Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdo nás nacpal do chřtánu sovětům? Historická fakta jsou neúprosná: Na počátku stál velký demokrat Masaryk. A prezident Beneš…

19.06.2017
Kdo nás nacpal do chřtánu sovětům? Historická fakta jsou neúprosná: Na počátku stál velký demokrat Masaryk. A prezident Beneš…

Autor: ČT

Popisek: Někdejší ministr zahraničí Jan Masaryk

Po zhlédnutí filmu Masaryk už je vám asi jasné, že syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk nebyl žádný svatoušek, šňupal kokain, byl na ženské. To, co udělal v červenci roku 1947, je ale neomluvitelné. Proč tenhle ‘demokrat‘ nic neudělal a odmítl Marshallův plán, který nás mohl dostat ze sovětské pasti? Proč museli Češi zažít „druhý Mnichov“?

Od amerického ministra zahraničí George C. Marshalla to bylo v červnu roku 1947 ohromné gesto. Jak ve svém článku uvádí týdeník Respekt, na slovutné Harvardské univerzitě představil plán americké pomoci válkou zpustošené Evropy. Odezvy, že chtějí Američané podpořit zdevastovaný starý kontinent, se i v Československu setkaly s vlnou nadšení. Nutno ale podoktnout, že v té době už byla naše země v područí Sovětského svazu. Z voleb v roce 1946 sice na Slovensku vyšly jako vítězové demokratické strany, Češi si ale zvolili komunisty, a tak ´mohl předseda Komunistické strany Československa (KSČ) Klement Gottwald sestavit vládu. Jako premiér hnal zemi s čertovým kopýtkem do pekla.

Měli jsme ohromnou šanci

Jak Respekt uvádí, poválečné Československo nebylo tak zničené jako ostatní státy. Už po válce z velké části znárodněný velký průmysl jel na plné obrátky. Problémem byl ale nedostatek kvalitních surovin, které jsme před válkou dováželi ze sousedních států. Ty teď ale byly na suchu. Zemi navíc zasáhlo dnes už legendární sucho a neúroda obilí všemu nasadila korunu. Zahraniční pomoc tak Československo potřebovalo a Marshallův plán tak nejprve podporovala celá Gottwaldova ‘demokratická‘ vláda. Pro byly i další země sovětského vlivu – později problémová Jugoslávie i válkou vylidněné a Stalinem demokratické opozice zbavené Polsko.

Mnoho pozorovatelů tehdy čekalo, jak se státy ze sovětského područí zachovají. Když Československo plán uvítalo, byli Američané překvapeni a byl to pro ně signál, že Stalin u nás ještě tak pevnou půdu pod nohama nemá a že se stále vyplatí podporovat naše demokratické síly. Respekt uvádí i tehdejší vyjádření mladičkého novináře Pavla Tigrida. Ten bohužel předpověděl, co bude následovat. „Svět se rozdělí na část, jež bude hospodářsky spolupracovat a jejíž hospodářská obnova bude poměrně rychlá, a na část druhou, mnohem chudší, jež bude odkázána sama na sebe a kde je už nyní hlad, bída a chaos.“

Všechno mohlo být úplně jinak…

Ale tehdy měli lidé ještě naději, tehdy šlo ještě něco dělat. Respekt dále uvádí, že československá vláda přijala pozvánku na konferenci v Paříži, kde se měly dojednat detaily Marshallova plánu. „Toto rozhodnutí pak v následujících týdnech ještě několikrát potvrdila, byť některým ministrům (Vladimír Clementis či Zdeněk Fierlinger) se rozhodnutí nelíbilo a československé „ano“ bylo jasně opatrnější než u řady ostatních zemí,“ uvádí Respekt.

Vypadalo to, že existuje „třetí cesta“, tedy demokratické zřízení, které by bylo podporováno západními mocnostmi, a přitom i spojenectví se Sovětským svazem. Bohužel to bylo jen zbožné přání. Jak už bylo napsáno dříve, Sovětský svaz už tu byl hezky zabydlený a pryč se jeho nohsledům opravdu nechtělo. A českým politikům a diplomatům bylo jasné, že pokud plán přijmou, bude zřejmě zle. I nekomunističtí zákonodárci totiž prohlašovali, že neudělají nic, co by bylo proti zájmům sovětů. Sám ministr zahraničí Jan Masaryk v parlamentu hlásal, že o této možnosti se, pokud bude on šéfem diplomacie, ani „nepovede debata“.

Může za všechno Beneš?

A malá odbočka. Do sovětského područí nás nedostal nikdo jiný než druhý československý prezident Edvard Beneš. Winston Churchill totiž dlouho omítal uznat československou exilovou vládu, sídlící během války ve Velké Británii, a už vůbec neuvažoval o tom, že by obnovil republiku v předmnichovských hranicích (tedy i s německým pohraničím). Tak se Edvard obrátil na tatíčka Stalina a ten na Benešovy podmínky kývnul. A prásk, bylo to. Tady nastal ten zásadní zlom.

Vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek

Vraťme se ale do roku 1947. Zvláštní bylo, že Sověti nebyli proti tomu, aby se Československo do Marshallova plánu zapojilo. Jaké k tomu ale mělo důvody? Podle tehdejší korespondence se zdá, že Čechoslováci měli s plánem souhlasit jen naoko a v Paříži jej pompézně s dalšími ‘východními‘ zeměmi odmítnout. Těžko říct, to už jsou totiž jen spekulace. K odmítnutí totiž došlo po osudovém letu ministra zahraničí Jana Masaryka, premiéra Klementa Gottwalda a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny do Moskvy za Stalinem. O tomto letu tehdy Masaryk prohlásil: „Jel jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu. Vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ To vypovídá za vše.

Obrátili tehdy kormidlem na opačnou stranu a vehnali nás do Stalinova chřtánu. Stalin byl velmi rozzlobený a celou situaci prý viděl jako „zkoušku přátelství“. „Za skutečné příčiny Stalinova odmítnutí plánu pak bývá označován strach z ekonomické prosperity západní Evropy, díky níž by nad Sovětským svazem získala výhodu v nové válce, na niž se připravoval,“ uvádí ve svém textu Respekt. Masaryk a Drtina namítali, že potřebují pomoc. Stalin je ale ujistil, že Rusové budou jejich výrobky kupovat a že do Československa pošlou potřebné suroviny i obilí. To ale našim zástupcům opravdu stačilo? Mohli se vzepřít Stalinově vůli?

Ohromná škoda…

V té době se opravdu ještě stále něco dělat dalo. Miska vah se opravdu mohla přehoupnout na druhou stranu a mohli jsme se vrátit zpět k civilizovaným zemím. Masaryk později prohlašoval: „Nedalo se nic dělat.“ Dnes už se nikdy nedozvíme, proč odmítl, proč to českému národu syn velkého demokrata „udělal“. V té době už velmi nemocný prezident republiky Edvard Beneš vzkázal, že se o věci nemá vůbec debatovat. Jak vidíme, jeden demokrat vedle druhého. Jediný, kdo měl odvahu a Stalinovi se v této věci vzepřel, byl ministr, sociální demokrat Václav Majer, ten byl ale bohužel v době moskevského „výletu“ na jednání v zahraničí.

Jedno je jasné, státy, které plán přijaly, se z poválečného marasmu velmi rychle dostaly. Hlavně Německo zažilo velký ekonomický boom padesátých let. Respekt na závěr uvádí, že podle historiků se skutečně jednalo o promarněnou šanci. „Byť by se jednalo samozřejmě o velmi riskantní krok. Ve sporu o životní úroveň by měli nejspíš zastánci Marshallova plánu na svojí straně veřejnost. Komunisté ještě nebyli připraveni na zásadní střet o orientaci země a v mezinárodním kontextu mohli demokraté očekávat podporu. V kritickém okamžiku v únoru 1948 už nic z toho neplatilo,“ uzavírá Respekt.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Antonín Pořízek

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace