Českému Armstrongovi zachránilo život obyčejné droždí. Náhradník za Matušku vystudoval malířství, pak před ním americký originál smekl. Tajnosti slavných
27.05.2017
Foto: youtube.com
Popisek: Jiří Jelínek s Janou Malknechtovou převálcovali i Pilarku s Matuškou
VIDEO Knírek italského mafiána, vizáž sňatkového podvodníka, sametový baryton, a k tomu ještě kouzelná trubka. Když skvělý jazzový muzikant nahradil zbožňovaného Waldu, zrodil se další fenomén – český Armstrong. A byl tak dobrý, že nad jeho výkonem užasla při své návštěvě Prahy i samotná americká hvězda.
Proslavil se jako skvělý imitátor jazzové legendy Louise Armstronga, a dokonce dostal příležitost osobně mu svůj kumšt předvést při jeho návštěvě Prahy v šedesátých letech minulého století. Málokdo ale ví, že výborný muzikant, zpěvák a herec Jiří Jelínek nejenže původně vystudoval na vysoké škole malířství, ale také se průběžně jako malíř a ilustrátor živil. Muzika, a především jazz ale byly jeho celoživotní srdeční záležitostí, které se nikdy nedokázal vzdát. V době ‘normalizace‘ však svým fanouškům téměř zmizel z očí. Odmítl se totiž podrobit takzvané rekvalifikační zkoušce, což byl v podstatě politický pohovor. A nechybělo mnoho, aby se této doby ani nedožil. Řízením osudu unikl o vlásek tragické havárii, kterou zaplatila životem řada jeho kolegů a kamarádů. Život mu zachránilo obyčejné české droždí.
Eva Pilarová a Jiří Jelínek zpívají v divadle Semafor Louisi Armstrongovi:
Zpívající výtvarník
Narodil se 6. července 1922 v malé obci Tis u Blatna, jen pár kilometrů od Žlutic v Plzeňském kraji. Odmalička se u něj naplno projevovala dvě rozhodně nezanedbatelná nadání – bezvadně kreslil, současně ale tíhl k hudbě. Malování ale dal zprvu přednost, a tak vystudoval malířství – na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se stal žákem známého malíře, grafika a jevištního výtvarníka Františka Tichého. Od útlého mládí ale začal hrát, nejprve s několika amatérskými jazzovými soubory. Konec druhé světové války pak pro něj znamenal start profesionální kariéry – v roce 1945 začal hrát s orchestry Gustava Broma a Karla Vlacha. Současně i zpíval a jeho charakteristický, mírně chraplavý hlas nemohl uniknout pozornosti. Od Vlacha se dostal do Tanečního orchestru Československého rozhlasu, působil ale také jako profesionální výtvarník a ilustroval celou řadu knížek.
Motýl s Janou Malknechtovou:
Náhradník převálcoval Matušku
V první polovině šedesátých let vyvstal velký problém v úspěšném divadle Semafor, když se dvě jeho tehdejší hvězdy Eva Pilarová a Waldemar Matuška rozhodli změnit ‘stáj‘ a odešli do souboru Divadla Rokoko, které se tehdy profilovalo ve vyhledávanou hudební scénu. Zakladatelská a vůdčí dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr za ně nutně potřebovala náhradu, a tak místo nich na jevišti zakotvil právě Jiří Jelínek se zpěvačkou a herečkou Janou Malknechtovou. Startovní pozici měli velmi těžkou, protože Pilarová s Matuškou vytvořili pro fanoušky pár díky hitu Ach, ta láska nebeská, a tak se Suchý se Šlitrem pokusili tenhle jejich úspěch přebít. Složili pro novou dvojici písničku Motýl a povedlo se – hit obsadil v žebříčku prodejnosti desek druhé místo, přičemž Pilarová a Matuška s novinkou Tam za vodou v rákosí skončili až bronzoví.
Zčervená – s Jiřím Suchým v roce 1963:
Nadšený Satchmo
Pamětníci na Jelínka vzpomínají také jako na velkého recesistu, největší úspěch sklízel s parodiemi slavného amerického jazzmana Louise Armstronga. A dokonce se mu povedlo předvést tento svůj kumšt originálu. Armstrong přijel do Prahy v březnu 1965 a o jeho cestu do obrozujícího se Československa se tenkrát zasloužil František Spurný, syn legendárního impresária z dob první republiky Karla Spurného. Populární ‘Satchmo‘ pobyl v naší metropoli celých deset dnů, jeho průvodcem a tlumočníkem se stal hudební publicista Lubomír Dorůžka a jeho velkolepý koncert v pražské Lucerně moderovali právě Suchý se Šlitrem. Logicky tudíž Armstrong zamířil i do divadla Semafor, kde mu Jiří Jelínek předvedl s Evou Pilarovou, jak zprostředkovává jeho hudbu a zpěv českému publiku. A sklidil obrovský úspěch.
Takovou žízeň může mít jen bernardýn:
Droždí mu zachránilo život
Jedním z osudových milníků v jeho životě se stal 21. srpen 1968, i když paradoxně o událostech v Československu neměl v té chvíli ani ponětí. V pondělí 19. srpna totiž odletěl se studiovou skupinou Karla Duby, která patřila k tehdejším špičkám populární hudby, do mongolského Ulánbátaru. Odpoledne 21. srpna nastoupili všichni do autobusu, který je měl odvézt k pomníku padlých vojáků. Za pár minut si ale Jelínek vzpomněl, že vlastně musí doručit jedné paní na ambasádu droždí, které jí po něm poslala z Prahy sousedka. Prohlásil, že třeba za něj dostane panáka, a vystoupil, čímž si nejspíš zachránil život. Autobus, který měl zjevně problémy s brzdami, cestou do hor havaroval a pád do vyschlého říčního koryta nepřežilo šest českých umělců včetně kapelníka Karla Duby. „Když jsem se v podvečer 21. srpna probral v nemocnici po utišujících lécích a s ovázanou hlavou, seděl na mé posteli Jiří Jelínek a se slzami v očích mi sdělil, že jsou u nás tanky. Ruský tanky. Řekl jsem mu, co to blábolí, a on mi potvrdil, že je okupace,“ zavzpomínal po letech pro ahaonline.cz na osudový den Karel Vágner, kterému tehdy bylo šestadvacet let a zájezdu se zúčastnil jako kontrabasista. Mongolská tragédie českých umělců však tenkrát logicky zapadla do stínu dramatických událostí v Československu.
Haló Satchmo!:
Prostě si vzal tužku a jel…
Oženil se s herečkou, takže jeho syn Jiří odmalička vyrůstal v bohémském prostředí a užíval si ho. S maminkou prý chodíval do Stavovského divadla, kde poznal v zákulisí řasu slavných herců, s otcem pro změnu do Hudebního divadla Karlín, v němž Jiří Jelínek starší hrál s orchestrem Karla Vlacha. Především ale kreslil. Prakticky neustále a všude, i když nikdy žádný ateliér neměl. „On v podstatě pomaloval celé orchestřiště, kterému se říkalo Ponorka,“ prozradil Jelínek mladší před časem Janu Rosákovi v pořadu Českého rozhlasu Tandem s tím, že věrné zpodobnění celého orchestru při pozdější rekonstrukci bohužel vzalo definitivně zasvé. Po roce 1968 ale začal Jiří Jelínek postupně mizet svým fanouškům z očí. Stála za tím tehdejší umělecká ‘vrchnost‘, před níž museli umělci od roku 1970 pravidelně skládat takzvané rekvalifikační zkoušky. Ve skutečnosti se jednalo o politický pohovor, a to Jelínek odmítl. Zastupující agentura ho pak přestala nabízet, a tak se vrátil k původní profesi. Přijal nabídku Československých státních drah, stal se propagačním pracovníkem a byl mu přidělen ateliér, v němž vytvořil celou řadu kreseb, ilustrací i olejomaleb. Zúčastnil se také řady vernisáží svých děl, která vystavoval nejčastěji společně s hercem a výtvarníkem Jiřím Šaškem.
Evergreen Medley – s Richardem Kubrnátem v roce 1977:
Smutek topil na dně lahve
Postupný úpadek kariéry ale Jiří Jelínek bohužel odstartoval již v šedesátých letech, kdy se začal příliš často přátelit s alkoholem. Po opakovaných výpadcích v představeních dostal v Semaforu výpověď, do roku 1967 ale ještě pravidelně vystupoval s vlastním septetem a občas se objevoval i v televizi a rozhlasu. Přelom desetiletí pak znamenal definitivní konec muziky, s čímž se nedokázal vyrovnat a smutný konec kariéry dál vytrvale zapíjel. Přidružila se špatná životospráva, což se časem projevilo i na jeho zdravotním stavu. Po opakované operaci žaludku nakonec 16. října 1984 svým potížím podlehl. Bylo mu pouhých dvaašedesát let.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská