Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Utrhnu ti hlavu a hodím ti ji do ksichtu! vyhrožoval Hurvínkovi. Divadlo hrál i v koncentráku, pak ale uvěřil v lepší zítřky. Tajnosti slavných

19.05.2017
Utrhnu ti hlavu a hodím ti ji do ksichtu! vyhrožoval Hurvínkovi. Divadlo hrál i v koncentráku, pak ale uvěřil v lepší zítřky. Tajnosti slavných

Autor: filmovyprehled.cz

Popisek: Josef Větrovec

Až do smrti zůstal ‘kovaným‘ soudruhem, což není žádné tajemství. Přesto ho kolegové měli rádi a diváci ho zbožňovali. Svérázný ‘chlap z lidu‘ s barevným hlubokým hlasem totiž nikdy nikomu vědomě neublížil.

Nezapomenutelná hláška Utrhnu ti hlavu a hodím ti ji do ksichtu!, kterou zná snad opravdu úplně každý, pochází z úst ‘jeho‘ zločince Drsňáka v pohádkách o Hurvínkovi. I když vyrostl přímo v plzeňské Škodovce, odmalička snil o herectví. Jeho plány ale rozprášila druhá světová válka. Místo konzervatoře prošel hned dvěma tvrdými nacistickými koncentračními tábory a přežil je jenom díky notné dávce štěstí a dobré fyzické kondici. Po osvobození se místo do studia vrhl rovnou do praxe a na poválečné scéně se velmi rychle uplatnil. Role si sice mohl vybírat, na druhou stranu ale nemohl hrát úplně všechno, aby některý filmový či televizní padouch nepošramotil jeho profil. Dobráků si ale užil dostatek a diváci si ho oblíbili, takže jeho všeobecně známou politickou angažovanost zpravidla vůbec neřešili. A nečinili tak ani kolegové. Pokud totiž nemohl pomoci, nezapomenutelný Josef Větrovec rozhodně nikdy nikomu neublížil.

Na počátku herecké kariéry

Na počátku herecké kariéry

Místo divadla odboj

Narodil se 5. března 1922 v plzeňské dělnické čtvrti Petrohrad. Tatínek byl krejčí-fazonér a maminka posluhovačka, takže Josefova levicová orientace byla podpořena od prvopočátku již samotným prostředím, z nějž pocházel. Sice snil o divadle, od dětství se věnoval ochotnickému divadlu a na jevišti stanul poprvé již v devíti letech. Přesto nejprve skončil jako většina kamarádů v plzeňské Škodovce, protože o studiu na konzervatoři si mohl jenom nechat zdát. Na to byli jeho rodiče příliš chudí. A tak se vyučil strojním zámečníkem a modelářem, v teenagerském věku hrál závodně házenou a stal se členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu RECKOV-Plzeň 5. Pak ale vypukla druhá světová válka, a tak se aktivně zapojil do odbojové činnosti a v Plzni patřil k jejím organizátorům. V roce 1943 ho ale zatklo gestapo za rozmnožování ilegálních letáků.

V plzeňském Divadle J. K. Tyla v roce 1959, s Jarmilou Zítkovou v představení Damoklův meč

V plzeňském Divadle J. K. Tyla v roce 1959, s Jarmilou Zítkovou v představení Damoklův meč

Přežil dva koncentráky

Nejprve ho gestapo uvěznilo v nechvalně známé plzeňské věznici na Borech, pak byl převezen do Malé pevnosti v koncentračním táboře Terezín. A tam poprvé na vlastní oči spatřil brutalitu a násilí nacistického režimu včetně ubíjení lidí k smrti. „Trvalo to někdy hodiny a bylo slyšet strašný křik a bylo to zoufalé,“ zavzpomínal kdysi. Poté se naštěstí dostal do koželužny v Želeticích, kde pracovali i francouzští zajatci. A mezi zaměstnanci se našli i slušní lidé, kteří tu a tam podstrčili vězňům něco k jídlu nebo cigarety. Jenže v červenci roku 1943 byl převezen do dalšího pekla – koncentračního tábora Buchenwald poblíž německého Výmaru. Přežil ho jen díky nezlomné povaze, dobré fyzické kondici, a také díky tomu, že ani v nelítostném prostředí nezapomínal na lásku k divadlu. To se dalo hrát i za mřížemi. Zůstal tam až do osvobození tábora jednotkami 3. americké armády, k němuž došlo za obzvlášť dramatických okolností 11. dubna 1945.

Baptista v Shakespearově Zkrocení zlé ženy v Divadle E. F. Buriana v roce 1968

Baptista v Shakespearově Zkrocení zlé ženy v Divadle E. F. Buriana v roce 1968

Vlastní divadlo

Z koncentráku se vrátil rovnou do rodné Plzně, kde nejprve založil vlastní scénu, nazvanou Divadlo naší doby ’45. Díky nespornému talentu ale neunikl pozornosti a po pouhém roce se stal členem souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla, v němž setrval dlouhých čtrnáct let. Teprve v roce 1960 přijal nabídku angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana, kde později, v letech 1973 až 1988, dokonce působil jako umělecký ředitel a setrval v něm až do oficiálního odchodu do penze v roce 1990. S filmovou prací přišel poprvé do styku až po příchodu do Prahy – první malou roličku hospodského štamgasta v Čechově dramatu Kohout plaší smrt dostal v roce 1961. Diváci si ho brzy oblíbili díky jednoduché, přirozené a nesmírně lidské interpretaci bodrých vesnických i městských hrdinů současnosti i minulosti, často i politicky uvědomělých. Hrál nejrůznější nadřízené, ředitele, příslušníky SNB atd. a některé jeho kreace jsou nezapomenutelné.

Jako Breburda s Jaromírem Hanzlíkem v seriálu Cirkus Humberto

Jako Breburda s Jaromírem Hanzlíkem v seriálu Cirkus Humberto

Bez Větrovce nebyl seriál

I když počet jeho filmových a televizních rolí jde do desítek, nikdy nedostal skutečně zásadní hereckou příležitost, což bylo dáno jeho pracovním vytížením coby ředitele divadla a politického funkcionáře. Často se objevoval i v rozhlase a televizi jako komentátor a recitátor, jeho oblíbenou ‘parketou‘ bylo také vyprávění pohádek na audionahrávkách. Rovněž patřil k našim nejlepším dabérům, jeho ústy k nám dodnes promlouvají mimo jiné Jean Gabin či Bud Spencer. Patřil i ke stálicím seriálů, nechybí snad ve všech legendárních projektech, od Chalupářů a Cirkusu Humberto přes Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Synové a dcery Jakuba skláře až po Dobrou vodu, Panoptikum města pražského a Dobrodružství kriminalistiky. Jeho poslední rolí se stal ředitel nemocnice v populární ‘básnické‘ filmové sérii režiséra Dušana Kleina Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách.

 Jako ředitel psychiatrické léčebny v seriálu Arabela

Jako ředitel psychiatrické léčebny v seriálu Arabela

Spokojený chalupář

Do legendárního seriálu Chalupáři se Josef Větrovec vyloženě hodil, kromě své bodrosti i tím, že byl od poloviny šedesátých let vášnivým chalupářem. Pořídil si tenkrát chalupu v obci Houska v romantickém Máchově kraji na Kokořínsku a pravidelně v ní trávil, jak sám říkával, tu lepší polovinu roku. Během natáčení Chalupářů se před kamerou sešel s Josefem Kemrem a bylo to jako oheň a voda. Jeden přesvědčený komunista, druhý hluboce věřící. Samozřejmě vedli dlouhé debaty o politice, každý hájil svůj názor a nehodlal ustoupit ani o píď. Jejich spory ale nikdy nepřešly do osobních útoků nebo urážek, spíš šlo o jakýsi folklór, v němž se oba herci s chutí vyžívali a bavili svými hádkami všechny okolo. Josef Větrovec byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Jitku, díky níž se stal trojnásobným dědečkem, a dokonce pětinásobným pradědečkem. V roce 1995 zemřela jeho třetí manželka Eva, která mu nikdy nepřestala scházet. „Byla to skvělá, fantastická žena. Taková má pečovatelka a rádkyně,“ prozradil v jednom z posledních rozhovorů.

 S Josefem Vinklářem v seriálu Chalupáři

S Josefem Vinklářem v seriálu Chalupáři

Přesvědčený až do smrti

Levicové zaměření v něm bylo pevně zakořeněno, již po válce byl krátce tajemníkem krajského výboru KSČ v Plzni. Později v Praze se stal členem Městského výboru KSČ, výboru Svazu českých dramatických umělců a České mírové rady. Za své umění posbíral řadu ocenění, kromě Národního umělce to byl i Zasloužilý umělec, Řád práce, Cena Jaroslava Průchy, Medaile „Za zásluhy o hlavní město Prahu“, Medaile Svazu československo-sovětského přátelství, pamětní Medaile Světové rady míru, pamětní Plaketa Klementa Gottwalda a Medaile J. K. Tyla. Po revoluci listopadu 1989 oficiálně odešel do penze a stáhl se do ústraní, přesto ještě několikrát stanul před televizní nebo filmovou kamerou. Naposledy se mihl v roce 1994 v úspěšné pohádce režiséra Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna. Zemřel 11. února 2002, necelý měsíc před svými osmdesátými narozeninami.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace