Na svém pádu systematicky makal, nakonec strhl s sebou i svou lásku. Geniálnímu bigbíťákovi stačily k životu cigára a pivo. Tajnosti slavných
07.06.2017
Foto: youtube.com
Popisek: Petr Novák
VIDEO Svými hity uměl pořádně chytit za srdce, s temnými hlubinami vlastní duše se ale vypořádat nedokázal. Protestoval proti všemu a všem, a za to ho lidé bezmezně milovali. Vražedný životní styl nakonec zabil nejen nezapomenutelného Petra Nováka, ale zničil život i jeho zbožňované partnerce.
Letos 9. srpna uplyne již neuvěřitelná dvě desetiletí od úmrtí geniálního rytíře českého bigbítu. U příležitosti tohoto smutného výročí připravila umělecká a produkční agentura Step-d recitál z největších hitů nezapomenutelného Petra Nováka Klaunova zpověď po dvaceti letech, které tentokrát zazní v netradičních aranžích. Koncert bude provázen mluveným slovem o jeho životě a pořad bude produkován v menších sálech a především v kostelích. Náhrobní kámen, Klaunova zpověď, Já budu chodit po špičkách… jeho písně zlidověly a dodnes znějí u každého táboráku.
Náhrobní kámen:
Mnozí z těch mladších, kteří je nadšeně zpívají, možná ani netuší, jak trpký osud čekal muže, který navenek působil neřízená střela. Svérázný a nezvladatelný rebel si naplno užíval raketový start a strmý vzestup až na vrchol české populární hudby, brzy ale odstartoval pomalý a bolestný pád. Plachá a křehká duše legendárního bigbíťáka, který působil jako tvrďák jenom navenek, nedokázala unést obrovský nápor. Na tak obrovské výkyvy a prudké změny nejspíš ani nemohl být dostatečně připraven.
Klaunova zpověď:
Pravidla a konvence neuznával
Narodil se 6. září 1945 na pražských Vinohradech, rodiče se ale brzy rozvedli, takže otce ani nepoznal. Komunistický převrat v únoru 1948 nesla rodina velmi těžce, což se logicky odráželo i v Petrově životním postoji a nesmiřitelném odporu vůči režimu. Již v šesti letech dostal od maminky piáno, na které se naučil hrát sám. Džíny do zvonu, vlasy na ramena, nekonečné série frajeřinek, přezíravé úsměšky, odpor a otevřené pohrdání konvencemi ho provázely od počátku puberty, takže neustále válčil s problémy. Dokonce ho těsně před maturitou vyloučili z gymnázia, tvářil se však, že je mu to jedno. „Myslím, že mu škola mohla být ukradená,“ prohlásil později jeho kamarád, pozdější vynikající textař Ivo Plicka. Novák nikdy žádnou školu nedokončil a neměl hudební vzdělání, přesto byl mimořádným muzikantem. Měl prostě dáno shůry.
Já budu chodit po špičkách:
George and Beatovens
Někdy kolem roku 1965 založil s kamarády z domu Karlem Slukou a Ivo Plickou první skupinu a hrát začínali ve sklepě. Zbožňovali Beatles, a tak ji naivně pojmenovali stejně, brzy jim však kdosi prozradil, že to nejde, a tak se zrodili George and Beatovens. Plicka psal texty, Novák muziku, na sólovou kytaru hrál Michal Burian, na baskytaru Karel Sluka a na bicí Jiří Jirásek, kterému tenkrát ještě nebylo ani patnáct. Rozpadli se, až když Burian a Sluka museli na vojnu. Brzy natočili první nahrávku, s níž jim pomáhal zvukař Petr Sláma, který znal hudebního publicistu Jiřího Černého z Československého rozhlasu, a tak mu ji donesl. Černý tehdy moderoval populární hitparádu Houpačka, a tak do ní zařadil dvě Novákovy písně – Já budu chodit po špičkách a Povídej. První se okamžitě stala hitem, držela se na špici půl roku, a dokonce kvůli ní museli změnit pravidla hitparády, protože by jinak zřejmě na první příčce vydržela ještě hodně dlouho.
Krásná slečna
(Petr Novák, George & Beatovens):
Nenapravitelný potížista
George and Beatovens se stali slavnými prakticky přes noc jen díky rozhlasu, protože vůbec veřejně nevystupovali. Poté co v září 1965 Burian se Slukou nastoupili základní vojenskou službu, Petr Novák se rozhodl pokusit se o splnění životního snu stát se hercem. Přihlásil se na DAMU, jenže ho nepřijali, a tak nastoupil jako elév do kočovného divadla Maringotka. V roce 1966 mu nabídla angažmá skupina Flamengo a vrátil se k muzice. V roce 1967 znovu oživil George and Beatovens, prožíval největší úspěch v celé kariéře a díky hitu Náhrobní kámen dostal dokonce Zlatého slavíka. Následovalo ale ‘osvobození Československa spřátelenými vojsky‘ v srpnu 1968, s nímž nesouhlasil a svůj postoj důrazně prezentoval na veřejnosti. Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy nazpíval skladbu Den štěstí, v jejímž závěru zazněla střelba a výbuchy granátů. Rozhlas ji sice odvysílal, desku ale stihli ‘kompetentní‘ soudruzi stáhnout z prodeje. Na Bratislavské lyře v roce 1969 vyhlásil Petr Novák v přímém televizním přenosu po svém vystoupení minutu ticha za Jana Palacha, čímž si definitivně podepsal ortel.
Den štěstí
(Koncert pro všechny slušný lidi 3.12.1989 – se Stanislavem Staňkem):
Chtěl mluvit, ostatní se ale báli
Na to, aby dostal oficiální zákaz činnosti, byl zřejmě příliš populární. Přesto najednou začalo ubývat kšeftů. Kdekdo se bál kamkoli ho pozvat, aby z toho neměl problémy. Petrovým snem bylo promlouvat k lidem, mluvit nahlas o trápení a problémech, které všichni prožívali, jenže prostor pro tuto prezentaci mu byl tvrdě upřen. Není divu, že počátkem sedmdesátých let na tom byl zdravotně i psychicky velmi špatně. Prožíval první velkou profesní i soukromou krizi. Kapela se pomalu rozpadala, protože ji drobná vystoupení po všech koutech republiky neuživila. Navíc přišla v roce 1974 vážná autonehoda, při níž manažer, který řídil, přišel o nohu a chybělo jen málo, aby Novák dopadl stejně. Naštěstí lékaři v havlíčkobrodské nemocnici dokázali zázrak, takže po pár mědících už zase vystupoval.
Povídej:
Ulovil nejkrásnější kočku
V roce 1984 se konečně oženil, vzal si jednu z nejkrásnějších hereček své generace Evu Jakoubkovou. Stejně plachá a utrápená duše ale nebyla tou pravou partnerkou, která by s ním dokázala zatřást a dodat mu energii a chuť do života, a tak se v problémech, smutku a pocitech marnosti utápěli společně. Petr měl několik velkých neřestí. Byl velmi silný kuřák, rád a vytrvale popíjel a téměř vůbec nejedl. Místo snídaně si dal pivo, místo oběda další, k večeři pro změnu víno. Není divu, že byl velmi hubený a křehký, takže k nějaké té zlomenině přišel velmi snadno. Jednou to byla pata, pak žebra, nakonec mu praskl kyčelní kloub, takže mu lékaři museli voperovat totální endoprotézu.
Džbán
(duet s Karlem Kahovcem):
Bolestí se už nikdy nezbavil, situaci velmi zhoršovala rozsáhlá trombóza v dolních končetinách. Několik týdnů před smrtí dokonce musel chodit na injekce, aby vůbec vydržel koncertovat. V úterý 19. srpna 1997 mu už od rána bylo tak zle, že ani nevyrazil do své oblíbené hospůdky U radnice. Celý den proležel, odpoledne usnul a už se neprobudil. Příčinou jeho smrti byl prý srdeční kolaps a celkové vyčerpání organismu – při svých 190 centimetrech totiž vážil pouhých 60 kilogramů. V úmrtním listu, který později poskytla médiím jeho sestřenice, však je uvedeno podezření na otravu neznámou látkou.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská