Sloužil sadistickému Bohu. Dvě tváře Marka Přibila, novináře z Babišových tajných nahrávek. O záhadném muži jsme zjistili toto
12.05.2017
Foto: Facebook
Popisek: Marek Přibil
UKÁZKY Svůj pád (je-li to pád, a ne konspirace na něčí objednávku; a milý pan Přibil bude potichu odklizen na nějaké nenápadné, luxusně placené místo, což je varianta, jíž bych úplně nezavrhovala, už proto, že nikdo netuší, kdo je internetový Šaman, jenž nahrávky vypustil a na čí objednávku tak učinil) popsal předem ve své, na konci roku 2016 vydané knize, o níž šéf katedry české literatury pražské pedagogické fakulty Ondřej Hník napsal: „V případě románu Svátosti sadistického Boha jde, domnívám se, bezpochyby o jednu z nejvýznamnějších knižních událostí tohoto roku. Jak z hlediska obsahu, tak propracované formy."
Reflex přidal, že slavný režisér Milan Cieslar chce román zfilmovat a jedna recenze dokonce v souvislosti s autorem zmiňuje legendárního Umberta Eca. Tento obraz skvělého spisovatele poněkud kontrastuje s tím, co napsal na svůj Facebook Přibilův kolega Hekrdla, renomovaný komentátor, a totiž, že je Přibil novinářské i lidské nemehlo... Zajímavé, že?
Abychom byli spravedliví, ne každý recenzent knize až tak propadl. Alena Slezáková na iDnes.cz v úvodu připomíná, že lze očekávat, že řadu čtenářů román Marka Přibila Svátosti sadistického boha nadchne – tedy ty, kdo sdílejí pocit hlavní postavy, že „ve vzduchu je cítit doba temna“. Ale především by si osud současníka na prahu středního věku měli prostudovat adepti žurnalistiky, aby věděli, do čeho se řítí, píše, čímž tak nějak potvrzuje, že děsivé zkušenosti hlavního hrdiny, popisujícího české mediální prostředí jako jednu velkou žumpu, jsou pravdivé…. „Přibil je novinář a prostředí nepochybně zná, ale líčí je tak, že lze jen doufat, že na vlastní kůži nezažil ani polovinu toho, čím nechává projít svého tristního hrdinu Viktora. Podrazy, nevraživost mezi kolegy, úplatkářství, kšefty s články, hysteričtí šéfové, využívání a zneužívání odposlechů, cenzura i autocenzura. Elitní novinář z renomovaného týdeníku, kam píše kauzy, se uzavírá do své hlavy a medituje,“ pokračuje Slezáková.
„Zkrátka Přibilův Bůh je „příšerně ješitný“ a sadistický, což je patrné i z osudu jediné sympatické postavy románu, Viktorova přítele Standy. S posledním řádkem knihy tak člověk zatouží po nějakém laskavém božím dotyku. Že by právě toto přání chtěl autor u čtenáře vyvolat?“ končí svou recenzi. Abyste si mohli udělat představu, na konci článku najdete pár ukázek, které jsem uloupila bez laskavého svolení Reflexu, kde před půl rokem vyšly.
Má realita smysl po absurdní divadlo?
Podle šéfredaktora mediálního webu MediaHub, Leoše Kyši, který též patří do Babišovy stáje, rozhodně. „Na konci loňského roku vyšla novináři Marku Přibilovi kniha, román z novinářského prostředí, který líčí jak ztrátu novinářských ideálů, tak mechanismy toho, jak se dá ovládat médium. Ta kniha je částečně autobiografická a i když, jak je u beletrie zvykem, je hodně nadnesená a některé situace a mechanismy vyhrocuje až do absurdních pozic, patrně se už navždy stane symbolem doby, příběhem o tom, co se v posledních letech v novinařině děje,“ napsal Kyša, další, kdo zřejmě považuje mediální prostředí za totálně zkorumpované (já o tom již delší dobu chystám článek, kde chci zúročit zase svoje zkušenosti, ještě si to ale musím pořádně promyslet).
Veřejný nepřítel číslo jedna?
„Marek Přibil se kvůli nahrávkám, kde Babišovi, tehdejšímu majiteli vydavatelství MAFRA, pro které až do zveřejnění nahrávek Přibil pracoval, vypráví, jaké má na koho informace, kdo kde má v čem prsty a kdy to pustit ven na stránkách deníku pro který pracoval, stal veřejným nepřítelem,“ domnívá se Leoš Kyša a patrně má pravdu. Ve své úvaze nad Přibilem a stavem české novinařiny přináší Kyša i zajímavé informace o samotném aktéru kauzy nahrávky: „Novinářská kariéra Marka Přibila začala v deníku Právo, kde měl na starosti přílohu o školství. Z této pozice se postupně vypracoval na novináře, který přináší kauzy. Že Přibil měl zdroje, které mu občas dokázaly nějakou tu kauzu přinést, koneckonců řekl i Jaroslav Plesl v rozhovoru s Jindřichem Šídlem pro Zprávy na Seznam.cz. Ostatně to byl nejspíš důvod, proč jej z Práva Jaromír Soukup osobně přetáhl do časopisu Týden, který v té době čerstvě koupil,“ píše Kyša o Přibilovi.
A insider pokračuje: „Někteří novináři se tak stali buď zprostředkovateli informací od zákulisních hráčů politiky a byznysu nebo obchodníky s informacemi (případně rovnou policejními ráfky - placenými konfidenty specializovaných policejních složek). Že Marek Přibil mezi takové novináře patřil, je už naprosto jasné. Zdroje měl a přinášel od nich témata a „kompra“ do článků. To ostatně naznačuje i Janek Kroupa z Českého rozhlasu, podle kterého Přibil spolupracoval s bývalým policistou, údajně okolo lobbisty Ivo Rittiga.“ Kyša toho napsal mnohem více, všechno jsou to vysoce zajímavé informace z mediálního prostředí, kam normálně nepronikne ani čtenář, ale ani leckterý novinář. Naším tématem je ale dnes jen a jen Marek Přibil – viník, nebo oběť? To je otázka.
Žádný spis jsem Babišovi nepředal!
Sám Marek Přibil toho řekl velmi málo: „Žádný živý spis (míněna je kauza Berreta) jsem nikdy panu Babišovi nepředal; nedisponuju jím. Je to dezinformace, daná naprostým vytržením nahrávek z kontextu a jejich sestříháním. Zároveň opakuji, že jsem nikdy pro ČSSD nepracoval a pana Babiše nenahrával. Mým zaměstnavatelem byla Mafra, a.s. V mém případě jsou nadto tyto nahrávky do značné míry likvidační. A jsem tudíž přesvědčen, že byly namířeny nejenom proti panu Babišovi, ale i mé osobě (zabít dvě mouchy jednou ranou…),“ napsal zhrzeně na svůj Facebook.
Byl opravdu dětsky naivní, tak jsem se ho ujal
O bývalém novináři MF Dnes Marku Přibilovi, který ještě v době, kdy byl v deníku zaměstnán, konzultoval podle zveřejněných nelegálních nahrávek některé skutečnosti s majitelem listu Babišem, se rozepsal i jeho bývalý kolega, komentátor a publicista Martin Hekrdla (dlouholetý elitní komentátor Práva, který kývl na nabídku Františka Nachtigalla a přešel za ním do Týdne, pak pracoval v Literárkách a dnes je zřejmě na volné noze a přispívá do výrazně levicového serveru A2larm.cz).
Hekrdla podle svých slov Přibila poznal někdy před deseti lety, když ten v redakci Práva dělal „konfeční přílohy“ o školství. „Žádná novinařina, nýbrž přílohová rutina to byla se sterilními fotkami Profimedia – standardního žurnalismu se trochu dotkl v Právu až skoro ke konci svého tamnějšího působení a nepříliš hluboko ani široce,“ poznamenal k Přibilovi, který si podle jeho slov velmi přál být známým komentátorem, ale horko těžko se mu dařilo jednou za dlouhý čas protlačit do novin svůj komentář. „Zlomáci (hoši, co lámou text na stránku) ho nenáviděli, protože si před nimi hrál na šéfa-kruťáka a dost je s přílohou dusil. Pomlouval je, kudy chodil, kolik berou peněz prý za nicnedělání,“ popsal Hekrdla. Prý se ho ptali, proč kamarádí s takovým hovadem…
„Předtím dělal na Ministerstvu školství ouřadu, ještě předtím učil chvíli dětičky (prý to bylo čiré zoufalství), předtím ovšem studoval peďárnu... Kamarád-kolega z Práva ho znal lépe než já, měl totiž širší srdce a rozhodně větší stoickou trpělivost. Občas s ním absolvoval noční tah. A tak když odjel na rok do ciziny, svěřil mi Marka „na hlídání" jako zatoulané tele,“ vysvětluje Hekrdla, jak se k Přibilovi dostal.
Neumětel? Patologický lhář? Vejtaha?
„Ten člověk byl opravdu dětsky naivní, ptal se jako nějaký prcek na ty nejzákladnější věci, věci zpravidla úplně jasné. Nebo i komplikovanější, ale takové, které dospělý člověk má už nějak samozřejmě zpracované. Trnul jsem, že se mě jednoho krásného dne zeptá, jestli dětičky nosí čáp. Nu, tak jsem se ho ujal, z potřeby chránit bližního svého, zjevně hendikepovaného přílišnou naivitou v darwinovské redakci éry divokého kapitalismu. Strávili jsme pak spolu bezpočet kuřáckých pauz, relaxoval jsem od komentářů, které jsem tehdy psal takřka denně, tlachal jsem s tou dnešní ´hvězdou‘ velké konspirace... Bavil jsem se tím, ale i nevycházel z údivu,“ poznamenal Hekrdla s tím, že Přibil neustále lhal ve věcech malých i velkých.
„Že spí s mladou ženou, kterou si jednou přivedl do společnosti (aby vzápětí prasklo – když si šel odskočit, že ho ta dívka sotva zná). Když psal sáhodlouhý rozhovor (vždycky byl pilný) s jakýmsi zhrzeným projektantem mostů, s vážnou tváří začal tvrdit, že se o tento JEHO příběh zajímá Hollywood. Ano! To byly ty - čím dál častější - chvíle, kdy člověk nevěděl, kam s očima. Kdy nemohl brát vážně, co slyšel, ale zároveň nechtěl být zlý na tak ubohé, sebestředné, slávomanské a zároveň velmi nejisté až bezbranné stvoření a naplno se mu vysmát,“ podotkl také Hekrdla.
Blbcům a bláznům se podle něj má přikyvovat. „A pak jít. A co nejdál od nich. A hned. Neudělal jsem to. A tak teď tluču za trest hlavou o zeď. Jako určitě činí šéfredaktor Práva, jako činí majitel Empresa Media, kam jsme – Přibil i já – přešli před pěti lety do Týdne. A nakonec bouchá šiškou do zdi i Andrej Babiš, k němuž se ten sebestředný, sebeoslavný a ze světa vystresovaný narcis proloktoval, jako předtím k Jaromíru Soukupovi do Bráníka. ´Naběhl jsem si,‘ řekl v těchto dnech Babiš. Naběhl si kdekdo. Ve středu dokonce i Poslanecká sněmovna České republiky,“ uzavřel Hekrdla zcela jiný obraz novináře, který chtěl být podle něj slavný již od dětství a teď se mu to, konečně, povedlo. Faktem je, že jméno Marek Přibil, dříve známé jen kolegům a notorickým luštitelům tiráží, teď zná celá republika. Takhle si asi tu slávu ale nepředstavoval.
Web si dal tu práci a analyzoval 200 glos
HlídacíPes.org zjistil, na základě prozkoumání více než 200 článků, především glos, jež v MF Dnes Přibil za rok, kdy pracoval v Babišově deníku, publikoval, že na počátku se sice soustředil hlavně na oblast školství a zdravotnictví. V uplynulém roce je už ale prý patrné zacílení na ČSSD, na premiéra Bohuslava Sobotku nebo na jeho přítele, právníka Radka Pokorného. „Ve svých komentářích se Přibil opakovaně opírá také do lobbisty z PR agentury Bison & Rose Miloše Růžičky, jenž stejně jako Radek Pokorný bývá terčem kritiky Andreje Babiše,“ píše HlídacíPes.org.
O samotném Babišovi ale psal Přibil pouze dvakrát. O některé z jeho textů se vede soud: „Hned na počátku roku 2016 přináší glosu s titulkem „Chovanec by se měl omluvit“ následovaný článkem o tom, že „Sobotkovi lidé koupili podezřele levně hotel“. Podle textu měl lobbista Miloš Růžička spolu s dalšími společníky pod cenou koupit hotel z dědictví OKD, na jehož privatizaci dohlížel dnešní premiér Bohuslav Sobotka. Agentura Bison & Rose Mafru, jakožto vydavatele MF Dnes, za zmíněný článek zažalovala. V tomto sporu nebylo dosud rozhodnuto, nicméně minimálně tři Přibilovy texty z minulosti byly soudem označeny za lživé."
Pravda je někde tam venku
Takže, oběť, nebo viník? Anebo obojí? Nejsem asi sama, komu se zdá načasování oněch nahrávek, včetně toho, že již ani seriózní média nepochybují o jejich sestříhání, poněkud podezřelé. Pokud má pravdu Martin Hekrdla, byl by Marek Přibil se svou kombinací naivity a slavomanství ´ideálním´ pěšákem ve hře mocných. A že jde o hru mocných, na to bych vsadila své ošoupané polobotky. Zároveň si ale nemyslím, že bychom se v dohledné době dozvěděli, kdo za tím vším doopravdy stojí. Na stranu druhou, i na Peltu nakonec, zdá se, došlo. Možná by se měli ti mocní začít bát…
Ukázky z Přibilova románu
Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury či mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku. Je jejich oslavou. Nejde totiž jen o zaměstnání, které s klišé pracuje, je na něm založeno, ale i o seznámení s Šarlotou, prsatou blondýnu Patricii, výlet na Floridu, strach o nenarozeného syna anebo chlast. A stejně tak ví, že hodlá přemítat nad životem v kulisách jako vystřižených z kýčovité reklamy na dovolenou, otištěné v časopisu Expres, kam léta psával.
…
Nedávno si ji prohlížel v kině, kde dávali aktuální filmový trhák, a týdeník tu byl volně k mání. Reklamě dominovala fotografie s romantizujícím nábojem, upravená ve speciálním grafickém programu: pobřeží, dlouhá písečná pláž, vlny, palmy, západ slunce, hnědovláska v bikinách s postavou vysoustruženou k dokonalosti. A teď už stačí doplnit hlavního hrdinu, napadá ho – mě, Viktora, který zná dávno zbořený Stalinův pomník pouze z internetu, nevidí si na špičku nosu, a jakkoli se domnívá, že je ušlechtilejší a chytřejší než kolegové v branži, je koneckonců stejný póvl.
…
Neděle 23. listopadu 2014. Viktor s Šarlotou se procházejí u rybníka za hlavním městem v dendrologicky cenném parku, založeném roku 1885 Arnoštem Emanuelem hrabětem Silva-Taroucou; nad hlavou jim prolétá vrtulník záchranné služby mířící k dálnici D1 a Viktor Šarlotě vypravuje o Vagenknechtovi. Když si vzpomene na rozhovor o výběru povolání a eventualitách volby, jejž tehdy s profesorem vedli, znenadání odbočí: „Asi bych byl dnes, Šarlotko, nejspokojenější, mohl-li bych místo žurnalistiky spojit znalosti z humanitních oborů se studiem fyziky.“
…
Viktorovi se příčí psát na objednávku vedení, kdy neví, jaký účel bude mít článek podepsaný jeho jménem. Jistě, dostává-li od zdrojů typy a informace, sem tam rovněž tápe, komu jejich zveřejněním poslouží. To je však jiné: téma zpracovat nemusí.
…
U Z., svého nejlepšího zdroje, ví téměř pokaždé, co za informací vězí. U advokátky Kroupové je momentálně bezradný. Je mu však jasné, že všechno, co mu s Šourkem nabulíkovala, bylo jinak. Musí být s to nalézt odpověď na otázky: Co se změní, bude-li materiál v Expresu publikován? To snad ovlivní rozhodnutí finančáku? Co díky tomu získá Šlapáková? Raději by se však teď namísto „ocelářů“ (pracovní název kauzy) věnoval něčemu smysluplnějšímu. Ale čemu?
…
Na vysoké toužil sepsat největší román jednadvacátého století, procestovat křížem krážem Afriku, Asii a Jižní Ameriku. Šlo o dětinské představy, věděl to dobře, ale kochal se jimi při usínání. Nicméně realita je jiná: i kdyby dnes věnoval tisíce a tisíce hodin nejisté tvorbě velkého románu, kromě manželky či Standy nezná nikoho, kdo by si chtěl takovou knížku přečíst.
…
Nejde o to, že by měl o inteligenci ostatních v porovnání se svojí nevalné mínění (naopak se podceňuje, což mu manželka vytýká). Že by si snad myslel: Oni jsou všichni tak průměrní a dílu mého „génia“ by neporozuměli. Jednoduše si je vědom toho, že většina by neměla o jeho tvorbu zájem, protože coby potenciální literát nemá jméno, nadto by nespadal do kategorie mainstreamu à la Padesát odstínů klišé.
…
Západní civilizace je zahlcena. V informačním věku čelíme problémům se ztrátou lidství: mozek nestíhá vyhodnotit příval dat v podobě zpráv, reklam, videí, fotek, mailů, chatů a tak dále. Žijeme v době, kdy skutečná literatura, ale i filmografie či hudba ztratily svůj status. Lidé na ně nemají kapacitu a raději relaxují u filmové, televizní, hudební či literární produkce plnící úlohu spotřebního zboží. Také Viktor (utahaný z práce), byl-li by postaven před volbu, aby si ve svém volnu vybral ke shlédnutí jeden ze dvou filmů, buď Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, anebo Scottův snímek Prometheus, zvolil by Scotta. Ne proto, že by byl vášnivým fanouškem sci-fi, ale z důvodu, že by se také odmítal ve svém volnu nad čímkoli hlouběji zamýšlet (dobrovolně by tak vystavil podvědomí té či oné propagandě jako stamilióny dalších lidí).
…
Komercializace, ta oslava klišé, zajišťuje prachy. A v takové situaci pouze blázen stráví veškerý volný čas psaním románů pro nanejvýš desítky čtenářů – děl, které autorovi přinesou leda dluhy a zapříčiní rozpad rodiny, není-li zrovna Eco, Rushdie, Márquez či Grass (ikony z doby, kdy literatura něco znamenala).
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .
Anna Vančová
Vložil: Anička Vančová