Zkoušky dělal celkem osmkrát. Říkal jsem mu: Pane doktore, je to hrozně peněz, nechcete se na to už vykašlat? Co vše prozradil učitel z autoškoly…
04.06.2017
Foto: pixabay.com
Popisek: Řidič, ilustrační foto
Osmdesátiletý instruktor autoškoly v rozhovoru pro iDnes.cz tvrdí, že každý druhý žák by si řidičák nejraději koupil, aby se nemusel snažit. Doba je stále hektičtější a každý chce mít všechno hned.
Učitelem autoškoly je Vladimír Zajíc už desítky let. „Učit jsem začal už na vojně. Prvního žáka, nějakého majora Bureše z pohraniční stráže, jsem vedl ke zkouškám v roce 1958. Lampasáky jsem učil řídit kromě běžných aut i bojového tudora, což vypadá trochu jako džíp. Důstojníci tehdy museli všichni mít řidičské průkazy... V září 1970 jsem nastoupil tady do autoškoly v Průhonicích. Nejprve jsem zde pracoval v rámci Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou – pozn. red.), později jsem začal vést autoškolu ve vlastní režii. Za chvíli to bude už padesát let. Nedávno jsem to počítal: buď sám, nebo se žáky jsem za život ujel kolem pěti milionů kilometrů,“ popisuje v rozhovoru pro iDnes.cz.
Veselé příhody z autoškoly
Umět řídit je podle něj pro člověka téměř samozřejmost, podobně jako číst, psát a počítat. Psát se prý nakonec naučí téměř všichni, ale ne všichni zvládnou krasopis. A podobně je to podle i s řízením. „Myslím si, že devadesát devět procent lidí se dokáže naučit řídit. Ovšem záleží na tom, za jakých podmínek se to učí a co tomu chtějí věnovat,“ konstatuje pan Zajíc. „Vzpomínám na jednoho pana doktora z patentového úřadu, který už přede mnou byl ve dvou autoškolách. Zkoušky dělal celkem asi osmkrát. Říkal jsem mu: Pane doktore, je to hrozně peněz, co už jste do toho vložil. Nechcete se na to vykašlat? A on mi řekl: Víte, pane učiteli, já jsem přesvědčený, že to musím dokázat, protože Jehova nás učí, že když něco začneme, máme to přivést ke zdárnému konci. Nakonec se tedy řídit naučil, i když stylem, že si přesně zapamatoval, kdy přidat plyn, kdy pustit spojku, neměl to intuitivní. Auto mu často řvalo, ale řídil bezpečně. Měl jsem vždy zásadu, že žáky učím tak, abych se je nemusel bát potkat na silnici,“ dodává s tím, že lidí, kteří autoškolu nedodělají, je celá řada. Schází jim prý trpělivost.
Neumějí se soustředit
Části budoucích řidičů prý schází manuální zručnost a soustředění. „Často se setkávám s tím, že se člověk soustředí až příliš na jednu věc, zaměří se na jediný bod, kouká před sebe a zbytek nevnímá. To je největší tragédie,“ vysvětluje. Navíc by byl rád, kdyby se do výuky zapojily více trenažéry. Je to i citlivější metoda k životnímu prostředí, než když začátečník ‘tůruje‘ osobák na jedničku nebo dvojku na vozovce.
Parkování prý pro budoucí řidiče takový problém není. „Každý člověk má jinou metodu, dokáže se ‘chytit‘ něčeho jiného. Třeba mně se paradoxně nejlíp couvá s autobusem. Je krásně rovný, má velká zpětná zrcátka, já si chytnu čáru a jedu podle ní klidně kilometr,“ prozradil.
Někdo je zralý v osmnácti, jiný nikdy
Žáci jsou hodně rozdílní a některým zákonných osmadvacet jízd, dlouhých pětačtyřicet minut, stačí a jiným zase ne. „Vemte si, že mi na kurzu sedí lidé s naprosto rozdílnými schopnostmi a zkušenostmi. Nedávno ke mně přišel vědecký pracovník s tím, že jede služebně do Kanady a že tam bude potřebovat řídit. Do druhého dne byl perfektně naučený na testy. Ale ježdění byl horor. Naproti tomu jsem měl v kurzu dělníka, s kterým jsem už při druhé jízdě mohl jet autem z jednoho konce Prahy na druhý, ale měl obrovský problém s testem. Za dobu, kterou na test měl, ho totiž nestíhal ani přečíst,“ popsal Zajíc.
Většina lidí si podle jeho zkušeností dělá řidičák hned v osmnácti letech. „Část žen přichází až později, když mají rodinu a potřebují jezdit na nákupy, k lékaři atd. Přicházejí ale i lidé, kteří si chtějí řízení osvěžit. Třeba starší manželé, kteří si koupili nové auto, a žena se chce trochu vyjezdit, než ho začne řídit,“ prozradil. Na to, jestli je hranice osmnácti let pro získání řidičského průkazu již vhodná, ale odpovědět neumí. Někdo už vyzrálý je, někdo ne. A když je někdo neopatrný, tak je jedno, jestli mu je šestnáct, osmnáct či čtyřiadvacet let.
Každý druhý je zblblý
Pan Zajíc je také vděčný za to, že nikdy se žákem neměl žádnou velkou nehodu, maximálně se prý odřel blatník. „Sám jsem měl v životě jednu těžkou havárii kvůli závadě na služebním autě ještě na vojně. Dodnes si pamatuju, jak mi při sjíždění prudkého kopce selhaly brzdy, viděl jsem u kraje silnice sníh a doufal jsem, že do něho vlétnu a zbrzdí mě. Jenže on to byl jen zlehka nafoukaný sníh na skále. A já to do ní napral. Motor jsme měli zaražený až v předním sedadle. Byli jsme v autě tři a naštěstí jsme to všichni přežili,“ zavzpomínal.
Dřív podle něj také byli lidé více otevření a nadšení něco se naučit. Skupina třiceti budoucích šoférů i po hodině teorie zůstala sedět v učebně a probranou látku dál rozebírali. A po závěrečných zkouškách si šli posedět a slavit. „Dneska je každý druhý tak zblblý, že by si řidičák nejraději koupil, aby se nemusel snažit. Přijde do autoškoly, ale nemá na ni čas. Má jít ke zkouškám, ale nechce se mu učit. Nejhorší je, že existuje spousta autoškol, kde s takovýmto přístupem může pochodit. Mně třeba propadne žák z testů, tak mu říkám: Nic si z toho nedělej, procvičíš si to a uděláš opravnou zkoušku. A on za týden přijde s tím, že mu kamarád sehnal člověka, u kterého zaplatí tři tisíce a bude mít jistotu, že test udělá. Ovšem když potom letíte autem ze stráně, tak už se těžko dá zaplatit, abyste to přežila,“ dodal.
Chtěl si obnovit pilotní průkaz
Své žáky vyučuje i ve svých úctyhodných osmdesáti letech a zatím žádná omezení daná věkem nepociťuje. „Je pravda, že nedávno jsem chtěl povolit zarezlé kolo a musel mi s ním pomoct syn. Ale smysly mám zatím bezproblémové, pravidelně chodím na kontroly a dělám psychotesty. Koncem roku mi bude osmdesát a plánuju, že už se na to pomalu vykašlu a budu se věnovat zábavě,“ prozradil v rozhovoru pro idnes s tím, že až skončí, bude dělat všechno možné. „Jen mě nedávno zklamali, když jsem si chtěl obnovit letecký průkaz na ultralight a zjistil jsem, že jelikož jsem dlouho nelétal, musel bych si udělat nový, za který chtějí osmdesát tisíc. Tak jsem to vzdal. Proletím se aspoň občas s kamarádem.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Antonín Pořízek