Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Lakomec, morous a nepříjemný chlap… Vyhlášený rejpal nenechal na nikom nit suchou. Nakonec mu zůstalo jen křeslo před televizí. Tajnosti slavných

05.06.2017
Lakomec, morous a nepříjemný chlap… Vyhlášený rejpal nenechal na nikom nit suchou. Nakonec mu zůstalo jen křeslo před televizí. Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Nezapomenutelná hvězda Národního divadla Jan Pivec

Nikoho nešetřil, rýpal do kdekoho, většina kolegů ale byla přesvědčena, že je to jenom maska, pod níž skrývá křehkou duši. Dokonce i lásku na celý život si našel až po padesátce. Nakonec na další filmovou nebo televizní roli čekal dlouhých sedm let. Nedočkal se.

Výjimečný a neopakovatelný herec byl současně i mimořádně pozoruhodný člověk. Oproti většině kolegů byl Jan Pivec chlap jako hora, s většinou posmutnělým výrazem ve tváři, který ale při bližším pohledu usvědčovaly z drobné lži bystré jiskřící oči. Sametový baryton dotvářel jedinečnou image živelného a emotivního představitele neodolatelných milovníků, komiků i dramatických hrdinů. V Národním divadle se stalo přímo legendárním jeho umění rozčilovat se, doprovázené hlubokým výkřikem Jéé!. Na počátku normalizace na něj ale začali režiséři zapomínat a navzdory jeho občasným nářkům v různých médiích na nedostatek příležitostí se situace nespravila. Na další televizní či filmovou roli čekal marně.

Se Zitou Kabátovou v úspěšné válečné komedii Muži nestárnou

Se Zitou Kabátovou v úspěšné válečné komedii Muži nestárnou

K divadlu ho postrčil otec

Narodil se 19. května 1907 v Praze a kromě mohutné postavy i herecký talent, humor a komiku zdědil především po otci, který sice pracoval jako zámečník a nožíř, byl ale velký milovník divadla. Proto měl později pro synovy zájmy a sklony mimořádné pochopení. Maminka Františka byla poněkud střízlivější a chtěla mít ze syna inženýra. Jenže Jan, který strávil v dětství spoustu času roznášením otcových zakázek, ve škole příliš nevynikal. Reálku nedokončil, a tak zkusil štěstí na smíchovské obchodní škole. Tam se mu také příliš nedařilo, takže hledal další východisko a pokusil se uplatnit jako obchodník. A opět s úspěchem spíše nevalným. Na čas zakotvil v účtárně jisté papírenské firmy, a pak zasáhl tatínek, jenž objevil v novinách inzerát Biblické divadelní společnosti Karla Hroudy. Ani u tohoto putovního divadla, které hrálo převážně pašijové hry a biblické výjevy, Jan dlouho nepobyl a přešel do rodinného divadelního spolku Oldřicha Nádhery, v jehož představeních vynikal především v pěveckých rolích. V té době tíhl mnohem více ke zpěvu než herectví, a tak se původně přihlásil na radu známého operního pěvce a dirigenta Vladimíra Wuršera na pěvecké oddělení Státní konzervatoře v Praze. Přijat byl ale na dramatické oddělení, vedené profesorem Jaroslavem Hurtem.

S Klárou Jernekovou a Oldřichem Vlčkem v roce 1968 na jevišti Národního divadla, v Čapkově dramatu Bílá nemoc

S Klárou Jernekovou a Oldřichem Vlčkem v roce 1968, v Čapkově dramatu Bílá nemoc

Poprvé premiantem

Ve studentském kolektivu, v němž byli jeho spolužáky například Vlasta Fabianová, Miloš Nedbal či Hana Vítová, se poprvé v životě konečně stal premiantem. Již během studií začal hrát v Osvobozeném divadle a divadle Akropolis, toto angažmá ho ale příliš neuspokojovalo. Přijal ho jenom proto, aby si přivydělal, a ulehčil tak rodičům od financování svého studia. V roce 1930 byl na doporučení Rudolfa Deyla přijat do divadla v Bratislavě, kde během čtyřletého působení zazářil v mnoha hlavních rolích. Není tudíž ani divu, že neunikl pozornosti hlavního dramaturga Národního divadla Karla Hugo Hilara, který mu učinil nabídku, o níž řada herců marně snila celý život – hostování ve Zlaté kapličce. Pro vzájemné neshody se sice Jan Pivec vrátil do Bratislavy, přesto v roce 1934 podepsal smlouvu na stálé angažmá v Národním divadle, kterému pak zůstal věrný až do odchodu do důchodu v roce 1970.

Herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou v televizní komedii Láska jako trám

Herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou v televizní komedii Láska jako trám

Nenapravitelný workoholik

Ve svých začátcích zvládal Jan Pivec i dvacet rolí za sezónu a všechny hrál s chutí a elánem, za což si vysloužil nejednu pochvalnou kritiku. Když pak byl ve zralém věku obsazován pouze do dvou až tří rolí za sezónu, cítil se nevyužitý a trápil se nedostatkem příležitostí. S filmem se poprvé seznámil na vlastní kůži ještě na sklonku němé éry, v roce 1929 si zahrál ve snímku režiséra Rolfa Randolfa Pancéřové auto bankovního úředníka. Od počátku třicátých let se začal pravidelně objevovat ve vedlejších rolích, většinou komediálního charakteru, a k jeho největším rolím patřila postava Stáni Jarského v komedii Muži nestárnou. I když si za život zahrál v téměř padesáti projektech, považoval film za mnohem jednodušší hereckou disciplínu a stěžejní prací pro něj vždy zůstalo divadlo. Nedostatek práce mu vrchovatou měrou nakonec vynahradila televize a stal se součástí toho nejlepšího, co Československá televize natočila a co dodnes pravidelně a úspěšně reprízuje. Ať již to byl jeho Stěpan Stěpanovič v Čechovových Námluvách, Josef Věk v historickém seriálu podle literární předlohy ALoise Jiráska F. L. Věk či bezkonkurenční herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou v komedii Láska jako trám.

V roce 1973 s Janou Hlaváčovou a Luďkem Munzarem ve své poslední televizní inscenaci Klobouk plný deště

V roce 1973 s Janou Hlaváčovou a Luďkem Munzarem ve své poslední televizní inscenaci Klobouk plný deště

Lakomec a rejpal?

Někteří kolegové o něm říkávali, že je úzkostlivý šetřílek, morous a nepříjemný chlap. A hlavně starý rejpal, který ostatní herce ani trochu nešetřil, i když šlo většinou jenom o přátelské škádlení. „Podívej se, oni do Hamleta obsadili Lukavčíka. Ježiš, Lukavčík jako Hamlet? To může bejt pěknej průůůůser,“ prohlásil podle herce Antonína Hardta, který na něj vzpomínal v knize Jan Pivec známý neznámý. A protože se kritizovaný Radovan Lukavský právě zjevil ve dveřích, Pivec hbitě navázal: „Radovane, právě o tobě mluvím. To bude dobrý, ten Hamlet, to bude dobrý.“ Nit prý nenechal nikdy suchou ani na králi českého dabingu Františku Filipovskému, jehož herecké výkony prý perfekcionistu Pivce, který neponechával nikdy nic náhodě,  vůbec neuspokojovaly. „Tady se člověk dře na jevišti celej večer, a pak přijde ten českej Mickey Mouse a slízne všechnu smetanu,“ pustil si jednou pusu na špacír na jeho adresu. Podle Hardta mnohdy mohl pan Pivec občas vypadat v očích svého okolí opravdu jako nepříjemný člověk, opak byl ale pravdou. „On Pivec někdy mohl působit jako morous, ale byla to jeho obrana, jakási maska,“ dodal Hardt.

Pivcova první manželka Jana Romanová (vlevo) se Zitou Kabátovou

Pivcova první manželka Jana Romanová (vlevo) se Zitou Kabátovou

Láska z ateliéru

Při natáčení filmu Muži nestárnou se v roce 1942 seznámil se svou první manželkou, herečkou Janou Romanovou, o třináct let mladší křehkou představitelkou romantických jemných dívek. O rok později se s ní oženil. Po únorovém převratu se s ním Jana ale rozvedla a účelově se provdala do Anglie, aby mohla oficiálně opustit republiku. O jejím dalším osudu není téměř nic známo, okrajově se o ní zmínila pouze Adina Mandlová ve svých pamětech. Jan Pivec pak žil léta sám, až nakonec potkal tu pravou v divadelní účtárně. Svou Věru si vzal až v jednapadesáti letech a prožili spolu šestadvacet šťastných a spokojených roků. V posledních letech ho ale začalo sužovat astma a ucpávaly se mu cévy, a tak stále častěji zůstával doma, ve své oblíbené lenošce před televizní obrazovkou. Nakonec byl trvale upoután na lůžko, naštěstí ale mohl zůstat doma a paní Věra o něj oddaně pečovala. Až pár posledních chvil života strávil v pražské Nemocnici Královské Vinohrady. Zemřel 13. května 1980 a pohřeb měl přesně v den třiasedmdesátých narozenin. Z budovy Stavovského divadla ho tenkrát vyprovázeli na poslední cestě nejen kolegové, ale také stovky diváků.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace