Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vlasto, nedělej krávu. Kvůli téhle roli musela přibrat, což ji štvalo. A kvůli Podskalskému jí vypadaly vlasy… Dagmar Havlová o všech svých rolích, i té na Hradě

10.06.2017
Vlasto, nedělej krávu. Kvůli téhle roli musela přibrat, což ji štvalo. A kvůli Podskalskému jí vypadaly vlasy… Dagmar Havlová o všech svých rolích, i té na Hradě

Autor: Jef Kratochvíl

Popisek: Dagmar Havlová v pořadu České televize Po stopách hvězd

Stále usměvavá herečka a bývalá první dáma Dagmar Havlová už oslavila čtyřiašedesáté narozeniny. V rozhovoru pro magazín Týden se brněnská rodačka ohlíží za svou hereckou kariérou. Co všechno na sebe novinářům prozradila?

Dagmar je velmi pečlivá a roli se učí až ve chvíli, kdy o ní něco ví. „To znamená na zkouškách v divadle, po všech škrtech a úpravách. A hlavně po naaranžování na jevišti, kdy jsem s prostorem a situací propojená a sžitá. S textem si také dodávám specifická gesta a mimiku. Filmovou roli nebo roli v seriálu se obvykle učím na etapy, po jednotlivých obrazech, které se v ten natáčecí den mají realizovat, s tím, že o celé postavě a jejím vývoji taky už něco vím. Jsem připravena improvizovat podle pokynů režiséra nebo svých momentálních nápadů,“ vysvětluje Havlová v rozhovoru pro Týden.

Nejtvrdší oříšky

Některé role se jí do hlavy dostanou lépe, některé hůř. Nejsnáz jí prý jdou texty od Gabriely Preissové. „Gazdinu robu nebo Kostelničku, kterou hraji nyní v Její pastorkyni, jsem se snad ani učit nemusela. Souzní s nimi mé moravské kořeny. Naopak oříškem pro mě byla postava Ljubov Raněvské ve Višňovém sadu a Rebeky v Ibsenově stejnojmenné hře. Myslím, že to byly jedny z nejtěžších postav, které jsem kdy hrála. Vůbec inscenovat dnes tradičního Čechova nebo Ibsena není jednoduché,“ popisuje Dagmar s tím, že i ty na první pohled nejbanálnější repliky mají více významů. Například Ibsenova Rebeka je velmi komplikovaná, nejednoznačná, protikladná, prostě studnice lidských traumat. Rebece prý rozuměla i v té nejintimnější rovině.

Obdivuje Jiřinu Jiráskovou

Podle Dagmar má každý svůj vlastní způsob, jak se roli co nejlépe naučit. „Ne všichni kladou Stanislavského metodu ‘převtělování‘ na první místo. Někdo jde na postavu zvenčí, kdy napřed hledá výrazové prostředky, jiného zajímá motivace jednání, povaha, vnitřní rozpoložení postavy.“ Havlová dodnes ve způsobu učení obdivuje herečku Jiřinu Jiráskovou. Ta prý rozebírala roli zvenčí dovnitř. „Věděla, kam a jak se podívá při té které větě, jak se zatváří i jakou sílu hlasu a intonaci tónu zvolí. Jednou mi o tom vyprávěla. Občas tento způsob zkouším pro ozvláštnění. Ale pracovat takto stále by mě nebavilo,“ vysvětluje Havlová.

Pamatuje si roli z roku 1975

Dagmar nedá dopustit na svou skvělou paměť. V hlavě totiž dokáže udržet opravdu hodně rolí. „Já si pamatuji i roli Taťány v Evženu Oněginovi, kterou jsem hrála v Brně v roce 1975. Často si ty verše říkám. Fascinují mě a občas se hodí k tomu, co prožívám. Také další role ve verši, jako byla Marie Stuartovna nebo Roxana, se učily lehce. A když mi text vypadne, naskočí mi mé vlastní věty, obsahově totožné s textem autora, a to dokonce i při zachování původního temporytmu. To je zřejmě zase pud sebezáchovy,“ směje se herečka.

Křížovky ještě neluští

Role se prý nejlépe učí za chůze. Nahazování někým je pro ni nejúčinnější, to ale až v případě, kdy zná alespoň zčásti text. Paměť si trénuje studiem cizích jazyků. „Má maminka si po devadesátce cvičila paměť luštěním křížovek. Já zatím křížovky neluštím,“ prozradila. Jako mladé jí nedělalo problém přepínat mozek z role do role. „Často se stávalo, že jsem spala jen dvě nebo tři hodiny denně, a nevadilo mi to. Dneska už bych to udělala jinak. Vážím si více svého zdraví i svého času,“ přiznává. Nejdéle má v hlavě uloženou roli Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy, tu si pamatuje i po pětačtyřiceti letech. „Nepamatuji si ale Mančinku v Dalskabátech, kterou jsem tentýž rok hrála v Národním divadle v Brně. Ale paradoxně si zase vzpomenu na monology, které jsem se učila ke zkouškám na konzervatoř, a to jsem na to měla čtrnáct dní. Asi je to dáno příběhem a náturou postavy, jak moc ji spoluprožiju a souzním s ní. Zato filmové a televizní role mi neuvíznou. Jsou to rychle naučené, nezažité texty. Dokonce mi názvy některých televizních filmů či pohádek nic neříkají, dokud nezjistím, že to na obrazovce jsem já,“ směje se Dagmar. Přiznává, že některé věci z paměti vymazává a musí jí je někdo připomenout. „Třeba nedávno jsme s kamarádkami žasly, kolik desítek telefonních čísel jsme si pamatovaly, když nebyly mobily,“ dodává s úsměvem.

Herectví ani žádnou roli nikdy nepokládala za oběť. „Byla jsem ale hodně nešťastná, když jsem měla podepsanou smlouvu a nemohla jsem být s malou dcerou, nebo když jsem měla roztočený seriál Sanitka II a film Šťastný smolař a nemohla jsem být s nemocným manželem. Nebo když za mě hrály herečky party, určené mně, a já jsem byla na Hradě. To vše vlastně v podstatě oběť byla,“ přiznává.

Do Dědictví musela ztloustnout

Některé věci v herecké kariéře pro ni nebylo lehké skousnout. Jako třeba to, když musela do filmové komedie Dědictví režisérky Věry Chytilové ztloustnout. Musela totiž vypadat venkovsky oplácaně. Při kamerových zkouškách prý Chytilové připadala příliš městská. „Do role výčepní Vlastičky jsem proto přibrala asi deset kilogramů, které jsem těžko dávala dolů. Protože nejsem zvyklá se v jídle omezovat. Také mi různě barvili vlasy. Ve Křtinách si přál režisér Podskalský, abych měla tehdy moderní afro. Když mi udělali mou první trvalou, vlasy definitivně zastávkovaly a upadaly. Musela jsem dotočit film v paruce, aby záběry navazovaly. Paralelně jsem točila Upíra z Feratu. Režisér Juraj Herz toho využil a nechal mě odbarvit na blond a ostříhat úplně na kluka. Do filmu Zrzka jsem zase byla rusovláska – ta barva se jmenovala sexy rot a nechala jsem si ji udělat ještě ve Smečkách ve slavném Matuškově kadeřnictví. Potom mě chtěl Herz do Holky na zabití opět na blond a tak dokola,“ popisuje Havlová.

Povzbuzovali ji, ať skočí z druhého patra

Jako herečka se často musela naučit i nějakou novou dovednost. „Snadné a zábavné bylo naučit se zpívat a stepovat do slavné Abecedy v písni Miláčku, budu filmová hvězda. Dobrá odtučňovací kúra,“ směje se. V seriálu Cirkus Humberto se zase musela už několik měsíců před natáčením naučit naskakovat a seskakovat z koně za jízdy a chodit po laně. Na koni jezdí ráda, ale stát na něm v manéži bylo podle jejích slov riskantní. „Taky jsem v jednom bakalářském příběhu proskakovala z druhého patra hořícím oknem. Musela jsem se trefit do malé plachty pode mnou, která z té výšky vypadala jako kapesníček. Na každé straně čtverce stálo deset mužů, kteří plachtu natahovali. Menšík mě dole povzbuzoval, že se určitě trefím doprostřed. Kaskadérce přede mnou se do dalšího nepovedeného skoku nechtělo, tak jsem skočila. Napoprvé dobře. Ničeho jsem se nebála,“ popisuje. Hereckých historek má prý mnoho, ale nechá si je prý na další rozhovory.

Některé postavy se drží jako klíště

Na každou roli se Dagmar Havlová připravuje vždy pilně a důkladně. Snaží se nashromáždit vždy co nejvíc informací o postavě, autorovi, o době, v níž dílo psal a v níž se napsaný příběh odehrává. Pokud jde o divadelní hru, která byla zfilmována a vznikla podle literární předlohy, chce vždy daný film vidět a číst knihu. „Do Strindbergovy Královny Kristiny jsem si doslova vyprosila souboj mečem. Učila jsem se ovládat tu zbraň dva měsíce, protože panovnice Kristina byla v boji s mečem velmi zdatná. Vážil čtrnáct kilogramů a kostým jedenáct kilogramů. Po dvou měsících mi připadal jako pírko a já byla o pár kilo lehčí. Teď sbírám materiály k Eleonoře Akvitánské, která byla královnou Francie a posléze v éře Plantagenetů i anglickou královnou. Baví mě ta předpříprava, i když není nutná,“ popisuje bývalá první dáma.

Problém pak byl, že se dlouho nemohla některých postav zbavit. „Role si vybírám právě tak, abych v nich našla nějaký styčný bod se mnou, občas mi potom dělá problém se od toho oprostit. Je to vysilující, ale na druhou stranu mi všechny ty dramatické role z posledních let pomáhaly dostat ze sebe to, co jsem měla v sobě nastřádáno,“ vysvětluje. Přiznává, že vždy měla velké štěstí na režiséry, nikdy by totiž nešla do hloupého scénáře a nekvalitní režie. Takovou oběť prý odevzdat neumí.

Romantická hrdinka nemůže vypadat jako almara

Popisuje také, že na jeden herecký převlek nikdy nezapomene. „V Macbethovi jsem hrála Lady Macbeth, čarodějnici i Lady Duncanovou. Byly to minutové převleky a převtělování se do odlišných postav. V dlouhých historických šatech jsem se plazila pod jevištními stoly v půlmetrových skulinkách a při monologu, kdy jsem odhazovala korunu, mi na jevišti nenápadně dopínali šaty a obouvali královské střevíce. Byly to nervy. Zvlášť když mi pravou botu obouvaly nejmenované kolegyně na levou nohu,“ směje se oblíbená herečka s tím, že největší problém s kostýmem má jen tehdy, když přibere. „Figuru si držím pořád – kvůli tomu, aby v krejčovně neměli práci s přešíváním kostýmu. Je to vlastně výhoda, protože mám motivaci. Pokud chci hrát tragické či romantické hrdinky, jako doposud, nemůžu vypadat jako almara, že,“ usmívá s.

Dětství a studium v Brně

Dagmar se narodila v roce 1953 v Brně. Jejím otcem byl hudební skladatel Karel Veškrna, Blízko k divadlu ale měla i její maminka Markéta. Věděli jste, že má o pět let starší sestru Evu? Životním údělem jí bylo divadlo. Vystudovala státní konzervatoř a následně absolvovala i Janáčkovu akademii múzických umění. A kde jinde mohla začínat než v legendárním brněnském Divadle na provázku. S filmem se setkala ještě v době studií, zahrála si v super úspěšné, dodnes reprízované komedii Juraje Herze Holky z porcelánu.

Manželství s Havlem a role první dámy

V médiích byl hlavně v devadesátých letech minulého století hodně propírán její osobní život. S prvním manželem Radvítem Novákem ji čekalo stěhování do Prahy. Právě s ním má dceru Ninu. Událostí pro ni byl rok 1979, kdy nastoupila do Divadla na Vinohradech. Tím nejsledovanějším dnem se ale stal 4. leden roku 1997, kdy se provdala za českého prezidenta a dramatika Václava Havla. Kvůli funkci první dámy musela herecké řemeslo pověsit na hřebík. Nebylo to snadné období. Lidé ji srovnávali se zesnulou první Havlovou manželkou Olgou, časem si ale svými aktivitami veřejnost získala. S manželem založila Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, která se zabývá odkazem prezidenta Václava Havla a má hodně široký kulturní a sociální záběr. Po manželově smrti se zase začala naplno věnovat herectví a její umění můžete obdivovat v pražském Divadle na Vinohradech.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Antonín Pořízek

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace