelnou, ostýchavou, dychtivou a stejně intenzivně opětovanou lásku k muži ještě o deset let staršímu, než je sama. A mimořádná herečka, která byla po celou dobu na scéně jediná, takže se neměla o koho opřít, publiku důrazně připomínala, že stáří rozhodně není nemoc a krása není jen výsadou mládí.

V roce 1964 poprvé před kamerou, ve slovenském dramatu Organ

V roce 1964 poprvé před kamerou, ve slovenském dramatu Organ

Žánrem demokracie je fraška

Ač už je to výjimkou, občas i dnes na ulici potkáte dámu, jejíž dokonalý vzhled dotváří a současně podtrhuje klobouk. Jednou z nich je právě paní Hana, která bez tohoto doplňku nepřekročí práh. „Je to věc vkusu každé ženy. Když si klobouky, ty zábavné doplňky, narazím na hlavu, mám hned lepší náladu,“ přiznává pamětnice doby, kdy ještě Československá televize vysílala všechny programy živě. Díky melodickému hlasu ale dostávala během let nespočet příležitostí i v rozhlase. „Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nebyla zaškatulkována. Že jsem stíhala právě to spektrum a střídání žánrů, to je jedním z půvabů herectví,“ konstatuje populární herečka, která naprosto nesnáší, když se jí někdo zeptá na její nejoblíbenější roli.

Pověrčivá sice není, nesmírně důležitá je ale pro ni víra. „Věřím v rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investicí, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost a laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím,“ prozradila mi před časem v rozhovoru pro deník Právo. A dodala, že věří také v sílu lásky, v něhu, porozumění, vášeň a v onen omamný pocit štěstí, že je člověk alespoň na chvilku vyvoleným středobodem něčí pozornosti. Patří zkrátka k lidem, kteří nepodléhají negativním myšlenkám a špatné náladě, i když k tomu měla leckdy důvod. A pokud ji něco rozčílí, je to většinou neschopnost nebo nekompetentnost mnohých lidí na místech, kde nemají co dělat. „Dávno ale vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím danou bezmocnost rychle setřást, například posezením s přáteli,“ dodává.

V roce 1967 v pražském Divadle za branou, ve frašce se zpěvy Provaz o jednom konci

V roce 1967 v pražském Divadle za branou, ve frašce se zpěvy Provaz o jednom konci

K herectví ji postrkávali rodiče

Narodila se 29. listopadu 1945 ve Šternberku, a přestože se oba její rodiče věnovali úplně jiným profesím, byli vášnivými ochotníky a vedli k divadlu i ji. Na svou první roli vzpomíná s pobaveným úsměvem. V mateřské školce nacvičovali dětské představení a Hanička dostala hlavní roli – Sněhurku. Jenže zatímco jiné holčičky by byly radostí bez sebe, ona byla zoufalá. „Plakala jsem, protože jsem nechtěla umřít ani aby mi nějaký princ dal pusinku. Prosila jsem maminku, aby šla do školky a vysvětlila učitelce, že Sněhurku hrát nechci. Tak jsem dostala Šmudlu a byla jsem přešťastná,“ zavzpomínala na své první divadelní představení v dokumentu České televize z cyklu Neobyčejné životy.

V dětství ráda tančila, zpívala a recitovala, a tak rodiče dospěli k závěru, že je pro herectví zrozená. Když jí bylo čtrnáct, tatínek jí nabídl roli družičky v Jiráskově Lucerně, kterou právě zkoušel olomoucký divadelní spolek Mrštík. Haničce se na jevišti zalíbilo, a tak zvažovala, zda se mu nemá po gymnáziu věnovat naplno. „Co se týká profesí, hodně jsem koketovala. Chtěla jsem studovat angličtinu na pedagogické fakultě, která byla doma, v Olomouci. Ale zajímala mě i medicína. V podstatě jsem o herectví jako o profesi neuvažovala,“ přiznala.

Na počátku kariéry v Divadle na Vinohradech, v představení Legenda o lásce v roce 1971

Na počátku kariéry v Divadle na Vinohradech, v představení Legenda o lásce v roce 1971

Do Prahy se jí nechtělo

Jedním z důvodů byl i fakt, že nechtěla odejít od rodiny a kvůli DAMU by se musela přestěhovat do Prahy. A také si uvědomovala, že herectví není vždycky jenom bezstarostná jízda. „Když jsem byla ochotnicí, měla jsem možnost poznávat to řemeslo. Že vám komplikuje život neznalá kritika, že kritika může být velmi osobní a neprofesionální. Že zároveň nejste pánem svého řemesla, protože je herectví propojeno s mnoha dalšími profesemi, a jedině tím propojením a vzájemným obohacením se vytváří představení,“ vysvětlila.

Navzdory pochybnostem nakonec přece jen zvolila divadelní fakultu a po absolvování rychle odstartovala úspěšnou divadelní i televizní kariéru. Nejvíc je ale hrdá na to, že herecky vyrůstala pod vedením významných herců v Divadle na Vinohradech. „Jsem narozena ve znamení Střelce, tedy povahou nezávislá, a přesto jsem měla čtyřicet let stálé angažmá. Kdybych to nyní řekla některé mladé kolegyni, myslím, že mi bude závidět,“ dodala.

S Jiřinou Švorcovou v seriálu Žena za pultem

S Jiřinou Švorcovou v roce 1977 v seriálu Žena za pultem

Osudový a jediný

Poprvé se zamilovala v patnácti a na první lásku vzpomíná s úsměvem. „Byla podmanivá, objímající, vzrušující a můj tatínek nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo a herectví se smál. Mě můj koníček bavil, proto zvítězil,“ prozradila. Nakonec potkala osudovou lásku, jenom si na ni musela pár let počkat. Ještě jí nebylo ani třicet, když se poprvé setkala s nezapomenutelným Jiřím Adamírou. Byl o devatenáct let starší, navíc ženatý, a ona byla tenkrát také zadaná. Přesto obrovskou jiskru, která mezi nimi přeskočila, nebylo možné uhasit.

„Rok a půl to byl vztah, plný útěků, setkání a odříkání. Ale jako bychom se měli setkat. Jako kdyby to tak mělo být. Milovali jsme se. Byl mým mužem, i když jsme spolu nikdy nestanuli před oltářem. Nebylo to bezhlavé poblouznění mladé herečky k muži staršímu, k obdivovanému herci. Nikdy jsem k němu nevzhlížela jako k modle, ale ráda jsem mu tleskala,“ vyznala se. Jejich vztah byl skvělý i navzdory tomu, že neměli děti. „Bylo to v roce 1980, když jsem vážně onemocněla. Musela jsem tehdy jít na operaci. Když jsem se po ní probrala, přišli ke mně lékaři a oznámili mi, že už nikdy nebudu mít děti,“ svěřila se v rozhovoru pro magazín Instinkt. Vyrovnat se s tím nebylo snadné, ale nakonec to zvládla. „Byla bych blázen, kdybych nežila. Nechápu, jak může někdo dobrovolně rezignovat na život. Musím se přiznat, že všechny, i ty nejtragičtější věci v mém životě mi paradoxně prospěly.“

Se životním partnerem Jiřím Adamírou v dramatu Poločas štěstí

Se životním partnerem Jiřím Adamírou v dramatu Poločas štěstí

Dvojí bitva s rakovinou

Černý mrak do jejího soukromého štěstí pak vnesla zákeřná nemoc, a to hned dvakrát. Nejprve si vzala na mušku Jiřího Adamíru, který boj s rakovinou páteře prohrál v pouhých sedmašedesáti letech. Paní Haně ještě nebylo ani padesát, když ztratila všechno, co doposud tvořilo její život. „Byl to drastický zlom. Můj život má od té doby dvě poloviny – čas do tehdy a od této chvíle,“ říká herečka, která má při vzpomínce na milovaného muže stále slzy v očích. Na ni si vražedná diagnóza počíhala počátkem loňského roku. Poté co vyslechla diagnózu karcinom prsu, chopila se prý pragmaticky svého diáře s tím, že potřebuje mít jasno, kdy se vrátí do práce.

„Po lékařově verdiktu první, co jsem si řekla, bylo, že tomu faktu nemůžu uhnout, že tím musím projít, že jsem dcera své milované maminky! Měla stejnou chorobu. Před pětatřiceti lety, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako dnes, ji zvládla úžasně, zotavila se dobře, nemůžu ji zklamat,“ prozradila poté v rozhovoru pro revue.idnes.cz. „Zůstala jsem stát, zhluboka se nadechla. Řekla jsem si: Dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout.“ Nakonec nemoci dovolila, aby ji odvolala z jeviště pouze na pět týdnů.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská